Krutá realita

*Podobnost s jinými školami, či třídami je čistě náhodná. Jde pouze o příběh z mého života a mé školy.*
„Už de! Už de!“ Ozývá se zmateně třídou… Všichni se urychleně snaží dostat na své místo.
„Už je tu!“ Ozve se provokativně třídou, když učitelka matematiky vkročí do dveří.
„Dobře, dnes si napíšeme test, co jsem vám slíbila.“ Poznamenala učitelka.
Třída na sebe nenechala dlouho čekat.
„Cože? Cože? My píšem?“ Ozývá se třídou.
„Doufám, Slušný, že to bude lepší než minule.“ Pozvedla obočí autorita.
O 45 minut později…
„Konec! Prosím odevzdejte své práce!“ Ozve se a učitelka sbírá papíry z lavic.
„Tak co?“ Nese se od souseda Slušného.
„Asi sem skončil. Jediný co sem tam napsal, bylo datum.“ Odpoví tázaný.

Nazvěte mě totálním škarohlídem, co má sklon neustále remcat a balit každou radost do černýho flóru, ale stejně to řeknu:
Já to věděl!
A přitom to ráno začalo tak pěkně. Vánek v záclonách, slunce na podlaze. Hlt kafe z filtru v odpadkovém koši. Procházka liduprázdnou kuchyní, završená rutinní výpravou do špajzky. (Mám rád rutinu. Je v jistém smyslu uklidňující.)
Mělo mi to dojít. Ten kousek Chedaru byl až moc velký. A voňavý.
Jestli já nejsem idiot.
Idiot, co tu trčí přecvaknutý napolovic a jediné, co cítí, je konec ocasu. A i ten začíná pomalu stydnout. Ach jo...
Takovej pitomej konec.

Plakáty visely všude. Žlutě a oranžově pableskovaly snad z každého volného prostranství.
„Buďte součástí Konce!“ „Najděte své místo na Konci“ hulákaly slogany a útočily na kolemjdoucí svou úderností. „Konec je pro všechny!“.
Děti se začaly předhánět v tom, kdo si těchto sloganů pamatuje více.
Dospělí zase vymýšleli nové a zasílali je na adresu firmy, úhledně vyvedenou černým písmem ve spodním rohu každého plakátu.
Na věži zářivě zelené číslice tiše odpočítávaly zbývající čas.
Prodávaly se narozeninové čepičky v zářivých barvách, frkačky a dělobuchy.
Černý trh se vstupenkami jen kvetl.
Konec světa se blížil a každý člověk z toho chtěl něco mít.

„Neboj, ta injekce vůbec nebolí.“
„Dárky nosí Ježíšek.“
„Padající hvězdy plní přání.“
„Sluší ti to.“
„Jednou potkáš svého prince na bílém koni.“
Jako dítě jsem slýchala mnoho lží. Myslela jsem si, že až budu dospělá, tak to skončí. Že se mnou lidé začnou jednat na rovinu.
Až teď vidím, jak jsem se pletla. Pořád poslouchám ty stejný kecy. Nemá to konce.
A víte co? Unavuje mě to. Nejsem přece hloupá a už mi dávno není pět. Sama dobře vím, čemu můžu věřit a čemu ne.
Klidně to opakujte stokrát. Neuvěřím vám.
Já přece moc dobře vím, že Severus Snape existuje.

Ležely jeden vedle druhého.
Jako oběti hromadné autonehody, napadlo ji.
Jeden každý z nich jí ublížil. Zasloužili...
Hořce se ušklíbla. Začalo jí to připadat zbytečné. Ale nemohla přestat.
Postupně je svrhla do rokle.
To měl být konec. Konec veškerého trápení.
Jenže nebyl.
Nedokázala se přes to přenést. Pořád ještě.
Napadlo ji, že měla do rokle hodit spíš tu knihu.
Duševní vyrovnanost v deseti krocích
Jak mohla uvěřit, že by věci šly řešit tak snadno?
Napsat jména na vodou ohlazené oblázky a pak je shodit z vysokého místa.
Hloupost.
Když pomalu sestupovala do údolí, věděla, že bolesti uvnitř se zbavit nedokáže.

