DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

Kohout začal kokrhat ve čtyři ráno. Buď se zbláznil nebo kurník obchází škodná, pomyslela si Míla a vylezla z postele. Stejně spala špatně.
Potřebovala si zakouřit, ale ven na balkon se jí takhle brzy nechtělo. Posunula po parapetu narezlý asparagus a začala větrat malou škvírou.
Jak se tak dívala do potemnělé zahrady a vychutnávala cigaretu, zablesklo se v protějším okně. Pár bílých šmuh, jako když někdo zamává stuhou, pak tma. A bliknutí. Následováno pohybující se postavou.
Zloděj?
Ne - záblesk mu osvětlil tvář.
Místní farář?!
Proč leze farář ve čtyři ráno z okna?
A proč, proboha, leze z okna Adámkovic kluka?

Jen co ulehl a zavřel oči, hned je uslyšel. Jeho planeta byla té verbeže plná a nebylo noci, kdy by mu alespoň jeden z nich nepronikl do ložnice.
Vysoké pisklavé bzučení se přibližovalo k jeho odkrytému obličeji. Ta havěť zatím netušila, že dny, kdy se každé ráno budil pokrytý svědivými pupenci, dneškem skončily. Tento den totiž konečně zvládl dovednost, po níž toužil od samého počátku svého výcviku.
Pomalu vytáhl ruce zpod přikrývky. Soustředil své myšlenky na všechny poletující pisklavé vetřelce. A pak to udělal: Místnost ozářil modrobílý záblesk a připálená blanitá křídla se pomalu snášela k zemi. Triumfálně se rozchechtal.

Standa Hložek stál před svou sanitkou a zděšeně se rozhlížel kolem. Hrůza ho doslova paralyzovala na místě. Přesně opačná reakce než ho učili na výcviku.

Jeho kolega zrovna popisoval lihovkou čelo jednoho ze zasažených ležících lidí. Na čele zela číslovka 3. To znamenalo “nebrat, toho už nezachráníme.” Ti s jedničkou byli bráni přednostně. Ti s dvojkou byli dost živí na to, aby mohli počkat. Takhle se to u hromadných nehod dělalo. No nehod... tohle nehoda nebyla.
Sakra,... vždyť nehlásily zprávy ostřelování teprve na hranici se Slovenskem?!

Potom ho oslnil záblesk...

...odraz slunce od přilétajícího záchranného vrtulníku.

Vydechl.

Šlo se nakládat.

Disciplinární komise Hmyzí judistické asociace došla k závěru, že někteří soutěžící používali v kvalifikačních zápasech na letošní mistrovství světa nedovolené techniky.

Ve sporném duelu se světluščí judista pokusil dostat soupeře na krovky pomocí silného záblesku světla, zapomněl však, že bojuje proti zápasníkovi reprezentujícímu kněžice, který se může bránit podobně neférovým způsobem. Nakonec tak byl poslán k zemi světluščí judista, jenž z nečekaného zápachu omdlel. Stejně dopadlo i několik můr, které se, přilákány světlem, slétly k žíněnce.

Oba judisté budou z kvalifikace vyloučeni.

Světluščí judista smutní i z jiného důvodu: „Chtěl jsem oslnit soupeře i fanynky, nakonec však omdlévaly kvůli němu.“

Bylo to největší divadlo, které se v jejich životě odehrávalo.
Ale oni se na něj neměli dívat.
Měli se držet nebeských rukou, které je odváděly pryč.
Oheň, padající z nebe a stravující město, které navzdory všem jeho nedostatkům nazývali domovem.
Hlavou se jim honily vzpomínky, na vše co opustili.
Do toho města vcházeli s bohatstvím, získaným po boku strýce.
Odejít museli jen s tím, co měli na sobě a co rychle pobrali.
Nakonec se ta dávná volba pohodlí a blahobytu civilizace ukázala být tou horší, tou, která nevede do šťastné budoucnosti.
Zase budou kočovníky, pastevci... nebo už ani to ne?

