DMD č. 27. pro 27. 4. 2023. Téma: Známka punku

Byl jednou jeden puberťák jménem Jake, jehož rodiče nesnášeli punk, ale on...

...ho vyloženě miloval. Když bytem duněly decibely, svět přestal být černobílý. Jenže kvůli tomu hluku viděli rodiče rudě.

"Stiš to, nebo budeš rok bez obrazovek!" křičeli.

Jednou neuposlechl a pak už jen sledoval, jak otcova nachová a matčina sinalá tvář zhasínají svět.

Po čase otevřeli poblíž jeho domu punkový klub. Rodiče ho tam objevili, poprvé se pořádně zaposlouchali a zjistili, že se jim ta energie a volnost pronikající do jejich pravidly sešněrovaného světa vlastně líbí.

A tak nakonec jeho pankový styl dostal zelenou a svět byl opět růžový.

Chlapec s pestrobarevným kohoutem, bundě s cvoky a botami s vysokou podrážkou vystoupil na pódium. Elektrickou kytaru připojil k aparatuře, vyzkoušel mikrofon.
“Skladba se jmenuje ‘Když vezmeš kočku sekerou’.”
A vskutku, zvuky, které se začaly rozléhat sálem, připomínaly poslední záchvěvy týraného zvířete. Ozvěna vracející se od vibrujících oken jakoby ho vyburcovala ještě k většímu výkonu a kočku nahradil slon přejetý parním válcem.
Když skončil, komise na něj konsternovaně zírala. Potom se předseda odhodlal: “Je nám líto, ale pro přehlídku talentů naší základní školy hledáme něco jiného. Až uvidíš maminku, vyřiď jí, že bychom si s ní rádi promluvili, ano chlapče?”

Někdo rád volnější oblečení, takové víc ukazující, že je přírodní, na nic si nehraje.

Pak tu byli tací, co nosili různé společenské obleky a ukazovali tak, že patří mezi vyšší větví.

Někdo dědil, takže šlo lehce vidět, že je z nižší vrstvy.

Existovali i lidé, co si módu tvořili sami, oblečení šíli.

A pak tam byl on. Ten člověk, co trpěl menší krizí. Trvala sice jen takové dva roky, ale vnikla. A v čem spočívala? Četné oblečení jako tma, rozthané, kovové doplňky. Nakonec i nahlas puštěná punková hudba. Byl spokojený.

I když. Začalo to, skončilo.
A on byl opět přírodní.

U řeky natrefí na Vojtěcha, opírá se o chatrné zábradlí lávky, jako kdyby tu na ni čekal. Nejspíš opravdu čekal.
Chytí ji za ruku a trhne k sobě, až se pod nimi lávka zhoupne.

"Co to provádíš, zbláznila ses?"
"Nevím, o čem mluvíš."
"O tomhle," popadne ji za zápěstí a strčí jí před nos proutky kočiček.
"Snad nežárlíš," odsekne jedovatě.
"Nevíš, s čím si zahráváš," syčí jí do obličeje. "SS Sturmbauführer? Vážně?!"
"A ty si hraješ na co? Na nějakýho ztracenýho rebela? Antinacistu? Nebo na mýho tátu!?"
Několik vteřin si vztekle zírají z očí do očí.
Potom se Tonka rozpláče.

Je nejvyšší silou ve vesmíru - a přece se nechává spoutat vlastními pravidly.
A stejně vždycky udělá to, co nikdo nečeká.
Vybere toho, koho ostatní odepsali.
Přikývne jednání, které lidé odsoudili.
Porazí vojsko zvukem polnice a tříštících se džbánů.
Otevře oči oslice, když oslepí toho, kdo na ní sedí.
Mění zlořečení v požehnání.
Pokoru vyzdvihuje, pýchu potupuje.
Narodí se jako bezmocné miminko, bez střechy nad hlavou.
Prožije život člověka.
Nechá se zabít potupným, trýznivým způsobem, určeným pro zločince - ačkoli se ničím neprovinil.
Místo triumfu pohřeb.
Skrze nevzdělaný zástup bude promlouvat všemi jazyky.
Pronásledování obrátí ve svědectví.
Moudrost obrátí v bláznovství - a naopak.

