Merlin BBC

Bylo zvláštní sledovat ho a vidět...
Vidět opravdového Merlina, nejspíš. Ne naivního a nemotorného mladíka, ale tuhle zvláštní bytost se zlatýma očima a výraznou aurou... moci.
Artuš se slabě zasmál. Moc.
Slovo, které se k jeho osobnímu sluhovi vůbec nehodilo.
"I když jen bohové vědí, co jsi vlastně zač," zamumlal.
Merlin s sebou trhl.
"Jsem tvůj sluha a ty můj pán," řekl upřímně. "Navždy."
A Artuš... tomu věřil. Věřil, že kdyby si přál, tak by čaroděj sám dobrovolně položil hlavu na špalek.
Merlinova loajalita ho někdy až děsila.
(Byl jí hoden?)
"Ne," řekl pomalu.
Možná byl čas...
"Jsme něco jiného."

Legenda o Merlinových schopnostech se v průběhu věků měnila. Bavilo ho sledovat, jak ji postupem času lidé překroutili, ale občas ho to i rozčilovalo.
Jako třeba nyní, když musel čerstvě reinkarnovanému a zmatenému (ale pořád krásnému) Artušovi vysvětlovat, co se seběhlo v průběhu posledních více než dvou tisíc let.
“A co se stalo s Camelotem?”
“Byl srovnán se zemí a dnes si lidé myslí, že vůbec neexistoval,” odpověděl Merlin.
Artuš to chvíli zvažoval. “Znamená to, že i o nás si myslí, že neexistujeme?”
“Přesně tak.”
“Tak to aspoň můžeme dohnat ztracený čas.”
“Lepší nápad jsem v životě neslyšel. Pojď sem.”

„Skončí na hranici. Připraven poslouchat jejich křik, cítit spálené maso?“ útočila Morgana.
„Mám svázané ruce,“ bránil se Artuš. „Navíc… Jsou vinni. Čarodějové.“
Merlin zakopl. Ignorovali jej.
„Jsou to děti.“ Zavrtěla hlavou.
„Existuje rozdíl mezi tím, být královým synem a budoucím králem,“ dodala zklamaně.
Princ ten tón nenáviděl. Byl to Utherův tón.
„Je rozdíl být budoucím králem a být králem,“ řekl zoufale.
To už byla pryč.
(„Otče…“
„Zákon je zákon. Mám svázané ruce.“
„Ale-“
„Dost!“)
„Máme svázané ruce,“ plakala mladá čarodějka.
Merlinovy oči zazářily zlatem.
„Už ne.“
(Princ, schovaný ve stínech, se šokovaně nadechl. Pak se otočil.
Nakonec, měl svázané ruce.)

Artuš zaskřípal zuby. Merlin ho ignoroval.
Artuš znovu zaskřípal zuby, tentokrát hlasitěji. Merlin otráveně vzhlédl od práce.
“Co se děje?”
“Bude to trvat ještě dlouho?” Artuš se snažil neznít netrpělivě. Vážně se snažil.
Merlin cosi zamumlal pod neexistující vousy.
“Cože? Mluv nahlas!”
“Říkám,” probodl ho Merlin pohledem, “že Gwen vůbec nereptala. Ona ovšem není rozmazlený královský spratek.”
“Proč jsem si jen myslel, že je to dobrý nápad zadat tento úkol zrovna tobě?”
Merlin zagestikuloval rukama umazanýma od pastelek. “Protože nikdo jiný by nebyl ochotný kreslit tvůj portrét na každou zatracenou svatební pozvánku?”
Artuš byl natolik zdvořilý, že na to neodpověděl.