Z dálky hučela kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítila brnět pod hrudní kostí.
Spánek se zlomil v bdění v jediném úderu srdce.
S bděním přišlo poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.
Nohama znejistělýma spánkem překlopýtala k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučel a strhával do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhal blesk a světlo bylo jako ve dne.
Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsovala naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjela u kolen, bílá košile se zběsile nadouvala a narudlé vlasy jí vlály jako koňská hříva v plném trysku.
Světlonoš.

Jestřáb přešoural místnost s konvicí pro vodu. Proč zvedat nohy výš, než nutno.
„Ať neprošoupeš koberec,“ komentovala Liška, chroupající ovesnou sušenku s rebarborovou marmeládou.
„Neboj, ten je ještě kvalitní, umělý. Něco vydrží.“
Zaťukání na dveře.
„Dobrej den vespolek,“ pozdravil růžolící muž. „Jo. Vy mi určitě můžete pomoct. Rozjíždím fotoateliér na klasiku a potřebuju něco do portfólia. Tadyma mám Pentax a... je tu nějaká tma, ale to vyřešíme,“ začal se šacovat.
„Aha!“ vytáhl krabičku s jakýmsi práškem, ale měl najednou plné ruce.
„Podržíte mi to?“
Jestřáb se k němu přišoural, uchopil krabičku...
„!!!“
Několik minut nic neviděli.
Statická elektřina, to je prevít.

S postupem podzimu se naše dny ustalují. Mlhou procházím, kdykoliv mohu, a učím se. Marianna mě nešetří - ale přijímá mě.

Netrpělivost projeví jen jedenkrát - když přijde první prosebník z lesa, mechem porostlý ohava.

"Jak mu můžeš pomáhat? Je to zrůda! Zabíjí naše rytíře!" vyčtu jí.

Otočí se s blesky v očích. Vrací se mi její silueta tehdy pod stromem - strašlivá a planoucí.

"Chceš být čarodějkou, Markéto? Tak si pamatuj! Tví rytíři nejsou víc naši než hejkal! Naše je jen Šumava a té patří jedni i druzí."

Když vidí můj úlek, pousměje se - hořce, jako vždycky. "A zrůdy jsme tu všichni."

Zablesklo se.

Wei Wuxian se rychle pokoušel zorientovat v neznámém prostoru, dokud bylo světlo.
Pak se ozval ohlušující hrom a světlo zmizelo. Wei Wuxiana znovu oslepila temnota.

Snažil se nepanikařit. Tohle byl už třetí blesk a on stále marně hledal Lan Zhana. Co se mohlo jeho spolubojovníkovi jen stát?

Tento noční lov měl být jednoduchý. Jen pár oživlých mrtvých strašících ve starém opuštěném stavení. Jenže se s Lan Zhanem rozdělili a teď se neozvala ani hláska, ať Wei Wuxian volal jeho jméno kolikrát chtěl.

Zablesklo se.

Tam přímo naproti něm. Wei Wuxian zahlédl záblesk bílých rouch.

„Wei Yingu.“

Oddechl si.

Za oknem se zableskne. Trvá dlouho než se ozve hrom. Někde v dáli je bouřka. Tady zatím ani neprší. Ale vítr fouká. Nahoře v temném podkroví zní meluzína jako kvílení zemřelých. Alex je schoulená pod peřinou a nemůže usnout. Ježkovi voči, tuhle noc neusnu. Jedině... napadá ji... uh, když to je tak trapný. Venku zavržou vrátka, která se špatně dovírají. ACHJO! Alex vstává, popadá mobil, kapesníky a peřinu, a potichu schází dolů ze schodů. Zaťuká na dveře. „Ano?“ Ozve se Matěj. Alex vklouzne dovnitř. Matějovi se roztáhnou koutky od ucha k uchu. „Já se bojim,“ zamumlá Alex. Matěj odkládá knížku.

