Merlin BBC

"Goddammit, Merlin, again?!" he groaned and quickly got up. The sun was high up already but nobody had woken him up. And there was no breakfast and, of course, no Merlin.
***
"Are you blind?" Arthur asked when his manservant brought him the wrong armour. "How many times have you polished it? Clearly not enough for you to remember what it looks like!"
***
"You know what? Do it yourself, you entitled prick!" yelled Merlin when Arthur complained about the bath being too hot.
Merlin was this close to punching him in the face. But makeup sex was always a better solution.

Otázka první, urození páni, zvuk jakého zvířete vydával sir Gwaine, když konala se výprava za Rybářem?

Otázka druhá, co předstíral Artuš, když na něj sir Leon narazil na chodbě při honbě za duchem?

Otázka třetí hledá, jaké řemeslo vykonával otec sira Lancelota?

Otázka čtvrtá týká se našeho Percyho a toho, co chytil na slavné lovecké výpravě?

Otázka pátá vám zamotá hlavy. Kolik šatů vlastní urozená panna Morgana?

Otázka šestá, méně košilatá, ale jak jmenoval se ten bláhový chlapec, co mě chtěl nahradit a leštil Artušovu zbroj a pral mu košile?

Otázka sedmá zní, s jakou obludou oženil se slavně král?

Uther Pendragon rozčileně přecházel po místnosti. "Artuši, musíte prohledat prádelnu a všechny tam vyslechnout!"

Artuš potlačil zívnutí. Bylo velmi brzy ráno. "A co se vlastně stalo?"

Uther ukázal na tuniku položenou na židli. Byla modrá s růžovými proužky. "Tohle mi dneska ráno přinesli. Nic takového přece nenosím, musí v tom být zapletena magie!"

Artuš povytáhl obočí. "Myslíš, že ti tam někdo dal magické proužky?"

"Chci, abyste toho čaroděje hned našli!"

"Určitě je jenom omylem vyměnili. Zeptám se pradleny."

Merlin poslouchající za dveřmi si oddychl. Vážně nechtěl nikomu vysvětlovat, jak se mu při honu šotka v prádelně stala menší kouzelnická nehoda.

"Ten čaroděj je fakticky neuvěřitelný!" postěžoval si Artuš.

"Není s ním rozumná řeč! Nemá žádný respekt. Jediné, co doopravdy umí, je odmlouvat!" Vrh krátký pohled na Merlina. "Vlastně mi to někoho připomíná."

"No, možná bych věděl, jak líp jednat s čaroději."

"Prosím tě, co ty o tom víš?"

Merlin spolkl kousavou odpověď. "Kdybych třeba dostal den volna, mohl bych mu povědět o tvé velkorysosti..."

"Tak to by se ti líbilo! Už máš být ve stájích a potom mi přelešti brnění!"

Merlinova jediná útěcha byla vzpomínka na to, jak včera Artuše donutil, aby ho v jeho staré podobě nosil na zádech.

Bylo zvláštní sledovat ho a vidět...
Vidět opravdového Merlina, nejspíš. Ne naivního a nemotorného mladíka, ale tuhle zvláštní bytost se zlatýma očima a výraznou aurou... moci.
Artuš se slabě zasmál. Moc.
Slovo, které se k jeho osobnímu sluhovi vůbec nehodilo.
"I když jen bohové vědí, co jsi vlastně zač," zamumlal.
Merlin s sebou trhl.
"Jsem tvůj sluha a ty můj pán," řekl upřímně. "Navždy."
A Artuš... tomu věřil. Věřil, že kdyby si přál, tak by čaroděj sám dobrovolně položil hlavu na špalek.
Merlinova loajalita ho někdy až děsila.
(Byl jí hoden?)
"Ne," řekl pomalu.
Možná byl čas...
"Jsme něco jiného."

Legenda o Merlinových schopnostech se v průběhu věků měnila. Bavilo ho sledovat, jak ji postupem času lidé překroutili, ale občas ho to i rozčilovalo.

