Divoký západ

Vrátil se z pohřbu. Černá mu neslušela. Byl rád, že může obléct uniformu.
"Myslím, že napíšu paměti," svěřil se ženě.
"Čekáte, že budete další, drahý?"
Poslední dobou pohřbů přibývalo. Málokdo ještě pamatoval divočinu, pár špatně sroubených domků a stanové město.
"Sepíšu paměti a potom rozděláme oheň v krbu a spálíme naše dopisy a deníky."
"Ale..."
"Já vím, že byste spálila jen svoje, a moje by skončily v nějakém památníku. Musím se o to postarat sám."
"A nemyslíte, že těm budoucím dlužíme pravdu?"
Usmál se, objal svou ženu a políbil ji.
"Já pravdu neznám, miláčku, a oni taky budou mít fantazii."

Nikdy neochutnal alkohol ani ženu. Obával se, že jestli začne, své sklony znovu nezkrotí.
Ty obavy teď marně bušily na jeho vědomí, když hladově slíbával chuť grogu ze rtů cizí manželky.
Následky počkají...
Všechno počká na tichounké "Ne...".
Kdyby to "ne" ovšem hodlala zašeptat. Nebude přikládat do ohně viny, který ho začne pálit hned potom, co plameny vášně dohoří.
"Omlouvám se," byla jeho první slova. "Ne za ty polibky. Že už nedokážu předstírat, že moje city k vám jsou, aspoň slušné, když nic víc."
Neodpověděla. Nechtěla lhát. Žíznila po jeho lásce, ale pokud šlo o její city, neměla co nabídnout.

Odcházel jsem opatrně, abych nesetřel rosu, ani ty druhé, rudé krůpěje.
Země si pamatuje.
Kdysi ta temná skvrna nebyla víc než rozbitá marmeláda. Sladká. Výjimečná. Z toho nejzralejšího rybízu... Pomáhal jsi ho sbírat, protože pro tebe nebyla žádná práce bezvýznamná. Nikdy jsi neměl ruce v klíně.
Jenom marmeláda...
Rozbitá jen proto, že byla naše.
Tebe taky zabili jen proto, že jsi náš.
Dnes je ta temná skvrna památka, že jsi byl.
Že bez tebe není nikdo, kdo by zadržel mou ruku, až sáhne po zbrani.

Nastává jedno prolévání krve za druhým. Truchlí země a chřadnou všichni, kdo v ní bydlí.

Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.

"Málem ti to vyšlo, kdyby ten poslední pár nebyl srdcovej!"
Zatraceně! Možná bych si byl všiml, kdyby na každým esu nebyla ta stejná polonahá lady.
Možná by mi to prošlo, kdybych měl tvídovej oblek, cylindr z bobra a nóbl přízvuk namísto ksichtu, co je lidem povědomej z plakátů s nápisem "WANTED".
Pak by si možná všimli, že ten fešák, co v posledním kole rozdával, si nechal vyplatit všechny výhry a zmizel, zatímco já dostával vyplaceno v kopancích a ranách pěstí.
Samozřejmě, že mi to druhý srdcový eso podstrčil.
Samozřejmě, ža na mě za městem počkal a zaplatil mi můj podíl.

Zraněná šelma. Tak jí připadal, když přerývavě oddechoval a svíral ji tak pevně, že to bolelo. Chtěla se vyvléknout, ale stisk ještě zesílil a jeho "Ne..." znělo jen zpola lidsky.
Pohladila ho po nahém rameni. Pochopil, že ho neodežene, a uvolnil se.
"Tys vážně ještě nikdy..."
Nechápala to. Byl starší než ona, která se sama sobě zdála stará a odkvétlající. Proto mu nakonec podlehla.
"Já... Věděl jsem, že jsem... takový..."
Jí vůbec nevadilo, že je "takový"... Modřiny, škrábance, veškerá hladová dravost, pro kterou si ve vlastních očích nezasluhoval vykoupení.
"Já tě neodsuzuji," řekla měkce. "A Bůh je milosrdnější, než myslíš."

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

Večer jsem viděl vojáka narovnat jeho osobní vlajku strženou větrem.
Libbie mu říkala, že měla strašlivý sen.
Zvědové mu ukazovali pasoucí se poníky, ale on je neviděl.
Řekli mu: "Máte-li odvahu, generále, sestupte do údolí."
A když jsme do toho údolí sestoupili, řekli: "Dnes se domů vrátíme cestou, kterou ještě neznáme."

Charley, který stejně jako on nepil, požádal o hlt whiskey.

A já, v té poslední, z posledních chvil, kdy Will Cooke škrábal na cár papíru vzkaz, který bude znovu a znovu tištěn do knih a učebnic...

Řekl jsem: "Nemusíš na ně jít sám."

A on se usmál.

"Možná musím."

