DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

Tři dny halila mlha svět do nepropustného rubáše.
Čtvrtého dne ráno vstala Frances dřív než obvykle. Vyšla na palubu zahalená do těžkého soukenného pláště se střapatým psíkem v patách.
„Dobré ráno, madam,“ pozdravil ji mladý Milton.
„Dobré ráno, Benjamine. Jaká byla hlídka?“
„Všude klid, madam,“ odpověděl mladík. „Jen ta zatracená mlha...“
Potřásla hlavou. Sotva bylo vidět před příď. Přesto cítila ve vzduchu nepatrný náznak změny. Hladina moře už nepřipomínala černé ledové zrcadlo. Vítr zesílil. Promnula si zkřehlé prsty.
„Mlha nevydrží věčně.“
Když zvon odbil poledne, mihl se v šedobílé cloně nesmělý záblesk slunce.
Večer přivítala jasná obloha posetá tisícem hvězd.

Ať jsme se snažili sebevíc, prostě jsme nedokázali výsledek války zvrátit.
S Káčkem jsme jich každý cyklus pobili desítky. Postupně se k nám přidávali další dobrovolníci. Zlovecká základna se plnila schopnými i neschopnými lidmi, kteří měli jediný cíl, zničit nepřítele za každou cenu.
Jenže vůbec nic nefungovalo.
A tak jsme se s Káčkem uchýlili ke krajnímu řešení.

Exploze byla vidět jen jako pouhý záblesk. Trvala vteřinu, ale po ní následovaly vlny spalujícího ohně trvající několik hodin. Tisíce kilometrů čtverečných zóny i mimo ní spálených na popel. Rostliny, bakterie, všechno pryč. Bohužel strojům to neudělalo skoro nic.

Nás to ale změnilo.

„Koupíme si domek u jezera,“ řekla Dorcas do ticha a Marlene se musela usmát. Myslet na budoucnost, když ještě neví, jestli nějaká bude, to byla celá ona. Proto ji tak milovala.
„A psa.“
„No a třeba jednou...“
Uvnitř protipřemisťovacího pole se zjevila postava. „Sakra.“
Neměli mít společnost – Raddle přišel sám. Prewettovi byli v domě a teď jim do týla mířil někdo Raddlem zvaný. Vyplížily se za ním, když se z domu ozvaly zvuky svědčící o boji. Neznámý vyběhl. Marlene a Dorcas za ním.
„Mdloby na...“
Otočil se a vypálil smrtící kletbu. Zelený záblesk. Pak dopad těla do trávy. Budoucnost skončila.

V kajutě bylo k zalknutí, petrolejka vysávala poslední zbytky kyslíku z místnosti.
"Tak už hrajte, doktore," zabručel kapitán.
"Co? Jistě!" vzpamatoval se dotyčný. Reflexivně vynesl náhodnou kartu.
"Nějak nejste ve formě," zabručel třetí hráč a přebil jeho eso.
"Víte, vaši muži, kapitáne, mi povídali o přízracích mrtvých námořníků, kteří obcházejí paluby," pronesl doktor tiše.
"Mohu Vás ujistit, že nic jako přízraky neexistují," odvětil kapitán.
"Říká se, že na každém příběhu, je trocha pravdy," opáčil doktor.

Pak kajutu ozářil blesk a na okamžik ukázal pravou tvář přítomných. Kapitánovi a cestujícímu málem zbělely vlasy hrůzou, když viděli, doktorovu zsinalou, prázdnou tvář umrlce...

Bohouš nebyl špatnej chlap. Jen moc mluvil. Pořád. Ráno vstal a otevřel hubu a rádio. Taky měl enervující zvyk zjevovat se člověku těsně za zády. Tenkrát jsem v tom ještě neměla takovej cvik. Oholit drát k lampě na tom správném místě mi trvalo dobře hodinu a potila jsem se až na patách. Pohřeb i následky požáru pokryla pojistka. Jeho.
Viktor není o moc lepší. Pořád mu jak ten blbec vysvětluju, že si nemá pokládat noťas na umyvadlo, když je ve vaně. Jeden záblesk, vyletí pojistky a je to. Usmívám se. Babi vždycky říkala, že na šťastným manželství se musí pracovat.

