Autorův výběr 2022

"Co je ta nejhlubší pravda, kterou jsi nikdy nikomu neřekl?"

Spock pohlédne na Jima. Jeho tvář ozařuje jen oheň mezi nimi. Chladný večerní vzduch a hvězdy na obloze. Poslední noc, než se Jim vydá na Enterprise a jejich cesty se rozdělí.

"Spocku?"

"Miloval jsem svého Jima," přizná se Spock. "Nebylo to vulkánské, ale to nic neměnilo na tom, že Jim byl polovinou mé duše. A když jsem ho ztratil, zlomilo mě to."

Jim nic neřekne, jen ho vezme za ruku.

"Jaká je tvá nejhlubší pravda?"

"Chci, abys mě políbil, Spocku. Chci mít pocit, že mě někdo miluje."

Spock to udělá.

Neschopnost milovat
Alfa i omega
Lidského trápení

Setkání nad lahví vína, nepolíbené rty na sklenici, otázky po ceně netvořivého ducha.

Jedna duše, jedno tělo
Ach, ta klamající metafora!
Vždycky tu zůstane bariéra
Já
Ty

Vlahý vzduch, otevřené okno pokoje, dokola šeptané: skrze rány povstávám.

Večer dvě těla
Ráno dvě těla
Starší
Použitější
Zbavená kostýmů

Něha bez lásky, důvěra bez poznání, intimita bez vášně.

Připomeneš mi, prosím, proč?
Už nebylo o čem psát
Co malovat
Nad ránem jsem tě požádala
Ať mi zlomíš srdce

Zvedne se z postele, nahá přistoupí k oknu, probodne pohledem jeho obraz ve skle.
Povedlo se?
Hádej.

„Jak jsi věděla, že si chceš vzít krále?“
Tara sklopila oči. „Mělo to čtyři fáze, jako čtyři sloky písně.
Nejdřív se zamiluješ do něj, do jeho duše.
Potom si nalháváš, že tě jeho postavení neovlivní, že se ho buď vzdá a nebo se ty budeš držet stranou.
Pak si uvědomíš, že se to nikdy nestane, že on a náhrdelník, který nosí, jsou jedno.
Nakonec tě čeká rozhodnutí. Buď ho odmítnout a nechat to, co by mohlo být, shořet v pekle...“ odmlčela se.
„A nebo?“ pobídla ji Esciel.
„Nebo přijmout. A smířit se s tím, že nic už nebude jako dřív.“

Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.

"Danečku, foukni, pomalu." pfuu - nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
"Tak teď já, ano." fuůůů - jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
"Ham, ham!" povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

První přišel Theo.
“Chytej,” hodila mu máma klíčky od svého auta, “počkám na tátu a sejdeme se na místě.”
Řidičák měl týden, tak se rozhodně nebránil možnosti si trochu zatrénovat.

Druhá byla Beka.
Zpráva jí pípla uprostřed rozhovoru.
“Promiň Pavlo, budu muset letět.”
“Co kdybych šla s tebou?”
“To nejde, táta to nerad vidí.”
“Tak za týden!” zamávaly si, když Beka nasedala na kolo.

Třetí vklouzla do krytu Marina.
Trvalo jí to přes celé město strašně dlouho. O muže a kluky se ale nebála, ani když začaly výbuchy, jejich dům byl od krytu pár set metrů.

Nikdo další už nedorazil.

Semínko skryté do země. Opečovávané polibkem slunce, pohlazením vody, laskavými slovy.
Vložil toho do tebe tolik. A jak jsi s tím naložila?
Udělala jsem to zase. Odpusť mi.
Klopýtáš životem a sleduješ, jak všichni kolem tebe rozkvétají.
Zatímco ty schneš. Plácáš se ve svých problémech a po listech, květech a plodech ani stopy.
Bože, odpusť.
Zase ta samá chyba. Ty se snad nikdy nepoučíš.
Dokud se sama nezničíš.
Dej mi, prosím, ještě šanci.
Ještě aspoň jednu.
Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně.
A pomoz mi.
Prosím.

Otáčí se. Země. Pečeť. Dívka uprostřed.
Pomalu. Neměnně.
Jedna malá prasklina se postupně šíří celou pečetí. Kusy čar líně odlétají ven i dovnitř, jsou ostré jako břitva a horké jako plameny, protínají vše co jim přijde do cesty, až se vpijí do hlubin chladivé země a se syčením nachází věčný klid.
Olena zaryje prsty do měkké hlíny a stiskne zuby, aby nezačala křičet.
Veliký kus pečeti se odtrhne a roztočí. Trhá se na kusy, trhá na kusy ostatní kousky, trhá na kusy Olenu.
Chce uhnout. Chce se stočit do sebe. Chce se schovat pod zem.
Prudce se nadechne.
Vykřiknout nestihne.

Na zimu jsme letěli přímo do záchranné stanice. Byli jsme hubení a unavení. Nebyl čas hledat pořádné zimoviště.
Lidi nás nacpali do boxů a odvezli velkou hlučnou smrdící věcí plnou hlučných smrdících lidí jinam.
Tam nás jiná člověk krmila. Trochu. Pak víc. Pak hodně. Pak jsme pochopil, že se nakrmím sám z té kulaté věci!
Pak nám vyrobili zimoviště.
Moc se mi tam líbilo.
Takže když jsem slyšel o odjezdu, vyplížil jsem se z boxu a zachumlal do deky. Měkké. Hebké. Hmmmm...
Pak jsem byl najednou vytažen z postele. Ještě ani kytky nekvetly!
Hrůza!
Načež mě odvezli do oficiálního zimoviště.