Vídeňská krev (originální fandom)

„Milujete moji sestru?“
Těžká otázka prolétla místností jako koule z děla. Bývalý soudce, pořád soudce, si muže před sebou měřil zrakem nejpřísnějším.
„Láska v našem věku zní jako šílenství. Dětská vzpomínka,“ odpovídá detektiv. Ví, kdy se sluší upřímnost. A vidí, že budoucí švagr míří k verdiktu, než vyslechne vše. „Obdivuju ji. Bere mi dech, kdykoli ji vidím. Je to žena, s kterou chci strávit zbytek života.“
„Zníte jako šílený,“ odvětil Wilhelm a neubránil se úsměvu.
Pan Fehér drobnou úklonou diagnózu potvrdil.
„Pak máte moje požehnání. Beatrix si zaslouží, aby o ní někdo mluvil tak jako vy. Vítejte do rodiny, Ferenci.“

Na peróně slabě zářilo jen několik žárovek. Jediné strážkyně dne provázely poslední vlak z Vídně.
„Nechci, abys odjel.“
„Ale nesneseš pomyšlení, že zůstanu.“
Alexandr nevěděl, co říct. Rozuměl mu jako málokdo. Jako Wilhelm. Každá myšlenka teď vedla k němu. Jak dlouho ještě mají?
Přivinul se k Josefovi a zavřel oči. Josef ho pevně objal. Tohle není konec, jako by říkaly jeho paže.
„Slib mi, že se vrátíš.“
„Stačí jeden telegram a jsem tu.“
Hlučný příjezd lokomotivy je rozdělil. Pohlédli si do očí.
„Sbohem.“
Vlak zastavil ve stanici. Na nástupiště seskočila zbloudilá cestovní myš. Oba se za ní otočili.
„Na shledanou.“

Seznamuje se s různými druhy žalu. Jako by seděl za stolem, za řekou, za velkou bariérou, a před ním se na židli jako na orloji střídali jeho nejbližší.
Jeho žena je plná vzteku. Na něj, na sebe. Na plynutí času.
Jeho muž tiše hledí na jeho tvář, aby nezapomněl na jedinou vrásku.
Jeho sestry vyjednávají s osudem. Když půjde ještě na jednu zdravotní procházku, když vypije ještě jeden bylinkový čaj… On přece neodejde jako první.
Jeho děti se bojí budoucnosti. Svět skončí, až zavře oči.
Poslední návštěvnice mu podá ruku.
Wilhelm Sternbach zemře 28. května 1914, měsíc před Františkem Ferdinandem.

„Je to rakovina krve. Odborně leukocytémie.“
Na stěně za křeslem profesora Brauera visel temně vyvedený romantický obraz z minulého století. Znázorňoval velké zvíře slepené z několika těl: kozy, lva a draka. Ze školy si matně pamatoval, že se jmenuje Chiméra.
„Bohužel na ni nemáme lék. Ale dobré výsledky nabízí Röntgenovo záření.“
Chiméra měla sourozence. Jeden byl Kerberos. Dál Sofoklova Sfinga. Hydra byla její sestra. A poslední… Přísahal by, že tam byl ještě jeden.
„Budete žít o měsíce déle. Jste ještě mladý, možná i rok.“
Wilhelm Sternbach se vpíjel do barev za lékařovou hlavou. Chiméra se rozplývala jako proud zlé krve.

Zaklepala na jeho dveře, oči rudé od pláče. Propadal se studem.
„Nevím, jak se omluvit. Zklamal jsem sám sebe. Ublížil vám, která jste pro mně nikdy nebyla než dobrou přítelkyní.“
„Proč mi vykáš?“ pohlédla na něj vykuleně.
„Tykání je privilegium. Už si ho nezasloužím.“
Zrak jí padl na otevřený kufr vedle postele. „Vy někam jedete?“
Nevěděl, jestli zbledl nebo zrudl.
„Kosťo?“
„Ona mě pozvala, abych s ní jel do Berlína,“ řekl podlaze.
„Aha.“
„Říkala… Prý jsou tam další jako já…“
Znovu se na ni podívat se odvážil, až když znovu promluvila.
„Já ji nechci. Třeba s ní budete šťastný vy.“

Přinutila se přiblížit zbytku společnosti – svému muži a jeho muži – ale cítila se jako křoví u cesty. Mlčící, nehybná, neviditelná. Poslouchala, jak Alexandr básní o Josefovi, jak jemu je dovoleno žít s lehkostí, zatímco ona… Oni…
„Příští rok bychom mohli…“ začne jeden z nich a je jedno který. Nevydrží to. Ze stolu vezme talíř a hodí ho na zem. Stejně skončí i sklenice vína.
Všechno se zastaví.
Alexandr otevře ústa, výraz zmražený v úleku.
Do pokoje vbíhá Nora a za ní Josef. „Co se stalo?“
Wilhelm ví. Jejich oči se setkají. Prosím, ne.
Zakroutí hlavou. Ano.
„Wilhelm umírá.“

Nora se se starým přítelem z dob absintových potkala ve vstupní hale. Právě odkládal kabát. Pod ním měl skandálně zelené tvídové sako.
„Navrátil!“ roztáhla tvář do širokého úsměvu.
„Sternová,“ usmál se a pevně ji sevřel v objetí. Bylo to, jako by byli zpátky tam, kde se před skoro dvaceti lety rozloučili.
„Vypadáš dobře,“ vydala soud, když si ho znovu mohla prohlédnout z odstupu. „Teď mi řekni, jak jsem vůbec nezestárla, nebo udělám žárlivou scénu.“
Zasmál se. Než se ale dostal k odpovědi, ze salónu vedle se ozvala rána a zvuk tříštícího se skla. Vyměnili si jediný pohled a vpadli dovnitř.

Violetta se zjevila jako přízrak z ničeho. Juditu opustily všechny myšlenky i vzduch z plic, když ji nejkrásnější osoba v celé Vídni místo pozdravu políbila.
„Tajné schůzky mám nejraději,“ uslyšela proklatě blízko svého ucha a útroby se jí stáhly touhou zapomenout, proč je tady. Útočila na ni slovy i doteky, měla ji přesně tam, kde ji mít chtěla…
„Příště pozveme Konstantina.“ Pustila se do popisu noci plné zázraků.
Judita procitla. Konstantina? Ale on přece…
„Už jsem ho pro nás vyzkoušela. Bude to nádherné, uvidíš.“
Judita od ní odskočila jako od plamene.
Slova z milostného románu spadla do bahna, odkud přišla.

Vzduch byl pln očekávání. Aneta to cítila až k okennímu výklenku, kam se ukryla, aby se mu vyhnula. Neměla náladu na návštěvy. Neměla náladu na nic. Byla ráda, že Nora, jež jí byla na stopě už hodnou dobu, svou přítomností jejich domov dosud nepoctila.
Po očku pozorovala Wilhelma v hovoru s tím, jenž pořád neměl ahnung.
„Jožin dorazí co nevidět,“ zářil Alexandr.
Aneta zírala.
„Už ne Navrátil?“ usmíval se Wilhelm.
Aneta zírala.
Alexandr mlčel. Zjevně za něj mluvily oči, do kterých nedohlédla.
„Nora a Judita taky přijdou, ale je mezi nimi nějaká zlá krev…“
Anetino srdce se na vteřinu zastavilo.