Jako třeba nyní, když musel čerstvě reinkarnovanému a zmatenému (ale pořád krásnému) Artušovi vysvětlovat, co se seběhlo v průběhu posledních více než dvou tisíc let.

“A co se stalo s Camelotem?”

“Byl srovnán se zemí a dnes si lidé myslí, že vůbec neexistoval,” odpověděl Merlin.

Artuš to chvíli zvažoval. “Znamená to, že i o nás si myslí, že neexistujeme?”

“Přesně tak.”

“Tak to aspoň můžeme dohnat ztracený čas.”

“Lepší nápad jsem v životě neslyšel. Pojď sem.”

Artuš zaskřípal zuby. Merlin ho ignoroval.

Artuš znovu zaskřípal zuby, tentokrát hlasitěji. Merlin otráveně vzhlédl od práce.

“Co se děje?”

“Bude to trvat ještě dlouho?” Artuš se snažil neznít netrpělivě. Vážně se snažil.

Merlin cosi zamumlal pod neexistující vousy.

“Cože? Mluv nahlas!”

“Říkám,” probodl ho Merlin pohledem, “že Gwen vůbec nereptala. Ona ovšem není rozmazlený královský spratek.”

“Proč jsem si jen myslel, že je to dobrý nápad zadat tento úkol zrovna tobě?”

Merlin zagestikuloval rukama umazanýma od pastelek. “Protože nikdo jiný by nebyl ochotný kreslit tvůj portrét na každou zatracenou svatební pozvánku?”

Artuš byl natolik zdvořilý, že na to neodpověděl.

Rozmazlený fracek je to. Pořád jen dělá ramena, přesvědčený o vlastní jedinečnosti... Srdce má z oceli. A mozek nejspíš taky...
„Na co myslíš, Merline?“
„Na váš hnůj, pane,“ odpoví Merlin bez mrknutí.
Artuš se usadí na parapet a pozoruje sluhu při práci. Zřejmě dočista zapomněl odseknout něco rýpavého.
„Pane?“
„Kdyby ti někdo předepsal nevyhnutelný osud, který je ti odporný, smířil by ses s ním, nebo se marně pokoušel ho změnit?“
Merlin se zasměje.
„Král vám našel nevěstu?“
Kdyby Merlin vzhlédl od vidlí, zahlédl by v Artušově pohledu zoufalé, zranitelné ano. Ale neudělá to, a Artuš se zase schová za brnění.

Artuš chodil po Gwenině kuchyni. Síbil Gwen, že udělá večeři, protože se choval jako blbec. Zkoumal syrové kuře, ale nemohl přijít na to, co s tím.
Naštěstí zrovna přišel Merlin.
,,Co to děláš?" začal se smát, když viděl kuře.
,,Slíbil jsem Gwen, že udělám večeři."
,,Ty?!" rozesmál se ještě víc.
,,Ano, Merline," obrátil oči v sloup. ,,Nevíš, jak se to dělá?" zeptal se poraženě.
Merlin mu zdlouhavě vysvětloval, jak se vaří. Artuš už ani nedával pozor.
,,To je moc složité," řekl.
,,Co si sám neuvaříš, to nemáš."
,,Aha. Tím sám myslíš sebe, Merline?"
,,Cože?"
,,Běž mi něco sehnat do hradu."

“Raggedy man… goodbye!.”
Ta slova mu znějí v mysli jako zaklínadlo.
Poté, co za sebou nechá spoustu mrtvých i opuštěných, Jedenáctý Doctor odvrátí zrak a předstírá, že zlo nevidí.

***

“Goodbye… John!”
Stojí na ulici, v rukou bezmocně svírá telefon, z něhož zaznívá hlas jeho nejlepšího přítele. Nemůže udělat nic, aby zastavil jeho pád.
Poté, co ztratí Sherlocka, si John zacpe uši a předstírá, že zlo neslyší.

