DMD č. 27. pro 27. 4. 2023. Téma: Známka punku

Navenek je Henry dokonalý. Když byl Philip v zahraničí, Bea prožívala své punkové období, snila o hudební kariéře a po večerech se vytrácela do klubů, Henry poslušně vystupoval na beneficích, přikyvoval a usmíval se do novin. Jeho protest byl vždycky nenápadný, skrytý v každodenních detailech - díla Jane Austenové na poličce, pes pojmenovaný po rockové hvězdě, noční návštěvy muzea, okamžiky s Alexem. Jako když ho v jednu ukradenou chvilku na hotelovém pokoji sevře v objetí, končetiny propletené, kravata ztracená někde na půl cesty k posteli. Přitiskne rty na odhalený krk, roztřesenými prsty rozepne knoflíky u košile, vidět víc, znát tě úplně.

Blížilo se třetí zasedání mezioborové komise, která měla zkoumat důsledky použití kouzla na výmaz paměti.
Právě na ní chtěl Denis předložit výsledky genealogických bádání, jež odhalila příbuzenský poměr mezi nejpostiženější obětí kouzla a zároveň největší kverulantkou ONI Marthou Starkovou a rodinou Malfoyvých. V hlavě si sumíroval, jak výbušné sdělení předložit co nejdiplomatičtěji, když ho vyrušilo drsné klepání. Než stačil říct dále, do kanceláře vniklo cosi. Upnuté džíny, ocvočkovaný křivák, na hlavě něco co Denis znal z obrázků o indiánech. Ti to však neměli zelené.

„Šéfe, nespletl někdo něco? Myslel jsem, že jdu na koncert protivládních písní a ne na maškarní?“

Netušil, jakým způsobem se spolčil se samotným vládcem pekel. Ale pomohl mu zahnat démona, kterého hloupá děcka hrající si na okultisty vyvolala.
„Dlužím ti panáka,“ řekl, když démon zmizel.
„Dlužíš mi víc než to,“ Lucifer se samolibě ušklíbl.
Šli do nejbližšího baru. Byl to pajzl. Dokonale tam zapadl na rozdíl od kolegy vzbuzujícího pozornost.
Hrála klasika.

Nevím, co chci, ale vím jak to dostat*

Text chápal dokonale.
Ďábel měl prostředky, jak zjistit, po čem toužil. Chtěl je splnit, uvědomil si později, když se naň Lucifer v temné uličce přitiskl.
Punk byl mrtvý. Ale v Johnových kalhotách bylo až podezřele živo.

Poslední sek žlutého světelného meče a cesta k raketoplánu, kterým přiletěli, byla volná.
„7444, ber knipl,“ nařídil RC-7473, zatímco s Orn tlačil vozík s raněným RC-7470 na rampu. „7117, popadni naši výbavu, zůstaneme tu s velitelem.“
„Rozkaz!“
„Komandére,“ zašeptal bledý Mate, když mu Bro píchl udržovák na cestu, „že si můžu nechat narůst číro? Vždycky jsem chtěl mít číro jako hovado, fialový...“
„Blouzní,“ omlouval ho Bro, „jinak předpisy vesměs neporušuje.“
Orn správně vytušila, že to není tak docela pravda, ale ani v nejmenším jí to nevadilo.
„Povolení uděleno, a jestli to přežijeme, vezmu vás všechny na koncert Ding Dong Dugs.“

Když mu na Bulovce nastoupila partička podnapilých mladistvých v ocvočkovaných bundách, gládách a natržených gatích, matně tušil, že se z toho vyklube problém.
Zalezli na zadní trojsedačku, která obvykle sloužila ke snižování spánkového deficitu u klientů tohoto typu. To, čemu se mezi Palmovkou a Karlínem začali věnovat, však nebylo spinkání s batohem pod hlavou, alebrž malování lihovkou.
Luboš zastavil, rozrazil dveře kabiny a hnal se k uličníkům za výhružně dunivého zvuku vlastních Steelů.
Když spatřili jeho tyrkysové číro, velkoplošná tetování a piercing mezi očima, oddychli si. Pak Luboš promluvil.
„Kurva, to nemůžete čárat třeba na školní fasádu, píčusové? Volám benga!“

