DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Pseudovýslech nového šéfa se v podobném duchu nesl ještě dlouho.

Ferda si zatím velmi pozorně prošel dům. Oblasti obývané Lukášovou rodinou se vyznačovaly nesouladem výskytu dost drahých věcí a nepořádku. Místnosti dědy Tondy a Aleše byly přiměřenější, u Aleše byla roztahaná hromada Toníkových hraček.

Bylo už dost pozdě (Toník by měl dávno spát), když šéfovi zazvonil telefon. Následně se vypařil, aniž by nechal nějaké instrukce, co dál.
Chlapi si dělali legraci, že mu asi velí manželka, nebo že Perníkář letí na poslední vlak. Ale vypadalo to fakt divně.

Ferdovi došly nervy, koukl na Rudu a začal zjišťovat předběžné výsledky daktyloskopie.

„Ale vydařilo se," pronesl do ticha zešeřelého kupé George. "Dobře jsme prodali. Nejlíp za pět let."
Phil neviděl důvod s jeho dokonalou pamětí na čísla polemizovat, a tak mlčel.
"Taky dobře nakoupili. Zásoby vystačej půl roku," zkusil to George za čtvrt hodiny znovu. Bezvýsledně.
"Konzervy ještě víc, ty se nezkazej."
Phil v duchu podrážděně zaskučel. Proč sakra George odjakživa nedokáže říct nic zajímavého? Chytrého? Zábavného?
"Stihli jsme poslední vlak domů..."
"Sklapni konečně!" vyštěknul, až George nadskočil.

Idiot. Poslední vlak domů odjel před jednadvaceti lety. Toho léta, kdy zemřel Bronco Henry...

Od té doby jezdil už jen vlak zpátky na farmu.

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

Poslední, co si pamatuje, je ostrá bolest pod hrudní kostí.
Nikdy se příliš nezabýval tím, co bude po smrti, ale že se ocitne v špinavém, napůl rozpadlém vlaku, to opravdu nečekal.
Znaveně pozoruje svou ztrhanou tvář v ušmudlaném okně a náhle strne: Za ním a okolo něj šedé stíny, nezřetelné tváře, vyhublá těla v pruhovaných hadrech, žluté hvězdy, růžové, červené, černé trojúhelníky, jako ti, pro které projektoval Auschwitz Birkenau. Prudce se ohlédne, kupé je prázdné.
Náhle vlak se skřípěním zastaví a dveře se otevřou. Ďábel průvodčí pokyne a on mátožně vystoupí na perón Posledního nádraží.

Stíny tam na něj čekají.

Vystoupil z vlaku, kufr v ruce. Lokomotiva zahvízdala, až to všem trhalo uši a jemu osrdí.
Buch. Buchbuchuch. Padam, padam, padam.
Vlak se zvolna a elegantně rozjel. Doprovodil ho pohledem. Miloval vlaky, byly jeho druhým domovem, pokud tedy nějaký vůbec měl, co maminka odešla. Dávaly mu křídla, přenášely ho z konference na konferenci, z kampusu do kampusu.
Další hvízdnutí, další bolest na hrudi.
Drrrum. Drum. Drum drumdrumdrum.
Možná by ten amfetamin už neměl brát. Ale bez něj neměl výdrž ani inspiraci.
Zemřít v jeho osobním slovníku znamenalo přestat řešit matematické problémy. Ne.
Raději bude mrtev pro lidi než pro matematiku.

Otřel si čelo do rukávu. Bylo dokonáno, ale jeho práce vlastně teprve začala.
Vyšel z koupelny a opatrně otevřel dveře na chodbu. Tma.
Stejně si vyhrnul rukávy, aby krev nebyla vidět, a sešel do sklepa pro nářadí.
Když bylo opravdu po všem, koupelnová rohož byla nacucaná krví. Čvachtala. Bude ji muset spálit.
Otevřel kufr a vložil do něj jednu nohu. Nešla mu ohnout, nařízl ji tedy v kolenou. Druhou řízl rovnou. Položil do kufru hlavu. Druhý kufr naplnil snadno, vešla se.
Pečlivě se vykoupal a naložil svou zásilku na vozík.
Vyrazil noční Prahou směrem k nádraží. Pojede domů, na Slovensko.

Když železnice pospojovala Zeměplochu tak, jako dráteník spravuje rozbitý hrnec, něco se definitivně změnilo. Něco zmizelo navždy (třeba elfi) a něco se naopak objevilo.
"Do háje, do háje, doháje, dohájedohájedoháje... DO PRDELE!"
Felix Hovorka, strážník, Městská hlídka Ankh - Morkporku, se v plné rychlosti málem přerazil o hromadu klád. Z pádu se mu povedl kotoul, pak skok na zídku a dál pokračoval v trase směr nádraží. Z toho se ozvalo zahvízdání.
"Oh... doooopr..."
Nemůže ho zmeškat. Kromě noci na nádraží by ho čekalo ošklivé sepsutí od velitele Elánia.
Strážník Hovorka přeskočil poslední bedny a konečně se vřítil na nástupiště. Právě včas.

Poslouchejte, děti.
Toto je příběh našeho domova, věčného, nezastavitelného, ženoucího se už osmnáct let kupředu po kolejích, stvořeného z dobroty velkého Wilforda, který věděl, co se blíží, a zachránil, co jenom mohl.
Tak bylo dáno.
Náš život závisí na křehké rovnováze. Pár, kteří svojí moudrostí udržují stroj v chodu, proti mase, kterou táhneme za sebou. Nemůžeme si dovolit dát víc, než dáváme. Nebylo by spravedlivé ochudit ty, kteří zaplatili za lístek, pro pohodlí těch, kteří cestují zadarmo.
Každý má přesně tolik, kolik si zaslouží.
Tak bylo dáno.
Nevšímejte si, prosím, křiku ze zadních vagónů.
Nevšímejte si, prosím, pláče pod podlahou.

Středně rozvinuté světy mají svoje výhody i nevýhody. Výhoda je čistčí vzduch, nepřelidněno, existuje nějaká příroda...
Nevýhoda je v nedostatečných dopravních spojeních. Ve zpoždění. V poruchách na trati /silnici/ řece...
Těchto nevýhod si dnes Bennar užil dosyta. Hodinu čekal na první spoj. Třemi minutami mu uplula navazující loď. Další se dostala do divoké vody a cestující museli šlapat pěšky (náhradní doprava není zavedena). Takže teď seděl na nádražíčku v široširé pustině a poslední vlak mizel v dáli. Bez něho.
"Ach jo," vzdychl kapitán a vytáhl komlink.
Za deset minut před ním smykem zastavil speeder. Trins zamával.
"Pán si přál odvoz?"

Tomáš se převalil na bok. Začínal si matně vzpomínat na to, co se stalo.
Byl ozbrojen mečem, který našel pohozený kdesi v lese. Teď už chápal proč. Když se s ním pokusil o první ránu, zlomil se o lapkův štít vejpůl. Kéž by vejpůl, on se ulomil u samé záštity. Pak ho ještě lupič sekl po rameni a praštil štítem. Pak si vzpomínal na kohosi, jak ho vleče křovím pryč.
Lehl si na záda. Chtělo se mu posadit na vůz, nebo na koňský vlek a odjet definitivně domů. Tam, kde prožil své dětství. Minulost, kterou chtěl čím dál víc poznat.