DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Nemám ráda víkendy. Utečou vždycky jako voda. Bavíte se s kamarády, nasáváte zážitky a čas se neúprosně přibližuje době, kdy je čas začít balit. Co se ještě chvilku zdržet? Co se může stát?

Naivkové. Murphyho zákony jsou neúprosné! V každém sebelepším plánu se objeví alespoň jedna, nepatrná, trhlinka. Někde se sekne tramvaj nebo jiná městská a nedostanete se včas na nádraží. Auta si hrajou na honičku zrovna v době, kdy se chystáte vyrazit. Řev, policie, houkačky. Jdete na metro a nějaký neuvědomělec se rozhodne si to hodit zrovna na vaší trase. Vážně si myslíte, že zaručeně stihnete poslední vlak domů?

Zadýchané se svalí na lavici v prázdném vagoně a rozesmějí se. Tentokrát poslední metro dobíhaly opravdu na poslední chvíli.
Opřou se rameny jedna o druhou.

"Co to je za kluka, co jsem vás tuhle spolu viděla u kolotočů?"
Jitce z té otázky málem zaskočí.
"Ale di, mně to přece můžeš říct..."
Nebojte se a pěkně nám to všechno povězte.
"Tak povídej, má nějaký jméno?"
Jména chceme. Jména!
"Balí tě? Holka, z tebe to teda leze..."
Z vás to leze jak z chlupatý deky.
"Ale di, vykašli se na něj. Přece bys kvůli němu nebrečela."

Vlak hučí podzemím rovnou do pekla.

Byl konec všeho, Pobertové jeli naposledy domů z Bradavic a nikomu ani na chvíli nepřišlo na mysl, že by se to mělo obejít bez pořádné kalby. Jestli do Londýna nepřijedou pod obraz, selhali.
Sedmáci obsadili celý vagón a chlast různých procent tekl proudem. Hrálo se na kytaru, čím dál hůř. James a Lily kamsi (nečekaně) zmizeli, Petr se pokoušel na rozloučenou ukecat aspoň jednu holku, Remus místy zpíval, místy vyl. Sirius měl v hlavě jedinou myšlenku. Poslední blbý nápad nejstupidnějšího rázu. Velké finále před startem dospělosti.
Vrávoraje mezi kupé brzy našel, koho hledal.
„Severusi,“ zavrčel nebezpečně nízko, „ty krásná svině.“

43577 Divadelní představení u kterého se směješ a pláčeš zároveň
43578 Kuřecí quesadillas
43579 Ústřice, kterou dostaneš jako bonus k vínu, když obsluha zjistí, že máš narozeniny
43580 Zjištění, že nemůžeš jíst ústřice
43581 Šeříky, kvetoucí o měsíc dříve, což asi není dobré, ale asi ještě nikdy sis je neužila na své narozeniny
43582 Noční Praha
43583 Úžasný Daniel Krejčík
43584 Objetí a fotka s Danielem Krejčíkem
43585 Krásné povídání s nejmilejší E.
43586 Nádherně ilustrované hvězdné atlasy jako narozeninový dárek

Poslední autobus domů snad stiháte, ale po všem tom vínu by se vlak hodil mnohem víc, má totiž záchody...

„Šestatřicet minut do půlnoci. Začínáte nestíhat.“
„Přestaňte si laskavě hrát na přesný čas a radši mi pomozte něco pořádného vymyslet.“
„Lituji. Všichni jsme jeli lodí. A navíc z domova pryč.“
„Co Nina?“
„Nechápu, jak by vám moje druhorozená dcera mohla pomoci s tématem.“
„Zůstala v Rusku, totiž ve Svazu. To by snad šlo nějak narafičit.“
„Poprvé se provdala za knížete Obolenského,“ zabere se Adelaida do vzpomínek.
„A podruhé za muže z lidu, pana Kornějčuka,“ doplním já. „Nevíte o něm něco? Nebyl náhodou u dráhy?“
„Bohužel, nemohu sloužit. Vím o něm zrovna tolik, co vy. Chyba v transferu informací, či co.“

Střípky a poklady, plechové, napůl zrezivělé krabičky... jedna na kolečkách?
„Tohle je co?“ ptá se Malcolm.
„Vlak.“
„Nevypadá to jako vlak.“
Ostrovan mlčí. Vlak viděl jen na obrázku.
„To je vlak jak býval, víš?“ zapáleně poučuje Norman. Jejich domácí knihovna je přece jen rozsáhlejší. „Když nejezdily na páru. Neměly ani komín, ani ty... táhla na kolech, prostě jezdily jinak. S... elektřinou? A s naftou, jako lodě taky tenkrát, jezdily s naftou.“
Rozhlédne se po místnosti, ale nejsou tu žádné další vagóny ani koleje.
Pokládá hračku, Ostrovan ji bere do rukou.
„Smím?“
„Jasně.“
Zapadá Slunce,“ upozorní Malcolm.
Tak se rozběhli.
Domů.

Tak to bylo mrzuté. Cítila se jako spráskaný pes. Věděla, že udělala hromadu chyb, ale intenzita šéfova křiku ji i tak překvapila.

To je ta chvíle, říkala si, kdy má člověk nasednout na poslední vlak a odjet domů. Lehnout si chvíli do postele, chvíli si pobrečet a pak vstát a jít dál.

V jejím případě však vlak domů nejel. A neměla by na něj ani čas. A vlastně ani chuť. Musí vstát hned!
Nerada prohrávala, život ji naučil, že dokud není konec, tak opravdu není konec. Musí se sebrat, vyskočit na nohy a jít dál.

A nejdříve najít ukradený glock.

Že by se měli věnovat tomu zásadním, velkému případu.
To je pravda.
Smrt je důležitá, ale život jde dál.
Zatímco si pomalu skládají stopy, život se otřese a tu máme Vrana. Dělal neplechu? Dělal. Tak se na chvilku zaměstná.
Krátké výpravy do blízké Zóny, něco, co chtěli podniknout odjakživa, ale nikdy se jaksi nedostávalo času.
Běželi, Liška vepředu. Koleje je vedly pohodlnou cestou. Vývrat, druhý, zatáčka... Liška zprudka zastavila a zamyšlený Vran se o to málem rozplácl.
„Hele, vlak!“
Tenkrát... nedojel.
„Super objev.“
„Domů ho neponesu,“ ohradil se automaticky Vran.
„Jasně, vždyť bys ho ani neuzvedl.“
„Tak hele...“
Nenaletěl naposled.