Krutá realita

„Miláčku? Nenapadá tě, o čem můžu napsat drabble na téma 'Až na konec světa'?“ zeptám se a ohlédnu se přes rameno na svého nejmilejšího. Tváří se zamyšleně. Napjatě čekám na geniální myšlenku.
„No... Nevím, třeba ve Hře o trůny, když Tyrion močí ze Zdi. To je v podstatě konec světa.“
„Tohle by ženskou nikdy nenapadlo. Chtít močit z konce světa.“
„To asi ne. Protože nemůžou. Jinak by určitě chtěly.“
Chvilku oba mlčíme.
„Spolužáci jednou našli na záchodě štafle,“ pokračuje můj drahý v rozboru mužského vztahu k experimentálnímu močení. Někdy opravdu věřím, že Adam tehdy v ráji vyčůrával nápisy do písku.

„Už tam budém?“
„Nevím. A neptej se zase.“
„Už tam budém?“
„Hele, žádný ´už tam budem´, jinak…
„…“
Oddychnu si. Dneska mě konečně propustili a první věc, co jsem uviděl, bylo moje ječící dítě. A jestli nesklapne, tak dojde k vraždě. Znovu.
„Tatí?“
„Ano?“
„Už tam-“
„Tyyy!“
Zařvu, otočím se a začnu ji škrtit. Když tu…BUM!
Démon se zamračí. Psychopat? Houkne na kolegu vedle. „Okolnosti smrti?“ „Škrcení dcery a bouračka.“ Démon se zašklebí. „Bude muset tu svoji dcerku odvézt až na konec světa!“ „Počkej, vždyť koule nemá kon…aha!“
„Už tam budem?“
Povzdechnu si. A to ji nemůžu zabít!

Už jsem vážně nevěděl, kam jet. Naprostou tmou probleskovaly jen fosforeskující děsivé agresivní příšery. Kamkoliv jsem zamířil, hned jich byly kolem nás celé tlupy a tloukly nám do kapoty. Můj navigátor byl zoufalý. Zprava dobrý, překřikoval řev útočících. Hned jsem zatočil. Tíseň mne úplně ochromila. Sotva jsem dýchal. Snad jim unikneme. Projížděli jsme podivným tunelem. Něco bylo jiné. Hrůzné bytosti zmizely. Konečně! Rozlila se ve mně úleva. Ještě roztřesený jsem vyjel ven. Proboha! To nebyl tunel, ale gigantické rozkročené nohy obra, otce oblud. Právě nás chtěl zašlápnout.
Zprava dobrý, houkl mi syn znovu do ucha a probral mne z mikrospánku.

Skupina tanků vyjíždí na most. Z prvního vykoukne dědula se silnými brýlemi. „Hej, Lojza, nevidíš vojáky?“ Ozve se z dalšího tanku. Dědula poněkud zmateně nakrčí obočí. „Vojáky?“ S klapnutím se otevře poklop vedlejšího tanku a z něj se vynoří starší, vlídně vyhlížející paní, nebýt samopalu v ruce. „Mladí nám přece vyhlásili válku.“ Lojza nechápavě nakrčí obočí, ale pak si povzdechne. „Zalez, Miluško.“ Babička okamžitě zmizí. Pak se znovu ozve: „Zprava dobrý?“ „Jeď, Miluško!“ Tanky se rozjedou, když tu všááá! Minomety rozmetají skupinu na kusy. O chvíli později se nad vraky komíhá pár duší. „Sakra, Lojzo, chápeš, co znamená zprava dobrý?!“

Zoufale se plíží večerní tmou, padá po zakopnutí o kořeny a zase tvrdošíjně vstává. Musí jít vpřed, musí dorazit včas. Proč, proč zrovna teď muselo auto vypovědět službu, když už má jen pár minut a potřebuje urazit dvacet kilometrů? Dává se do běhu, vědom si toho, že tím to rozhodně nevytrhne, vzdálenost je příliš veliká a čas se krátí. Každá minuta je kritická, má zaručené zprávy, že jich na ni bude moc. Vyklopýtá na silnici a srdceryvně mává na projíždějící auto. Sláva, zastavuje! Od rozcestí dobíhá poslední kilometr. Dokázal to! Za maminčinou svíčkovou by klidně běžel až na kraj světa...

