DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

“Nikam nejezdi. Zůstaň se mnou. Podívej, byt mám dost velký. Ty do práce nemusíš, kam chvátáš? Zůstaň…”
Na vyhřáté náměstí padal letní soumrak. Jindřiška zadumaně hleděla na Angela. Itálie ji vždycky lákala. Navíc ji opravdu nic k návratu do Čech nenutí. Dcera je dospělá… Jenže copak to může udělat kamarádkám?
“Nemůžu,” řekla tiše. “Musím jet s holkama dál.”
Angelo se k ní naklonil. Políbil ji. V té chvíli Jindřišku všechny pochybnosti opustily. Hlavou jí bleskla myšlenka, že vlastně nemusí nic. Nikam nejede. Zůstane.
“Víš co?” řekl Angelo. “Dokonči s nimi tu vaši dovolenou a pak se mi vrať. Budu čekat.”

Mýtina se před ní otevře tak nečekaně, že si musí zakrýt oči přes slunečním světlem.
Dojde do středu a posadí se. Přitiskne dlaně k vlhké chladivé hlíně.
Načrtne kontaktní čáru. Představení se.
Čára okamžitě zmizí v zemi. Souhlas, ujištění, nesouhlas?
Zavře oči a soustředí se na prosbu. Dotýká se země, hladí její zelené vlasy, vnímá hluboko její žhavou krev, prastarou neměnnost. Klesne nazad, ponoří se do té mateřské náruče.
Líně se otáčí, láva proudí jejími žilami…
Trhne sebou, jako kdyby na chvíli usnula. Když vstává, připadá si jako vytesaná z kamene, ale konečně po nekonečné době ví, co má dělat.

Na zemi to už není nic obyčejného. V rozpáleném létě se zatáhne obloha černými mračny, začnou padat první kapky, a přidá se blýskání a hřmění.

Jenže tohle je jen pohled zdola. Obyčejní smrtelníci se na bouřku shora podívat nemohou, ale jsou tu někteří, třeba na Mezinárodní vesmírné stanici, kteří to štěstí mají. Ale ani jejich zrak by na všechny elfy, střítky, a záblesky nestačil. Naštěstí nám o nich může povědět ASIM:

Nejdřív to vypadá jako normální bouřka, obyčejné blýskání v mracích, ale pak, najednou, se v ionosféře objeví kouzelný elfí kruh, a pod ním, z mraků, vystřelí vzhůru modrý záblesk.

Roztřesení, promočení a potlučení se dopotácejí pod nejistou ochranu neživé střechy.
Aleš zbytečně prudce zabouchne dveře.
Rozběsněné živly venku se rázem uklidní. Prozatím jsou v bezpečí.
Evžen se sveze na podlahu, opře se o zeď a zamyšleně pozoruje Martinovy marné pokusy o zažehnutí sféry. Musejí se spokojit s chabým blikotáním vzdálené pouliční lampy.
„Jak ti je?“ šeptá Xénie.
Evžen pokrčí rameny. Bolest odezněla, ale je mu mizerně, stejně jako ostatním. Nepřítomnost magie vyvolává pocit nesnesitelné ochromující prázdnoty.
Bůhvíproč vytane na jeho mysli Evina poznámka o zvadlých květinách. Mrtvý dům, mrtvý záhon…
Vtom se mu rozsvítí: „Celou dobu pokládám nesprávnou otázku.“