Gellert procitl v němém výkřiku. Za víčky cítil bolest způsobenou světlem. Zelený záblesk jen velmi pozvolna mizel v půlnoční tmě. Otřel si čelo a zašátral po sklenici s vodou.
"Co je?" zamumlal Albus. "Proč nespíš?"
"Něco se mi zdálo," odvětil Gellert.
Albusovi bylo jasné, že to byl jeden z těch jasnozřivých snů.
Gellert odhrnul přikrývku, přivinul se k teplému tělu vedle sebe a položil hlavu na Brumbálovu hruď. Zatoužil se s ním milovat. Cítit, že přítomnost je jistá, zatímco budoucnost se neustále mění.
Dveře ložnice vrzly.
"Co se děje, Tome?"
"Zdál se mi hrozný sen," hlesl chlapec. "Můžu k vám?"

Svěcenou vodu do pekla odnesla sama. Zamluvila to tím, že nebe potřebuje vždy reprezentaci na úrovni. Ve skutečnosti chtěla vlastníma rukama přinést zkázu tomu, který zavraždil Ligura. Rozpustí se v příšerných bolestech, jak si zaslouží, a všechno bude zase správně.
Ale to se nestalo. Démon jménem Crowley se vykoupal a řekl si o ručník.
Michael nikdy nezakolísala, nikdy nepochybovala, existovala dokonalá v boží dokonalosti. Ale tohle nebylo správně. Tohle nebylo správně. Zařízlo se to do její podstaty, do její nesmrtelné, nestárnoucí duše. Andělé nemají cítit bolest ani hněv. Ale toho dne sežehly blesky bez bouře kostel. A neměl být poslední.

Po dlouhém čekání zapraskalo houští na protější straně mýtiny. Větve se pohnuly a na paseku ozářenou světlem Měsíce konečně vyšel On. Nádherný šestnácterák. Urostlý, vznešený, prostě hrdý král lesa.
Klidně a nevzrušeně kráčel pomalu mýtinou. Občas sklonil svoji ušlechtilou hlavu, aby si uždibl tu trochu travičky, tu zas trochu listí. Rozvážně kousal sousto a nevzrušeně se rozhlížel kolem sebe. Vítr vál směrem k němu.
Nádherný, nádherný kus! Výstavní exemplář. Čekat na tebe se vyplatilo. Dneska tě konečně dostanu.
Záblesk světla, jelen se otáčí a hbitě mizí mezi stromy.
„Ty idiote,“ křičím na kolegu, „to sis nemohl vypnout ten zatracenej blesk?“

Jde, celá ubrečená, ani na cestu málem nevidí.
Vsadila všechno na jednoho člověka a zjevně prohrála.
Mohla si nechat zadní vrátka a neudělala to. Jediné, co jí zbývá, je se ve svém zármutku zastavit u místa jeho posledního odpočinutí.

Záblesk naděje vidí ještě přes závoj slz. Kámen je odvalen. Dva andělé v bílém rouchu.
Prázdný hrob.
Tak se to přece stalo. Ukradli ho.
Odvrací pohled do zahrady. Třeba to pak nebude tolik bolet.

„Marie!”
„Mistře,” vydechne žena. Teprve teď ho poznala. A pochopila. Už nepláče.
Ten, který setře každou slzu z tváře a každého z nás zná jménem, opět žije.

Olenina magická pečeť se čáry drápy brání i spatření. Jak hodně se bude bránit vyrytí do země? Jak moc se bude bránit rozbití?
Tričko vlhké od země ji studí na zádech. Ujišťující objetí matky Země.
Čáry vytrysknou ze špiček jejích prstů zarytých do půdy jaké vyryté drápky neviditelných šelem, vztekle se vlní jako hadi. Olena zatne zuby, napne síly a opře se o zemi. Pomyslí na Vrbenského. Kéž by se mohla opřít o něj.
Pečeť má praskliny.
Pomyslí na momenty, kdy vznikly.
Magický útok. Nemagický útok. Strach. Bolest.
Trauma.
Potřese hlavou, otře si tvář o rukáv.
Čáry jsou na místě.