DMD Bonus č. 7 pro 24. 4. 2022.

Neville se neklidně převaloval a já opět litoval, že mě čarodějnice nezaklela v něco chlupatého a teplokrevného, například koťátko.

Není divu že špatně spí, uvažoval jsem, z akce na Odboru Záhad by měl noční můry každý, aspoň podle toho, co mi vyprávěl před spaním.

„Víš, Trevore, bylo to hrozné. Odbor Záhad je opravdu děsivý. Jedna strašidelná místnost za druhou, ale nejhorší je ta se starobylým obloukem a závěsem. Harry slyšel hlasy z něj vycházející hned poprvé, ale já až když Lestrangeová zabila Blacka a ten propadl závěsem. Ale kam propadl? Ten oblouk je tenký, mrtvola se ...."

Uprostřed věty Neville usnul

Zlé sny se plnily. Obloha se tiskla k zemi černými mračny. Jedinou trochu světla a tepla představovaly proudy lávy valící se z nečekaně probuzených sopek.
Malý apatosaurus zoufale utíkal, ale místo, kde by se ukryl před probíhajícím kataklyzmatem, neexistovalo.
Přesto se nedokázal vzdát, dokud na konci sil nepadl vyčerpáním. Láva se blížila…
A v tom se probudil. Vyděšený a roztřesený ve svém pohodlném doupěti. Opatrně se nadechl, než vyhlédl ven, kde zrovna vrcholila svrchní křída. Byl krásný den. Apatosaurus zapomněl na zlý sen a spokojeně se pustil do snídaně. Záblesku blížícího se meteoritu si na azurově modré obloze ani nevšiml.

"Nechat někoho bez pomoci. Opustit ho v nouzi nejvyšší!" Hlas se prolínal s kolébajícím drncáním vlaku. Byl stejně neúnavný a neúprosný, a snažil se znít temně. Výsledky byly vzhledem k délce proslovu diskutabilní, leč řečník vypadal, že přijetí publika nepotřebuje, jelikož se dokáže melodií vlastního hlasu dost dobře zabavit sám.
"Nechat napospas osudu, nechat ve štychu..." dramatická recitace právě dosahovala svého crescenda, "ó, ano, samozřejmě, a taky nechat někoho na holičkách!"
Nakonec jsem to byl já, kdo nevydržel: "Petře, jsou to jen pitomý puchejře! Buď si kup lepší boty, nebo si příště voz vlastní zásobu náplastí, já nejsem chodící lékárnička!"

Legenda praví:
Toho chladného listopadové dne se jako poslední na vrchu Bílá hora bránilo 300 bojovníků slavného moravského pluku. Chrabří bojovníci odolávali u zdi obory letohrádku Hvězda předlouho přesile císařských, až padli do posledního.

Reálně se stalo:
"Pane plukovníku!" zazněl hlas Maxmiliána z Lichtenštejna, když byla právě zastavena palba.
"Nebylo toho již dost? Vaši velitelé i zbytek vašeho vojska uprchl a vy jediní jste zde zůstali sami. Unavení a nezaplacení k tomu. Což takhle, že byste se přidali k nám? Můžete zachránit ještě většinu svého pluku!
Plukovník se ani dlouho nerozmýšlel než zabručel "Na ja," protože vše uvedené byla pravda.

Bloudění.
Únava.
Věčné kroužení.
Mlhou se prodereš do nejbližšího světa.
Vojenské ležení, stan, lůžko.
Padneš vyčerpáním.

Probudí tě smích a chladný dotek kovu na hrdle.
„Kde se tu bereš?“
Špatný stan. Možná špatný svět. Obyčejný voják by tě prostě vykopnul. Vrchní velení vymýšlí plán.
Mlčíš.

„Vím, že to nechceš zkoušet na vlastních lidech, králi, ale tady se nám pokusný králík sám nabízí.“
Ticho.

Jsou... hrozně zdvořilí. Vysvětlí ti, o co jim jde. Král trvá na tom, že můžeš odmítnout a jít.

Souhlasíš.

Potřebují ověřit fénixí kouzlo.

Zabijí tě.

A probudí.

A zabijí.

A probudí.

A jednou snad pustí na svobodu.

"No, tak to je ovšem něco!"