Plachetnice uvízla mezi ostrovy. „Tak, co teď budeme dělat?“ zeptal se kapitán Bárta ostatních. "Zásoby se ztenčily na dvě procenta a boční vítr předčasných voleb nám bortí záď.“
„Ty si s tím nedělej starosti, miláčku,“ uklidňovala ho kormidelník Klasnová. „Po přistání stejně půjdeš bručet.“
„Já mám hlad,“ začala fňukat Karolína Peake. „Tak Vítka zabijme a snězme,“ navrhl snaživý Paggio. Ještě snaživější Jarolím mu zacpal hubu sextantem.
„Nehádejte se, děti,“ rozhodl Bárta. „Tuhle Radek vyleze na stožár a bude navigovat.“ Ostatní váhavě souhlasili.
„Zprava dobrý, tam už nic není. Doprdele, nalevo – komouši a ČSSD!!“
Vlajková loď Věcí Veřejných najela na útes.

"Tak čau mami, čau tati, mějte se na chalupě hezky a myslete na mě, jak se tu učím, až se ze mě kouří".
Sotva zaklaply dveře, prozvání Martina, a za dvě minuty už si vychutnává jeho objetí a žhavé polibky.
Klíče v zámku. Panika. Strčit Martina do skříně.
"Co je?"
"Píchli jsme pneumatiku hned za rohem a rezerva je prázdná."
Bezva. Hlavně neplašit, odklidit rodiče do obýváku a vypustit Martina chodbou.
"Tak si sedněte k televizi, přinesu vám kafe," nabízí.
O chvíli později vytahuje Martina a otvírá dveře pokojíčku.
"Zprava dobrý," šeptá.
"Zleva otec," ozve se. "Zapomněla jsi naservírovat cukr."

Tvářila jsem se kysele. Často jsem to vídala ve filmech, ale netušila jsem, že to tak opravdu dělají.
„Podívejte se, já jsem ho opravdu nezabila. Byla to náhoda. V jedné chvíli mi sahal na zadek a v další už ležel mrtvý na zemi, netuším, co se stalo,“ zkusila jsem to ještě jednou. Místo odpovědi mi vrazili do ruky cedulku se jménem a číslem a šoupli mě před ten jejich děsivý fotoaparát. Přesně jako ve filmu. Už jsem se mohla začít těšit na to cool pruhované tričko. Předtím jsem se ale musela natáčet jako nějaká káča. Prý „zprava dobrý, otočte se“.

Už to tu bylo zase. Probudily ji kvílivé zvuky střídané skučením a pláčem. Dívala se do tmy a bylo jí jasné, co bude následovat. Vlhké doteky, pár štípanců a škrábnutí, pak mlaskání, tlak na hrudníku a břiše, možná brnící ruka. Věděla, že to nebude trvat přehnaně dlouho. Jen tak, aby potom padla vyčerpáním do peřin a modlila se, ať se to už neopakuje. Aspoň ne tuto noc.
Nejhorší bylo, že manžel, tvrdě spící vedle ní, nikdy nic podobného nezaregistroval a na její líčení se ráno tvářil soucitně, ale poněkud pochybovačně.
Zážitky kojící matky z nocí, kdy rostou zuby, bývají nesdělitelné.

Ta běsní! Pobíhá po bytě tam a zpátky, skoro vidím stoupat jí příslovečnou páru z uší. Zvedá jednu věc za druhou a hned je vztekle hází zpátky. Teda, ne tak úplně přesně zpátky, cheche. Během chvilky nadělala všude perfektní nepořádek, sám bych to nedoved líp. Vysypala prádelní koš a přehrabuje se ve špinavých ponožkách. Teď padla na kolena jak musulman při večerní modlitbě. Super!! Donutil jsem jí tlouct hlavou o zem! ...Ne, to jen nahlíží pod nábytek.
Já to prostě žeru! Tahle schovka se mi fakt podvedla. Ale zítra jí ty klíče strčím do cukřenky a to bude teprv něco!
Fandom: Krutá realita. Nebo vy snad na skřítky Záškodníky nevěříte?!