DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

Na planetě začínalo další běžné ráno, jako vystřižené z příručky o Apokalypse a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo brzy změnit.
Všech pět Jezdců apokalypsy hrálo partičku pokeru a většina pozemšťanů se prostě tvářila, jako by jim ulítly včely.
...
Na obrovské lodi na oběžné dráze to bzučelo jako v mraveništi.
"Kapitáne poslední hnízdo vyčištěno. Všechny zbylé Stíny jsme poslali k recyklaci. Definitivně."
Zhluboka se nadechl.
"Dobře, pošlete zprávu ke Zdroji. A drže si klobouky!"
Galaxií se prohnal zářivě bílý záblesk, prošel Sluncem, dvěma kruhovými portály a sestoupil k Zemi.
Objal ji pevně a něžně, jako náruč Vesmírné Matky...

Usmála se na něco, co vypadalo jako stá rostlinka v řadě a opatrně ji vložila do země.
“Máš na nose hlínu,” poukázal Františkán.
Pobaveně si odfrkla a otřela si nos do rukávu. Nepomohlo to.
“Doufám, že je to spíš v duchu: ‘Ach, je tak roztomilá,’ než v duchu: ‘Proboha, neumí se o sebe postarat’,” poznamenala.
Zvedla oči a zjistila, že ji Františkán sleduje se zvláštní směsicí emocí ve tváři.
“Co?” zeptala se trochu opatrně.
S úsměvem pokrčil rameny.
“Jen že vypadáš spokojeně… Ani záblesk trudomyslnosti. Sluší ti to.”
“No, někdo tady hovořil o blahodárných účincích čerstvého vzduchu… a uzeného vepřového.”

Znáte to. Píší to v dívčích časopisech a románech.
ONA jde ulicí a najednou se objeví ON.
Zorničky se roztáhnou, srdce rozbuší, dech zrychlí a oba dva ví, že to je ten/ta pravý/á.
Love story.

Jenže po vykolejeném manželství a pár pokusech "nebudeš přece sama", rezignujete a slíbíte si, že to zvládnete i bez...

Občas se zastaví kamarád, aby vám pomohl nainstalovat počítač pro děti, pokecáte chvilku, ale jinak nic. Je přece malej!
A potom vás pozve na své narozeniny. Zábava, pohoda.
Na závěr požádá o tanec.
Jeden tanec. A všichni okolo ví.
Těm dvěma se právě zablesklo na lásku.

Chmurné šero pozdní noci rozháněla jediná svíčka. Z poličky osamělou jiskrou vracela odlesk omšelého zlacení stará bible.
Nemohl spát. Zase. Pořád. Mary přesvědčit dokázal, ještě se musela zotavovat. On sám zaspat nedokázal. Třesk zbraně, oslepující okamžik světla, moci i temnoty. Pokaždé znovu na víčkách, když je zavřel.
Ztrácel sílu.
Svět jeho čin připsal jinému, pak vinu sňal a vraha nenašel. Zrak shůry mu dýchal za krk dál a svědomí krušilo. Dcera i osvobozený budoucí zeť přinesli smíření, které nestačilo.
Otec musí žádat odpuštění u otce.
Nad ránem sepsal krátký vzkaz. Za pětník ho chlapci donesou ke Carsonům.
Je připraven odejít.

Já toho Pottera roztrhnu jak hada. Jen co ze mě zase bude člověk, udělám z něj čtyři, vztekal jsem se.
Uvítal jsem, když se Neville, můj Neville, všemi podceňovaný, přidal k odbojné Brumbálově armádě, a s nadšením jsem sledoval jeho pokrok. Zvláště když vykouzlil Patrona.

Jenže teď se společně s Neposlušným Triem vydal do Londýna na Ministerstvo kouzel. Pouze na základě nějakého pofiderního snu. Co když se mu tam něco stane? Co si bez něj počnu?

Právě tehdy mi zablesklo poznání: Já mám toho kluka rád! Přilnul jsem k němu více, než je u zvířecího mazlíčka obvyklé. Jsem v pr...!

