Blbečci na výletě

Patnácikilometrový pochod se nepříjemně protáhl, to když jsme Jirkovi uvěřili, že umí číst mapu. Teď, když jsme konečně došli cíle, jsme se sice shodli na tom, co si objednáme, ale zbývalo se pohádat o tom, kdo to udělá.
Dle hlasování věšiny to měl být Jirka, ten ale kontroval tvrzením, že jeho s tím pošlou leda tak do háje, ať to udělá Petr. Petr oponoval, že z nás má sice nejlepší knír, ale že je nervák, zakoktá se a bude to v háji.
"Zase já," vzdal jsem to. Zatvářil jsem se co nejdospěleji a mávl na procházející servírku.
"Třikrát Staropramen, děkujem!"

"Nechat někoho bez pomoci. Opustit ho v nouzi nejvyšší!" Hlas se prolínal s kolébajícím drncáním vlaku. Byl stejně neúnavný a neúprosný, a snažil se znít temně. Výsledky byly vzhledem k délce proslovu diskutabilní, leč řečník vypadal, že přijetí publika nepotřebuje, jelikož se dokáže melodií vlastního hlasu dost dobře zabavit sám.
"Nechat napospas osudu, nechat ve štychu..." dramatická recitace právě dosahovala svého crescenda, "ó, ano, samozřejmě, a taky nechat někoho na holičkách!"
Nakonec jsem to byl já, kdo nevydržel: "Petře, jsou to jen pitomý puchejře! Buď si kup lepší boty, nebo si příště voz vlastní zásobu náplastí, já nejsem chodící lékárnička!"

"... dodneška prej obchází tenhleten les a rozsápe cokoli živýho, na co narazí."
Rozhostilo se ticho.
"Tak... ehm... dobrou?"

Vzbudil mě hysterický jekot. Pokusil jsem se vyskočit na nohy, ale klopýtl jsem o spacák a zřítil se přímo na bezvládné tělo. Okamžitě se začlo zmítat a vzápětí jsem dostal direkt do čelisti, až se mi před očima roztančila celá galaxie hvězdiček.
"Co se děje?!" řval někdo do ošklivého trhavého zvuku.
Křřř-RUP!
Trosky tyček, látky a několika zmítajících se lidských kukel zalil svit měsíce. Kvil ustal. To se Jirka konečně nadechl a roztřeseně prohlásil:
"Kluci, mně po ksichtě přeběhnul TAKHLE velkej pavouk!"