DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2024.

"Mami, já mám hlad!" ozvalo se ze zadního sedadla.
Řidička si v duchu povzdechla, nejenže zabloudila ještě tohle, "Kláro, v kabele za vámi jsou svačinové boxy," oznámila starší dceři.
"Já sama," sápala se tříletá na tašku.
"Nešahej na to," pleskla ji sestra.
"Uáááá!"
"Holky, nechte toho," okřikla je matka a letmo zkontrolovala ve zpětném zrcadle.

"Mami, pozor!"
Žuch! Náraz.
Na zemi ležel mohutný mladík, dva další, v podivném oblečení, se nad ním skláněli, přitom by přísahala, že ulice byla liduprázdná.
"Jsi v pořádku?" vyděšeně vystupovala z auta.

Jenže kluci, tak rychle jak se objevili , s tichým puf zmizeli před očima.

V době, kdy se podařilo vymýtit většinu běžných onemocnění (jako třeba mužská plešatost... nebo rakovina), bylo možné alokovat poměrně velké množtví peněz na daleko palčivější problémy.
Proto se záhy rozhořel lítý boj mezi farmaceutickými firmami o to, kdo nejrychleji a nejlépe pokoří stárnutí.

Sandra právě v drogerii zkoumala nejnovější výstřelek, slibující takřka zázraky - pleťový krém z rostlinných kmenových buněk.
Proč ne?

První týdny nepozorovala nic moc.
Poté ale na ulicích začala potkávat ženy s nápadně rozzářenými obličeji.
Brzy bylo jasné, kdo si krém mohl dovolit a kdo na to nemá.
Zelený odstín teď frčel.
Bonus?
Slunce jako soukromý zdroj energie.

Daniel je opřený za pultem a připadá si tam jako na pozorovatelně: pestře ošacené ženy (každá tíhne k jiné barvě!) cvrlikají a trylkují v taktu exotického ptactva. Chodí jich sem hodně, většinou v páru; otevřel cukrárnu teprve nedávno, ale nohy zákaznic už si prošlapaly cestičku. Snaží se memorizovat si jejich chutě a přání.
Jen jedna je pořád sama. Parkuje kočárek vedle stolku a ztichlá popíjí kávu. Pralinky pojídá jako když ptáček zobe osamocená zrnka slunečnice. Je mu jí trochu líto.
Skleničku sladkého, kaštanově hnědého vermutu ze soudku posílá jako pozornost podniku. Líbí se mu, jak jí vlívá červeň do tváří.

Nejdřív ho málem nepoznal.
Byl dost šedivější než když se viděli naposledy, a menší - nebo spíš Dots konečně dorostl. Hlásek vzadu v hlavě mu šeptal, ať utíká, ale druhý, silnější, ho donutil zůstat.
V mrňavém bytě ve spodních patrech města si sundal zbroj a potom i všechno ostatní.
Bylo hezké cítit na kůži něčí dotek, slyšet zašeptané svoje jméno, lapat po dechu, zatínat prsty do přikrývky.
Schoulil se na posteli vedle trenéra - proč o něm pořád přemýšlel takhle, když byli pryč z Kamina - a zavřel oči.
Zase měl ruce a boky samou modřinu, ale namlouval si, že to dopadne jinak.

ŘÍM, 303 n. l.

Zástup se pohyboval stísněným prostorem podzemní chodby. Bylo tu místa stejně jako vzduchu – kdyby bylo Azirafalovo tělo závislé na dýchání, brzy by se mu udělalo mdlo.
Do zorného pole se mu dostal kámen jedné z pohřebních tumb, zdobený rytinou ryb a rameny pomyslné kotvy.
Naděje. Jak moc ji ti lidé potřebovali!
Neuvědomil si, že zastavil, dokud ho čísi dlaň vlídně nepostrčila kupředu.