Obloha bez mráčku. Přesto se nad obzorem zablesklo.
Přesně jak by se báli, kdyby k varováním už dávno neotupěli.
Zastavil se a začal počítat.
„Nechej toho a poběž se schovat!"
Mávl rukou a počítal dál.
„Další může být přímo tady!"
„Kuš!"
Dolehlo k nim hřmění. Konečně se nechal odtáhnout.

„Jak daleko to bylo?" zeptala se, když byli uvnitř.
„Nevím. Rušilas mě. Ale nejmíň sedm kiláků."
„Takže tak tři za městem... možná víc..."
„Tam, co je ten muničák?"
Podívali se na sebe.
„Byl."

Teď to prásklo někde hodně blízko. Ale jak blízko, to odpočítat nemohli, protože záblesk výbuchu z krytu neviděli.

V náhlém osvícení se na sebe otočíme.
"Kočkodlak?"
"Vysvětlovalo by to, proč po něm nenacházíme stopy."
"Ale nejsou většinou magie prostí?"
"Narození možná, ale pokud by to byl nějaký pokus, který se zvrhnul?"
"Genetická úprava? Magor je na to asi dost."
Tichá se otočí na Tumpachovou.
"Chci jméno. A chci vědět, jak ho kontaktujete. Protože ho určitě nějak kontaktujete."
"Já nevím, o čem mluvíte." Zapře to Tumpachová.
"Prober se ženská, jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než se rozhodne sejmout tebe?"
"Vždycky se vrací! Podívám se na místo činu, nechám mu vzkaz. Když si ho vezme, byl to on!"

„Teto? Tétó?!“ huláká Jitčin už tříletý synovec, momentálně visící z houpačky hlavou dolů.
„Ano, Péťo? Copak bys chtěl?“
„A proč nebydlíš tady s náma?“
„Protože já jsem doma u sebe, v Rubovce.“
„A to tam bydlíš úplně, ale úplně sama? A nestejská se ti po mámě nebo po tátovi?“
„Jenom občas. Ale žije tam se mnou spousta zvířátek, víš? Tak na stesk nemám čas.“
„Hmm. To mně by se po mámě teda stejskalo!“ v zamyšlení nakrčí čelo. Vzápětí spadne z houpačky rovnou na nos. „Au! Mamí!“
První záblesky rozumu se už objevují, prolétne Jitce hlavou, ale pudu sebezáchovy zatím ne.

První záblesk byl červený a modrý, odrážel se na úlomcích skla a říkal jedno jediné - život tak, jak ho znal, končil tady a teď na obrubníku u silnice.
Druhý byl světlo na konci tunelu. Návrat domů a nový začátek. Naděje na to, že se zase vyhrabe od dna. I když o tom pochybuje.
Třetí záblesk byl jeho život před očima. Jedno monstrum se nad ním sklání, to druhé čeká poblíž, až se probere.
Čtvrtý. Paprsek slunce těsně nad obzorem. Poslední svítání.
A nakonec pátý. On už ho neviděl, už jen Erin křičí.

Když se ve sprše jisker rozpadnul v prach.

"Geralte, to je za ty sežraný kytky, viď? Jinak to nemyslíš vážně, že?"
Zaklínač však zůstával vážný. Asi to nebyl žert.
"Ale já..."
"No?" zeptal se Geralt.
Svěsil jsem ramena.
"Tak dobře, já jdu."
Dovlekl jsem se až na břeh řeky a proměnil se. Doposavad bylo všechno v pořádku. Jenže já se teď měl vyválet v bahně, abych se při vzdušném průzkumu neprozradil blyštěním svých šupin.
"A co křídla? Když je vyválím v bahně, tak nevzlétnu."
"Neboj, Marigold dělá saze."
Vypadal jsem hrozně, ale fungovalo to. Neprozradilo mě jediné blýsknutí, jediný záblesk.
A Geralt mi pak dokonce zaplatil návštěvu lázní.