Bohové Starého náboženství mají s některými lidmi plány. Takže když se modř očí jejího novorozeněte poprvé změnila ve zlato, Hunith byla vystrašená, ale přijala jeho magii jako dar. Dar, který musel odmalička skrývat.
Ale jeho moc rostla a strach vesničanů s ní.
„Prokletý děcko by se nemělo dožít dospělosti,“ řekla stará Mary. „Ten strom moh někoho zabít!“
„Byla to nehoda! Není prokletý, ale... vyvolený!“
Věřila tomu. Ale...
„Buď opatrný,“ řekla, když odcházel.
Protože v Kamelotu se čarodějnictví trestá smrtí, mlčela.
Merlin se dospělosti dožil, přestože stín v jeho očích říkal, že nevyvázl lacino.
A ona se za své pochybnosti nenáviděla.

Rozmazlený fracek je to. Pořád jen dělá ramena, přesvědčený o vlastní jedinečnosti... Srdce má z oceli. A mozek nejspíš taky...
„Na co myslíš, Merline?“
„Na váš hnůj, pane,“ odpoví Merlin bez mrknutí.
Artuš se usadí na parapet a pozoruje sluhu při práci. Zřejmě dočista zapomněl odseknout něco rýpavého.
„Pane?“
„Kdyby ti někdo předepsal nevyhnutelný osud, který je ti odporný, smířil by ses s ním, nebo se marně pokoušel ho změnit?“
Merlin se zasměje.
„Král vám našel nevěstu?“
Kdyby Merlin vzhlédl od vidlí, zahlédl by v Artušově pohledu zoufalé, zranitelné ano. Ale neudělá to, a Artuš se zase schová za brnění.

U ďasa, leštění je nejnudnější práce!
Tahá ho z jednoho průšvihu za druhým, a nějaký odpočinek? Jen nekonečný seznam úkolů! Nějaká vděčnost? Kdepak, on o tom přece neví!
Po všech těch letech NEVÍ!
Jak dutá musí být jeho palice, aby nevěděl?
Úplně.
Hlavně že se nastrojí do plechu a hraje si na hrdinu!
Co si tu nudu trochu zpestřit? Brnění nemusí být nutně šedé.
Modrá?
Zelená?
Žlutá?
Šla by mu k vlasům. Žlutá jako obsah jeho nočníku. Jako jeho spodky.
S výmluvným hnědým proužkem.
„Kde mám zbroj, ty líná kůže?“
Žlutá, rozhodně. Žlutá s hnědou. Řekněme...netypický druh rzi?
„Merlinééé!“

Artuš chodil po Gwenině kuchyni. Síbil Gwen, že udělá večeři, protože se choval jako blbec. Zkoumal syrové kuře, ale nemohl přijít na to, co s tím.
Naštěstí zrovna přišel Merlin.
,,Co to děláš?" začal se smát, když viděl kuře.
,,Slíbil jsem Gwen, že udělám večeři."
,,Ty?!" rozesmál se ještě víc.
,,Ano, Merline," obrátil oči v sloup. ,,Nevíš, jak se to dělá?" zeptal se poraženě.
Merlin mu zdlouhavě vysvětloval, jak se vaří. Artuš už ani nedával pozor.
,,To je moc složité," řekl.
,,Co si sám neuvaříš, to nemáš."
,,Aha. Tím sám myslíš sebe, Merline?"
,,Cože?"
,,Běž mi něco sehnat do hradu."

Otevřel oči. U postele stál naštvaný Artuš.
Kdy se hezký sen změnil v noční můru?
,,Spí se ti dobře?" zeptal se přísně Artuš.
Merlin přikývl.
,,Merline, měl si být vzhůru už před hodinou! Byl jsi večer zase v hospodě?"
,,Ehm," Ne, jen jsem zabraňoval, aby tě zakleli ve spánku.
,,Tak dělej!"
,,No jo," zabručel Merlin.
,,Jsi idiot, Merline."
,,Nemáš ani páru, co všechno umím."
,,Tak se ukaž! Vyhrožuješ mi s tím od první chvíle, co jsem tě potkal," zasmál se Artuš.
Merlin vstal a pokusil se Artuše praštit. Artuš jeho ruku ale zastavil a ani nemrkl.
,,Ani se neznaž, idiote."