Harry i Draco valili oči na jednoho z mladších bystrozorů, Edgara Baldwina, který se dobrovolně nabídl, že vypije mnoholičný lektvar.
Edgar se před jejich očima měnil, jeho tělo se protáhlo, černé krátké vlasy vystřídaly zlatavé lokny a v jeho ústech se zaleskly rovné, zářivě bílé zuby.

"Zlatoslav Lockhart!" vydechl Draco úžasle. "Neskončil u Munga s vymazanou pamětí?"

Harry si dobře pamatoval na to, jak proti nim Lockhart tenkrát pozvedl Ronovu poškozenou hůlku. Kouzlo, které z ní vyšlehlo v záblesku světla, se obrátilo proti němu.
Rychle zaplašil osten lítosti.

"Ten chlap se nejspíš dočista pomátl!"

Jeho údělem byl život mimo civilizaci. Oddělenost pro službu.
Osamělost a askeze.
Nikoli však samota. Nechodil k lidem, ale oni si našli cestu k němu.
Krmil je slovem. Často jim v ústech hořklo, přesto se den za dnem vraceli pro přídavek.
On sám měl za potravu kobylky, bedra přepásaná velbloudí kůží místo líbivých oděvů.
Jako by na něm nezáleželo.
Někteří ho za to chválili, jiní odsuzovali.
Všechno bylo stejně marné, pokud nepřijali to, co říkal a nepohlédli na toho, na koho ukazoval.
Jeho poslední útěchou bylo vědomí, že svou práci dokončil.
Za odměnu mu bylo dáno pohlédnout do očí Spasitele.

Drobné stehy pečlivě vykreslují cestičku do pevné látky.
„Panáčku, ty bys mohl vyšívat!“ neskrývá obdiv hospodská.
Krejčí se ušklíbne. Ukousne nit, vezme do ruky nůžtičky a začistí nitky.
„Po tom neprahnu,“ zavrtí hlavou. Kývnutím přivítá nabídnuté pivo.
Vůně chmelu rozvazuje pevně utažené mašle na jazyku.
„Netušíte, kde já šil!“ stará hrdost nadme hruď.
„Pro koho?“ vyzvídají.
„Spíš co za to! Šatlavu, pověst i živnost v trapu – čím vyšší panstvo, tím menší vděk!“ hořce polkne.

Dokázal nemožné. Vytvořil mistrovské dílo.
Koho by napadlo, že v té zpropadené zemi tu látku doopravdy neuvidí vůbec nikdo – a za módního experta budou brát nedochůdče?!

Alžběta je módní anti-expert. V kanclu sedí a poslouchá kolegyně zaníceně diskutující nejakou novou kabelku (od Gucci? Korse? Versace? Co ještě existuje?), kde kdo s ní byl teďka viděn, a zda by ji chtěly.

Z konverzace není úplně patrné, zda je ta kabelka skvělá, nebo vlastně naprosto příšerná. Docela jí to připomíná scénu, kdy se vlastně dozvěděla že nějaká značka jako Michael Kors vůbec existuje.

To tehdy přišla do kanclu kolegyně, že si 'koupila Korsovky aby se taky mohla někam vydat a vypadat, ale že se v nich vůbec nedá chodit."

Alžběta zakroutí hlavou, zřejmě zde půjde o to samé.

„Žapíchl? Jako pašátko?“ zažvatlal Martínek.
„Přesně tak, jako prasátko,“ rozesmál se Metoděj a zvedl vnoučka do výšky. Chlapeček výskal radostí.
„Hned bych šla s tebou,“ zatoužila Anežka. „Ráda bych slyšela toho kazatele Jana.“
„Děvenko, je to daleko, cesta není bezpečná. Musíš pamatovat na maminku, samotnou ji nechat nemůžeš.“
„Já vím,“ řekla smutně Anežka. „Ale slib, že mi pak všechno povíš.“
Martínek zatahal Metoděje za rukáv:
„Dedo, tam...“ ukazuje ke dveřím.
Metoděj vyšel ven. Silné dubové dveře propustily zvuk hlasů, ale rozumět nebylo. Ženy zaslechly jen: „Přijdu tedy zítra,“ když se Metoděj vracel. Tvářil se vážně, ale v očích měl radost.