Zpátky na povrchu bylo potřeba pozemek opouštět jednotlivě, obezřetnostně.
Sám nakonec udělal sotva pár kroků, když mu cestu zastoupilo několik římských vojáků.
Ustrnul.
Muž v jejich čele si posunul přilbu z očí.
„Nazdar, anděli.“

Z toho, že zůstanu navždycky sama
Z toho, že planeta shoří pod nohama
Z toho, že nepůjde bydlet a žít
Z toho, že nestačí jen chtít
Z toho, že dům je jenom vzdušný zámek
Z toho, že nenajdeš vztah bez seznamek
Z toho, že nikdy nejsi, neděláš dost
Z toho, že doma jsi vlastně jen host
Z toho, že všechno to špatné je jen uvnitř v hlavě
Z toho, že koukají vyčítavě
Z toho, jak lehko seženeš opiát
Z toho, jak snadné je to všechno vzdát
Z toho, že války spolykaj’ Zemi
Z toho a dalšího do pláče je mi

„Říkal jsem, že to není angína, ale on ví přece všechno nejlíp. Krum. Velký šéf. Nejchytřejší ze všech doktorů. Beztak s tím chtěl být co nejdřív hotový, aby mohl za synáčkem. Nechápu, proč si neplatí chůvu. Peněz má určitě dost, když je každé léto u moře… Mimochodem, hádejte, do koho začal dělat ten nový onkologický přírůstek Scamander. Slyšel jsem, že randí se Susan.“
„Držte už zobák, Diggory,“ okřikla ho Denisa a zatvářila se výhružně. „Jestli nemáte co na práci, můžete srovnat lékárnu. Pan šéf bude jistě nadšený, že se toho někdo ujal.“
„Vy teda umíte přistřihnout křidýlka,“ poznamenal uznale Sirius.

"Cože chcete?" nevěřil jsem vlastním uším a chybějící matcha mou schopnost soustředit se nezlepšovala.
"Slepičárnu."
"Jídelnu máte!"
"Ne, bratře seržante, ty mi nerozumíš,"oponoval Brian,novic, co těd stál v kanceláři velitele. Když byl velmistr s konturem pryč, spadlo to tu na hrb mě.
"Vysvětluj."
"Bratr Roger říkal, že bez dvou vajec a párku po ránu s vámi ani nekterými dalšími není kloudná řeč a já jsem z farmy. Takže se sklepicemi si poradit umím..."
Mladík pokračoval a mě docházelo, že netuší, co Roger ve skutečnosti řekl...
"Dobře, máte to mít."
"Vážně? Díky!"
"A bratr Rogera k tomu. Bude pomáhat."

„Listy! Copak jsem to viděl v noci? Nadouvající se peřinu!“

„Rimmere, nemůžu za to, že ty některý věci dělat nemůžeš a ve vesmíru nejsou ženský.“

Hologram si poklepal na bradu. „Listere, když o tom mluvíš, vzpomínám na tvou meziplanetární, velice náruživou, gelfskou manželku. Při tom zběsilém úprku jsme si upřímně poplakali.“

„Rimmere, tohle mi nepřipomínej!“

„Já nevím, kdo se snažil sblížit se slizkou i svým alternativním já.“

„A nesmíte zapomínat na lady Ginevru z Kamelotu a tu krásnou vražedkyni v noir virtuální realitě,“ přisadil si Kryton.

„No, Listy, měl by ses zaměřit pouze na bezpečné známosti. Anča dlaňovka? Dobrá volba!“

Drahý spojenče,
těší mě, jak se ujímáš svého úkolu. Ty víš, kterého. Zatím mi děláš radost.
Ale žádné spaní na vavřínech! To hlavní teprve přijde.
Nelekej se, že se situace zatím moc nepohnula
Víš, v naší branži je třeba být trpělivý. I když se teď zdá, že naše obavy byly liché a náš opatrný plán zbytečný, není tomu tak. Všímáš si, jak se ti ostatní rychle chytili? Intrikáni, navenek se tváří jako seriózní pokušitelé lidí, ve skutečnosti však prahnou po svých ďábelských kolezích.

Jen ve mě máš a vždycky budeš mít věrného spojence - dokud mě nezklameš.

Tvůj věrný přítel Zmarchrob