DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2024.

O senzaci na ptačím mistrovství v házené se postaral tým sov, když ve čtvrtfinále porazil družstvo skřivanů, přestože se zápas konal v dopoledních hodinách.

Skřivaní sportovci si však stěžují, že to oni byli znevýhodněni. Jejich soupeři, ubytovaní ve stejném hotelu, je prý nenechali pořádně se vyspat.
„Všude se ozývalo houkání, takže když jsem konečně usnul, zdálo se mi, že jsem na nádraží,“ popisuje jeden ze skřivanů.

Podle sov však nešlo o flám, nýbrž o poradu.
„Trenér sýčkoval, že prohrajeme, tak jsme ještě ladili techniku,“ vysvětluje soví házenkář. „Včera jsme neflámovali, to až dnes. Jen se podívejte, už je po poledni!“

Říká se, že jedinou jistotou vesmíru jsou smrt a daně. Ale je tomu tak? Když se podíváte na velký obrázek...obraz? Říká se to vůbec v češtině nebo jenom počešťuju anglickou frázi, protože umím líp anglicky než česky? No to je jedno, zkrátka v kosmickém měřítku trvá lidská civilizace jen mrknutí oka. Takže daně jsou skutečně konstanta moderní doby, když to bereme zeširoka. A jednou se povzneseme nad daně jako takové - anebo se dřív sebezničíme. Tak jako tak daně nebudou. Pokud jsme tedy ve vesmíru sami. A pokud mimozemské civilizace projdou tou samou fází. Ale to je vlastne ta nejistota.

„Přijď k nám na snídani, budou vajíčka.“

Tady na severu nemají nic. V celé vesnici není ani jedno auto a dostat se do města mohou jen pěšky nebo na kole, ale ani kola jsem si nikde žádného nevšiml. Mají tu jen hlad a smrad.

A slepice. Spousty slepic.

„Potřebuju, abys pro mě ve městě něco zařídil. Když to uděláš, dám ti slepici,“ vyvalí na mě Richard svou prosbu ještě dřív, než se usmaží omeleta.

Zdráhám se. Nepotřebuju další stresující úkol ani další slepici.

„Neser, jsme kámoši, ne?“

Nejsme. Jen mu někdo vyžvanil o mých službách.

Tohle místo je fakt slepičárna.

Vesnická čarodějka se nikdy pořádně nezastaví. Nemá vždycky čas. Tak se každý naučí nějaké malé kouzlo. Jak na chvíli zahnat bolest. Která bylina přináší spánek. Čím usmířit lesní duchy.
Každý umí trochu čarovat, takže když někdo přijde s myšlenkou, že čarodějku vlastně nepotřebují, nevypadá to jako hloupost hned. A on to ani neřekne přímo, kape jim do uší jed a nechává je, aby si to domysleli sami.
Čarodějka sama umí vyléčit polámané tělo. Dokáže pomoci na svět děcku i teleti. Pozná, kdy usmiřovat živly i kdy před nimi raději utéct. Ví, jak mocná jsou slova. Ale nedokáže se sama bránit.

Predo mnou kopa čísiel, mien. Nielen na papieroch, ale i na monitore predo mnou Mne však stále behala v hlave otázkach, o čom napísať. Druhý deň a už mám hlavybôl. Googlenie slovíčka konštanta neprinieslo želaný výsledok. Všetko sa týkalo matematiky a fyziky. Ani jednu neobľubujem.
Skúsim kolegyne, čo ony na to. Chytí sa akurát Zuzka, ktorá vychrlí kopu nápadov a spustí všetko možné i nemožné ku polarizácii spoločnosti, propagovaní zloby. Mne sa to akosi nevidí, ale diskusia je zaujímavá. Ale toto je skôr o istote ako neistote. Ľudská hlúposť by mohla byť ešte lepšou alternatívou. Je neisté, o koľko stúpne.

V životě poznal hromadu lidí, avšak jen část pro něj byli ti správní, ti, kterým dokázal věřit a cítil se s nimi bezpečně.

Avšak si jen říkal - podali by ruku, kdyby mu hrozil pád?

"Haló? Hej... Kámo!" Pocítil dloubnutí mezi žebra.

"Co? Promiň, já asi trochu... Se zamyslel." Odvětil a víc natočil směrem k druhé osobě, tedy příteli, co v ruce držel knížku.

"Jen mě zajímalo, jak se ti daří v tom vztahu? A tím nemyslím s případem..."

"Uhm..."

"No mluv! Ta kniha je nudná."

"Jo... Je milá. Cítím se s ní líp."

"Víc, než sám doma?"

"Ano, věřím jí."

Smrt uměla pořádat večírky jako nikdo jiný z jejích sourozenců. Velké flámy, které trvaly celé dny, tekly na nich desítky litrů alkoholu a dřív nebo později někdo začal tancovat na stole (pravděpodobně Touha).

Jediný problém byl, že její bratr Sen se vyžíval v trucování.

"No tak, napij se," přesvědčovala ho Smrt.

"Ne."

"Ani na moje narozeniny?"

Sen ji probodl pohledem. "Jsi antropomorfní zosobnění smrti. My nemáme narozeniny."

"Chyba!" Smrt vztyčila prst. "Pokud neslavím narozeniny, proč tu mám dort, hmm?"

"Jaký dort?"

Smrt se ohlédla. Delirium si právě její dort nacpala do pusy.

"Že já se vůbec snažím," povzdechla si Smrt.

„Něco mi asi chcíplo v puse,“ zasténal Petr nad aspirinem a hrnkem kávy. „Ale viděl jsem McGonagallovou tancovat na stole. Ničeho nelituju.“
„Tak to ti závidím. Já čekám na vysvobození v náručí smrti a zapomnění. Viděl jsem, jak na stole tancuje Snape,“ zamumlal James. „Co ty, Reme?“
„Mohli byste laskavě nepokračovat? Mluvíte děsně nahlas a bolí mě z vás hlava.“
„Ale Mooooony,“ zasmál se Sirius. „Neuď takle kouv- kousavej hnedka po ránu. Svět je kráásnej.“
James tiše zasténal. „Ty potvoro škodolibá, proč nemáš kocovinu jako slušnej člověk?“
„Toyschtělvedět, coo? Roinný tajemství.“
„Houby tajemství,“ zabručel Remus. „Je ještě opilej ze včerejška.“

Hlavy dohromady, kradmé pohledy kolem. Hlasy, pomalu se zvedající, jak emoce nabírají na síle a témata se přesouvají k tomu, co je nejvíc pálí.
Kolik kdo má 'zářezů', zásluh, pochval a pokárání, kolik speciálních poslání, značících důvěru.
Mistr jde vepředu, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách.
Hašteření za ním pokračuje, a ztiší se teprve když vejdou do města.
Nadobro je umlčí, když se objeví žena.
"Pane, ať jsou moji synové ve Tvém království těmi nejváženějšími!"
Deseti kohoutům padají brady i hřebínky.
"Žádáš snad, aby prošli tím, čím já?"
Pod křížem bude stát sama jako zmoklá slípka.
Synové se rozprchnou jako ostatní.