Konec, chm, konec...
„Hvít, hvít!“
Nejdřív si je dočtu, hezky do konce. Hehe, tohle se povedlo.
„Hvít, hvít!“
A tohle si určitě zaslouží komentík. Tak. Konec strany dvě. A mezitím tři kousky přibyly. Hezký drabblátka.
„Hvít, hvít!“
Mohla bych zkusit něco z Period dramas, stejně vědí, že jsem postižená.
Snažila se v mlhách zachytit myšlenku na dopis Franka Churchilla z Emmy, co měl konce dokonce tři.
„Hvíííít!“
„No jo, ty nenažranej prevíte…,“ myšlenka zmizla.
Bolestivě se zvedla, dobelhala pro šlauch. Jeden konec do zásuvky, druhej do mobilu. Po včerejšku byla i tahle činnost intelektuálním triumfem.
„Tak, a mlč!“
Těžkej začátek...

V posledních minutách vystřídal tolik emocí, že by se za to nemusel stydět průměrný herec z telenovely.
Začalo to lhostejností…
Myslel si, že to najde hned. Otáčel jí dokola, ale nic neviděl. Ještě jednou – se stejným výsledkem.
Potom přišla netrpělivost.
Zkusil si rozsvítit, ovšem ani to nepomohlo. Vzal brýle a rozvážně si je nasadil. Letmo se podíval na hodinky: už teď má pořádné zpoždění.
Následoval vztek a zuřivost.
Když zrak selhal, zkusil to hmatem. Po směru hodinových ručiček. Potom proti. Ale povrch se zdál stále dokonale hladký.
To už mu zbyla jen rezignace a beznaděj.
Copak tahle izolepa nemá konec?

Stojím u bílého pultíku a přes slzy stále zírám na rozsudek smrti, který mi právě předal lhostejný mladík, pro nějž je to zřejmě denní chléb. Neměli by tito lidé mít speciální školení? Ze superšpatné zprávy na papíře přede mnou se mi klepou kolena, mám dojem, že brzy omdlím, ale nikde okolo tu není žádná židle ani lavička, která by mi pomohla udržet si důstojnost a vzpřímenou polohu. To není přece normální, na to by tu měli být snad zařízeni, ne? V hlavě mi zní pohřební zvony a já stále nevěřícně zírám na vyřčený ortel: "Nejsou náhradní díly, hodinky nelze opravit".

Už je dávno po půlnoci, ale vždyť už zbývá jen pár stránek, nesmím je přece opustit teď, když... Ách, teď se objevila úplně nová stvůra, strana zla je v přesile, to je hrozné, něco se musí stát, nemůže přece umřít, on ne, vždyť ona je nemocná a čeká na něj. To je tak napínavé!
Další stránka, rychle, další stránka.
Kde je?
Která svině! Je vytržená! Ne, ne jedna. Zbývá už jenom „a odletěl k západnímu obzoru, který hořel končícím dnem.“
Přežili oba? Nebo jen on? Nebo jen ona? Muselo přece dobro vyhrát, tak je to vždycky...
Ale co když ne?

Je to tady. Konec. Přemírou emocí se mi skoro hrnou slzy do očí a z úst se mi dere hysterický smích. Nemyslela jsem si, že to někdy bude možné. Je konec. Byla se mnou tak dlouho. Všechny ty hodiny, dny a roky co jsem s ní strávila. Bezesné noci, ve kterých mi dělala společnost. Dostala se mi pod kůži. Byla v mé mysli, ať jsem šla kamkoli a moje fascinace snad hraničila s posedlostí. Milovala jsem ji a stejně tak jsem ji nenáviděla. Mé dítě, moje milenka i ručička hodinek odtikávající můj osud. A teď… poslední strana, odstavec, slovo. Konec.