Prochází temnou chodbou. Jen občas mu zorničky problesknou tmou. Oční bělmo mu vytéká z důlků. Dveře z obou stran chodby se prudce zabouchnou.

Ticho.

Něco se blíží.

Je jeho rodina stále za ním? Nevidí je, ani neslyší. Jen svůj dech.

Dvojitý dech.

Trojitý.

Několik párů očí.

Záblesk krvavě rudého světla a -

"A PAK VŠICHNI UMŘELI"! vyvřískne náhle puberťačka s rozsvícenou baterkou pod bradou, a všechny děti ze Sousedského přespávání se rozječí jako sirény.

"Vy jste pitomý," směje se děvče. "Lekli jste se, co"?

"Danielo, ty jsi ale < píp >!" rozhořčí se její kamarádka. "Málem jsem se počůrala"!

Náhle světlo zhasne.

PRASK.

Ticho.

"Is this better?" Aziraphale asked. The soldier just looked at him, utterly shocked. His leg, he was shot in just moments earlier, was now fully healed. Aziraphale was casually playing with the retrieved bullet.
"That's a miracle!" the soldier exclaimed while touching his leg carefully as if the bullet could come back in at any moment.
And then there was a flash of light and a deafening sound.
"Crowley," he whispered when he realized the demon was standing just where the bomb exploded.
He moved quickly, ignoring others, who were wounded. Now, he was praying for a miracle.
"Hello, Angel."

„Proč jsi přijela?“ zeptal se Ryko.
„Protože mě Simeon pozval.“
„Nemusela jsi, mohla ses vymluvit.“
Vlastně ani sám nevěděl, co chce slyšet.
„Chtěla jsem vidět Simiho, jeho ženu a chlapečka. Chtěla jsem vidět i jak se daří Tristu. Ale hlavně jsem deset let slýchávala zvěsti o tristenolském markýzi, který je tvrdý jako křemen a chladný jako led. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli je to pravda, nebo jestli v jeho očích uvidím aspoň záblesk Ryka Nimana, kterého jsem znala.“
„A uviděla?“
Usmála se, uvolněně a spokojeně. „Ryko Niman přežil horší věci než deset let míru. Myslím, že není ještě připravený odejít.“

Esciel Geriána našla v rozhovoru se dvěma válečníky a odtáhla ho za loket do kouta, kde mu šeptem vyložila všechno, co se dozvěděla od niany,
„Obchodník s hrnci? Myslíš toho chlapa z Ai Hear?“
Esciel přikývla. Gerián si zamyšleně pohladil vous.
„Včera v noci někdo hlásil podivné záblesky na úbočí Černé hory. Poslal jsem tam dneska svoje muže a našli zbytky tábořiště. Přinesli mi odtud tohle,“ ukázal jí střep s vlnkovaným vzorkem, který s oblibou používal právě kmen Ai Hear.
Zvedla k němu tázavý pohled. „Co to znamená?“
„To znamená, že si budeme muset s tím obchodníkem velmi vážně promluvit.“

Vhled do cizí mysli bolí. S obrazy, myšlenkami a představami se do nitra přijímacího přenáší i emoce. Čím je vnoření jemnější, tím se jejich síla násobí.
Natálie odchází od Lenky úplně vyšťavená. Před očima obraz zkázy, v nitru Lenčinu únavu, vztek a frustraci, jde jako opilá, v úmorných záchvatech vykašlává neexistující kouř, plíce jí hoří.
Bezděčně dojde až k pohřebišti sklizně, nakloní se nad spálené pole, dotkne se ohořelých klasů.
Cítí žár a cizí zlou vůli. Náhle ji protkne bolest, oči oslepí jasný záblesk a ona klesne, jako by ji kosou podťal.
Bez života leží, bílá skvrna na černé pláni.