Jynx vyběhla z domu. V ruce žmoulala klíče od auta.
Za rohem domu na ni čekala červenozelená koule šrotu. Jinak to snad ani nazvat nešlo.
"Eh, tohle?" postěžovala si pro sebe.
Klíček kupodivu fungoval a dveře se s vrzáním otevřely. Sedačky byly posypané všemožnými obaly od sušenek, kelímky od kafe a tak podobně.
Z řidičovy sedačky odhodila hromadu plakátků politých kafem[1] a sedla si. Sedačka byla ještě vlhká.
Zasunula chip imobilizéru a pokusila se nastartovat auto. Po několika pokusech a pár minutách šílených zvuků nastartovala.
Pokusila se opatrně rozjet. Se spalovákem jela snad jednou v životě. Auto poskočilo a chcíplo.

"Tak si představte," zaslechl jsem ve frontě přede mnou. "Už je přivezli a vypadají opravdu dobře."
"Tomu nevěřím. Ty poslední hrozně zkazili!" oponovala druhá paní.
Obě byly ve věku mých babiček. Ošoupané kabáty na nich plandaly, jak se již vlivem stáří jejich postavy hrbily k zemi. Fialovými přelivy se snažily zmást pozorovatele možná o věku, možná o pravé barvě pokryvu jejich lebek.
"Koho na ní máte?" navázala ta protivnější.
"Já na ní mám Wanka," ukazovala babička malý čtvereček.
"To já bych chtěla spíš Mejlu," zasnila se ta protivná a zjihla.
"Nezdržujte! Postupte kupředu," přerušil jsem je. "Kupujete jen známky, dámy!"

Tři uličky garáží v průmyslový zóně na periferii velkoměsta. Zkušebna mnoha kapel, koncertní místo. V létě pohoda, před garáží kapela, publikum okolo, na střeše garáží, všude. Někdy i táborák (ovšem na tý střeše to byla dost kokotina). V zimě atmosféra komornější, když publikum i kapela narváni v mrňavý garáži.
Rychlá hlasitá muzika, spousta přátel a známých, tvý oblíbený kapely z celýho světa, co nejsou žádný zkurvený nedostižný idoly, ale lidi, kterým můžeš napsat, zařídit turné, a přijedou zahrát za cesťák, veganskej guláš a spaní na podlaze v obýváku.
Bizarní zážitky. Komunikace. Dělání věcí po svým.
Ne, Visací Zámek opravdu neposloucháme.

„Takže jste herečka,“ odtušila Nora. „To mě nepřekvapuje.“
„Děkuji,“ usmála se Violetta, falešně jako nenaladěná struna.
„Violetta mě učí různé věci – cvičíme výrazy tváře, pohyby rukou, držení těla,“ vkročila do prazvláštní konverzace Judita. Něco bylo špatně. Čaj stydl na stole a čas se zdál ubíhat neobyčejně pomalu. Známky diskomfortu křepčily po pokoji.
„Naučíte mě také něco, slečno?“
„Těžko učit někoho s vašimi zkušenostmi.“
Nora, blesk v očích, vstala od stolu. Sedí naproti sobě a vedou zdvořilou konverzaci, jako by spolu ještě nedávno nedělaly úplně jiné věci. Nejradši by si nafackovala. A jí. Zatracená nekonformní… „Nechám vás. Začíná mě bolet hlava.“

První přímá prezidentská volba v České republice dopadla přesně tak, jak musela. Půlka národa byla nadšená, půlka nasraná. Poražený kandidát se podruhé v životě nechal odvézt zadním východem na Vysočinu, odcházející prezident nasadil při slavnostním Te Deum náležitě kyselý ksicht, zvolený prezident se tvářil důstojně a uvolněně, jak se na zkušeného politika a šlechtice sluší, ale v očích mu hrálo.
V následujících týdnech se vášně zvolna uklidňovaly a život šel dál. Prezident se nenuceně ujímal své role. Trochu vzrušení vyvolal jen tradiční portrét nové hlavy státu na poštovní známce. Byl na ní kníže s čírem a nápis Karel For President.