Crowley byl tak rozčilený, že mu na telefonu s Azirafalem unikaly sykavky.

"Hned sssem přijeď, anděli, je to naléhavé!"

"Crowley, mám nějakou práci. Jsi si jistý, že to nemůže počkat?"

"Mussíš jim nějak domluvit! Úplně zdivočely!"

"Jsem si jistý, že to zvládneš, hochu. Do teď jsi si s nimi poradil sám, není to tak?"

"Myssslím, že mi to dělají nassslchvál! Ty přeci umíš lidem domluvit."

"Ano, lidem. Nejsem si jistý, jestli by to nějak pomohlo. Uvidíme se později, Crowley."

Crowley odhodil telefon na gauč a zvedl květinu s hnědými skvrnami na listech.

"Jen počkej. Já z tebe tu pubertu vytřesssu!"

„Je mi ctí mezi námi přivítat novou kolegyni,“ usmál se Brumbál na tmavovlásku na opačném konci dlouhého stolu ve sborovně. Aurora zpozorněla.
„Andromeda Tonksová, Přeměňování,“ řekla neobvykle melodicky. „Jsem velmi ráda, že jsem tady.“
Následoval zdvořilý náznak potlesku, pak další agenda. Ještě dvě hodiny další agendy.
Když nastal čas stvrdit účast podpisem prezenční listiny, stála Aurora (náhodou!) hned za novou posilou.
„Anarchie?“ zeptala se.
Andromeda zamrkala. „Prosím?“
„Váš podpis.“ Ticho po pěšině. „A v kroužku jako známka punku.“ Propadala se do temnoty vlastní trapnosti. „Je to mudlovská věc, to je jedno…“
„Nebudeme si tykat?“ smilovala se ale ona. „Jsem Andromeda.“

Vojín Brannan, tak mu říkali, „vojíne“, a jemu se to líbilo. Armáda ho formovala do podoby rovného, zoceleného muže, jakým vždy chtěl být. Archetyp, kterého si tolik považovali jeho dědeček i otec. Slýchal o tom od malého kluka. Služba vlasti, služba vlajce. O čem dalším může chlap snít? Doma mít synka, krásnou ženu, vyhlédnout z okna a vidět hvězdy a pruhy třepotat se ve větru. Tak ho to učili.

Měl ale i nového učitele. Někdy podléhal jeho hanebným svodům.
„Pojď, pochčijeme auto cajtům,“ vyzýval ho Tommy a už si rozepínal kalhoty a hrozně se tomu smál. Nebo: „Udělám ti to tady v tom průchodu,“ a roztouženě ho táhl do ztemnělého prostoru, kterým sice nikdo neprocházel, ale mohl by. Žádný vzor pro mládež.

„Někdy bys měl fakt udělat něco punkovýho,“ nabádal svého vojína s jointem mezi rty. „Prostě se bavit a být a nehledět na ostatní.“ Mluvil mistr svého oboru.
Leželi za městem v rozvalině dávné hospodářské fincy, pozorovali mračna a obláčky kouře, které bafali do vzduchu.
„Pojď se mnou příští neděli na večeři k našim.“
Tommy na něj pohleděl s absolutním despektem. „To je podle tebe projev punku?“
Vojín Brannan pokrčil rameny. Ani nevíš jakej.
Pak už Tommyho víckrát neviděl.

Viktor Clark si ji zkoumavě prohlížel.
"Než se s vámi podělím o informace, rád bych věděl, že vám můžu věřit."
Edith pokrčila rameny. "Byla jsem u toho. Když vidíte umírat stovky nevinných duší, které se ještě ani nenarodily, nemáte chuť pracovat pro systém."
"To máte asi pravdu. Jenom... musím být obezřetný, pochopte. Nosit nepříjemnou pravdu na světlo je v dnešní době o malér. Známka punku."
"Kde jste přišel na jméno Gerarda Lockwella? Proč on?" zeptala se Edith.
"Protože je za vším. I za dodávkou chleba, co si dáváte k snídani. Nedivil bych se, kdyby si nás na něj jednou namazal."