Autorův výběr 2022

Kdesi daleko v nedostupných horách, ve slujích hluboko pod zemí, kam lidská noha nevkročí, tryská zázračný pramen. Voda vytéká z podzemí, ale znovu se kamsi ztrácí, nelze ji najít.
Mísí se však s jinými vodami, které putují dlouho a daleko svými cestami. A proto na některých místech vyvěrají ze země pramínky s podivuhodnou mocí. Uzdravují nevyléčitelné neduhy, zachraňují životy. Jen navracet je nedovedou, takovou sílu má jedině voda z původního zdroje.
Některé zázračné studánky přetrvávají, jiné časem zeslábnou. A zase se objevují jiné.
Choďme k pramenům, nalézejme je, pečujme o ně.
Protože v každé studánce se možná skrývá živá voda.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší skvrny na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

Lodě se otřásaly zpětnými rázy děl. Pravidelnost chaosu halil dým. Bledé slunce zemřelo v šedočerné cloně. Déšť kulí a dubových třísek drásal paluby kluzké krví. Nemilosrdný kolovrat bitvy spřádal nit nenávisti. Žádné tanečky. Jen surový boj dřevěných těl.
Praštění stěžně přervalo přízi běsnění. Na okamžik. Ledové vody objaly splihlé plachtoví. Nikdo neslyšel volání tonoucích. Vítězný ryk šťastlivců.
“Přirazte k ní! Zahákujte ji!”
Náraz dřeva o dřevo.
“Na ně!”
Sténání trupu zahlušil zuřivý příval.
Pořád neměli vyhráno. Štěstěna se k nim stále mohla otočit zády. Zvrátit váhy vítězství. Raněná šelma ještě pořád měla zuby. A mohla smrtelně kousnout.
“Musíme najít zajatce!”

a.d. VI Kalendas Octobres, LIV ante Christum natum

Druhá výprava do Británie dopadla úspěšně. Podařilo se mi obvyklým způsobem rozbít křehkou alianci místních barbarů. Dokonce jsem je přinutil platit poplatky. Na zimu se ovšem raději vrátím do Galie.

***

Idibus Novembribus, LIV ante Christum natum

Usadili jsme se v Lutécii. Klidné místo, uprostřed bezpečně ovládnuté a podrobené Galie. Myslím, že nás čeká mírná zima.

***

pridie Nonas Decembres, LIV ante Christum natum

Taková nehoráznost! Dozvěděl jsem se, že nedaleko odsud se nachází galská vesnice, která odmítá poslušnost Římu. Inu, uvidíme, jak dlouho jim ta drzost vydrží. Jedna centurie bude určitě stačit.

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

„Leviatan má větry,“ ukáže Petr na bublající střed Světa.
„To je mořská obluda, pošetilče,“ ušklíbne se Jakub, „a navíc bájná!“
„Biblická,“ opraví ho Ondřej, „takže prr!“
„Řekl bych,“ přihazuje svou trošku do mlýna Tomáš, „že kdosi pozotvíral vodníkovi pukličky…“
„Žralok!“ dí svý Petr.
„Maximálně sumec,“ nezapře svou býčí povahu Jakub, „ale ten nedělá podobný šrumec.“
Strnou: voda se vaří, z rybníka se cosi noří.
„Úprkem prk, velím,“ peláší pryč Jakub.
„Zachraň se, kdo můžeš,“ hoří za patami Ondřejovi.
Petr zapře sám sebe, neb beze slova mizí po zajícovsku.
Jen Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.
„Kraken,“ vydechne, vyvraceje hlavu vzhůru, „proč tady?!“

Profesorka Magdura Soniever upřela unaveně vypadající oči na měšťanku: "Ne, není posedlý, pod vlivem žádného kouzla, v kontaktu s Mocnostmi pekel - co mé skromné znalosti sahají, a ani nebyl v poslední době cílem telepatie."
"Ale co jsou tedy ty hlasy? Syn je slyší i několikrát denně!" plačtivě lamentuje nešťastná matka.
"Za předpokladu, že si to nevymýšlí?"
"Je to jen dítě!"
"Děcka dokážou lhát kolikrát lépe než zatvrzelý zloděj! Pokud nelže, tak ty hlasy nejspíš přecházejí z hlubin duše. Pak je buď ESPer, a to mu buď vydělá jmění, nebo dožene k šílenství, anebo blázen, a skončí jako umělec, nebo žebrák..."

Ve střešní lucerně namísto čísla svítí červený křížek. Osmnáct jich brázdí ulice, dnem, ba i nocí, kdy královské hlavní město spí, jen pro červenobílé obětavkyně zůstává zapojen proud v trolejích.
Bok vozu otevřený, překrývá se plachtovou roletou, aby snadno umožnil nástup pasažérům přijíždějícím z fronty. Uvnitř řada lůžek pro nosítka. Jezdí bez únavy, bez oddechu, od pražských nádraží k pražským nemocnicím.
Jenže, veškerá snaha lékařů je někdy marná, a zrekvírovaní koně chybějí.
A tak flotilu elektrických drah se zvláštním určením posílí devatenáctá s křížkem - bílým v černém poli. Bez oken, natřená černě, veze čtyři cestující z nemocniční márnice na hřbitov.