Vítr fičel mezi stromy a unášel s sebou barevné listy. Černé větve občas zamávaly na cestu Gregovi a Wirtovi, kteří se ubírali po úzké pěšině.
"Má to vůbec cenu?" povzdechl si Wirt. "Mám pocit, že
jsme na cestě do neznáma,
unášení větrem, ztracení
poutníci, jak mraky na obloze,
v nekonečném prázdnu lapení."
"Vážně?" Greg věnoval většinu pozornosti svému žabákovi. "A věděl jsi, že mraky jsou doopravdy cukrová vata, která lidem uletěla a postupně se usadila na obloze?" Aby podpořil své tvrzení, vytáhl kámen s namalovaným obličejem. "Je to skálopevný fakt!"
Wirt jenom potřásl hlavou. "Pojď, Gregu. Musíme se dostat domů."