***

“Arthur!”
Poté, co mu Arthur zemře v náručí, Merlin se zatvrdí.
Bloudí světem, nemůže zemřít a nedokáže s nikým hovořit. Nechce mluvit a dát průchod zlu, které ho stravuje zevnitř.
Jmenuje se zlomené srdce.

,,Vstávej!"
Artušovi na hlavě přistál polštář.
,,Merline! Nemůžeš mě budit trochu ohleduplněji?"
,,Ne. Nic jiného tě totiž neprobudí," řekl Merlin. ,,Tak vstávej! Donesu ti snídani."
Artuš mu hodil polštář zpátky, ale Merlin se stihl vyhnout. Za chvíli se vrátil se snídaní.
,,Co to je?" divil se Artuš.
,,Tohle? Přece tvoje snídaně."
,,Ne, Merline. Tohle je tak tvoje snídaně. Vždyť je to jen kousek chleba."
,,No dovol. Moje snídaně? Já na rozdíl od tebe nepotřebuji držet dietu."
,,Chceš mi snad říct, že jsem tlustý, Merline?"
,,To ne, ale minule jsi přeci nemohl dopnout pásek."
Artuš přemýšlel, proč ho ještě vůbec zaměstnává.

Za úsvitu sa Merlin potkýnal dolu schodmi, zíval, a bdelou časťou mysle dúfal, že nikoho nestretne... až kým pred kuchyňou nenarazil na Gwen.

V prvej chvíli sa zľakla. Potom spoznala Merlina, vydýchla si, a vzápätí sčervenela.

„Gwen?“ Merlin sa spýtal váhavo. „Všetko v poriadku?“

„Ja som... len či... vieš o tom, že...?“ Zasekla sa. Z vrecúška vytiahla zrkadielko, čo dostala od Lady Morgany, a nastavila ho Merlinovi.

Na pravom líci mal v spánku otlačený ornamentálny vzor výšivky, ktorý obaja spoznali. Artuš mal tú tuniku na sebe včera večer na hostine.

„Ah, Gwen...“ Merlin preglgol. „Na to existuje úplne logické vysvetlenie...“

Nebylo neobvyklé, že Artuš přišel z hostiny opilý.
Nebylo neobvyklé, že Merlinovi vnutil zbytek své medoviny a dožadoval se pomoci se svlékáním.
Neobvyklé však bylo, že se vplížili do Morganiny komnaty. Že navlékl Merlina do jejích šatů. Že ho s výrazem dítěte, které zkouší, co ho stihne za neplechu, povalil na Morganinu postel. Že se dřív, než byli odhaleni, stala jistá trapná věc, která učinila veškerým dalším neplechám zadost.
Merlin zprudka otevřel ústa a v čelistech mu bolestivě zapraskalo. Najednou nemohl zavřít pusu.
Po týdnu kašovité stravy se to spravilo. Památkou na onen večer však Merlinovi nadosmrti zůstaly vrzavé panty.

Keď kráľ Uther Pendragon naposledy vydýchol, vydýchli si aj mnohí jeho poddaní. Iní dych ďalej zadržiavali.

Potom kráľ Artuš vymenoval Merlina za svojho Dvorného čarodejníka a osobného poradcu. Spočiatku padali čeľuste („Merlin?!“ „Prin- kráľov osobný sluha?“ „To nemehlo – čarodejník?“), ukázalo sa však, že Jeho veličenstvo to myslí vážne.

Začali sa objavovať ďalší magicky nadaní. Najprv, samozrejme, len tí najodvážnejší.

Až keď sa z Kamelotského zámku ústami večne klebetných sluhov rozniesla šepkanda o tom kto, kde, kedy a s kým, uverila široká magická verejnosť, že skutočne nastal odmäk.

Čarodejníci a čarodejnice sa prestali skrývať, a v Albione sa začal zlatý vek.