Znovu se ošila a zastavila. I on zastavil, teď už poněkud nervózní.
"Děje se něco?"
Vyhrnula si sukni a on odvrátil zrak. Zbytečně cudné gesto od někoho, kdo si hodinu zpátky užíval veškerého pohodlí mezi jejími stehny.
"Ztratila jsem podvazek."
Stál pořád zády k ní. Soustředěný na kamenitou pláň s pelyňkovými keři, zakrslými duby a kameny ohlazenými větrem a pískem.
"Nechte ho kojotům. Tady jsou bezpečně ukryty horší věci než důkazy vašeho mimomanželského poměru."
Navzdory úmornému vedru se zachvěla.
Proč si za milence vybrala zrovna chlapa, co má v očích napsáno, že se mu vůbec, ani v nejmenším, nepříčí zabíjet?

Nenáviděl otce. Nenáviděl jeho opilecký zpěv a řádění, když mu nalili v tom ze saloonů, kde právě nedlužil.
Nenáviděl, když se ožralý dopotácel domů, svalil se do postele a chrápal.
Nenáviděl, když dorazil střízlivý, a dožadoval se jídla, péče, pozornosti a jeho matka se ho plaše dotýkala a oči jí zdivočely strachem a chtíčem.
Bůh mu odpusť, tehdy nenáviděl i ji.
Nevěděl, co si s tou nenávistí počít, dokud mu jednou starý Jim neřekl, hergot, Billy, ty máš sílu jak bejk a ruce jak lopaty.

Další večer je zaťal v pěst a udeřil.

Od té doby byli s mámou sami.

Přijel z hor. Se sebejistým výrazem na tváři, která aspoň měsíc nepoznala břitvu.
Říkali, že ho přilákalo zlato. Jenže jediný zlato, co ho zaujalo, se vlnilo kolem spánků a šíje jistý dámy. Oprvdový dámy, která se ho ujala, což znamenalo, že musela zadržet manžela, kterého svrběly pěsti, aby cizinci vysvětlil, co si myslí o jeho zásilce.
Stačila chvilka než dorazila madame a začala si náklad nadšeně přebírat a distribuovat mezi svoje děvčata. Poslední miniaturu kuguára si nechala, přehlžejíc, že jí cupuje závoj.
Když odjížděl s napěchovanejma kapsama, zasalutoval generálu Pricemu. Kdo ví, kterej ďábel mu prozradil, komu tu všechno patří.

Země se zachvěla. Setřásla ze zad každého, kdo prohluboval rány a otevíral jizvy. Zasypala je sprškou kamenů. Zasypala je hluboko.
Vrchní inženýr vzal jméno boží nadarmo.
Hned potom vydal rozkaz zachránit koho jen půjde. Živé i mrtvé, protože jeho čínští dělníci nestáli o to ležet v americké zemi.
Sedl si na okraj laviny a z bedýnky napěchované slámou vytáhl malou opletenou lahvičku. Prohlížel si nažloutlou olejovitou látku. Přemýšlel. A počítal.
Pomalu ji uložil zpět. Velice pomalu.
"Vrátíme se k černému prachu, zpátky k ledku, uhlí, síře a třiceti centimetrům denně. Možná jsem šílený, ale nejsem Grenville Dodge. Mám nějaké meze."

Navršil jsem mu úhledný rov. Jsem si jistý, že by to sarkasticky okomentoval. Pohladil jsem kříž. Chlapec si naposled utřel oči. U vrat pořád hlídali muži zákona. Krkavci zatracení. Ani v hrobě mu nedají pokoj.

Vyskočil jsem na kozlík a pohladil kocoura.

Chlapec mi zamával. Nelíbil se mi jeho pohled. Byl bych raději, kdyby se vydal tou druhou cestou. Tou, co nevede na šibenici.

Urovnal jsem rakve na korbě a mlaskl na koně.

"Až se budou ptát, kde je táta, řekni, že čeká až Pán zavolá a mrtví vstanou ze svých hrobů."

Ale nemusíš jim říkat, že to bude pozítří.

Sedl si. Sklonil hlavu mezi kolena.

Vždyť to bylo jen pár dní.
Vždycky to bylo jen pár dní.
Jenomže tvrdil, že to bude pár hodin, uvědomil si.

Nevybavoval si, jak dloho to bylo. Netušil který je den. Tušil, že hrál karty. Předpokládal, že co vyhrál, propil. Podle modřiny pod okem soudil, že se popral (nebo spadl na obrubník).

Stávalo se mu to.

Opakovaně.

Nikdo se nedivil, že ho opustila. Sám by se opustil...

Jak ale žít bez ženy a bez syna?

Prázdný dům. Prázdná stáj. Život najednou taky.

Kdyby aspoň ta zatracená láhev nebyla plná. No co... Však dlouho nebude...

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.