DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Stály na lávce nad kolejemi, opíraly se o zábradlí a jedna o druhou. Chladný letní vzduch jim ovíval tváře, občas projel vlak, pak Eri přednášela – co je zač, kdy byl vyrobený a kam jede – v mezičase koukaly na hvězdy a řada byla na Auroře. Bylo to, jako kdyby se místo deseti let neviděly sotva týden.
„Podívej! Jednadevadesátka, Hlas severu!“ zvolala Eri a spustila výklad.
Aurora se místo na lokomotivu zasněně dívala na Eridani.
„Škoda, je to můj poslední vlak domů,“ řekla pak významně.
Eri se zamračila. „Vždyť… Aha.“ Usmála se. „To asi budeš muset přespat.“
Dvě znovunalezené duše se políbily.

Že nás člověk sem tam tahá do práce, jsme si zvykli. Že pracuje na několika místech současně jí odpustíme. Naštěstí tam jsou jen chytří lidí, kteří na nás nematlají bez dovolení a spíš fotí, natáčejí, šišlají a piští.

Obvykle však následuje cesta na veterinu. Obvykle.

Posledně se ale fakt překonala. Veterina se nekonala. Ale!

Dotáhla nás do velké místnosti plné lidí, kde pak dlouho mluvila a ukazovala velké obrázky. Pak s námi jela metrem, hodinu vlakem a dvě hodiny autem.

Už mezi tou spoustou lidí jsme začali vřeštět. Pro jistotu i smrdět.

Myslím, že tenhle exces už se nebude opakovat.

"Máte tady volno?" zeptala se a dívka, která seděla u okna s úsměvem přikývla. Vlak se rozjel hned, jak se posadila.
Chvíli seděly mlčky.
"Jste nervózní?" zeptala se dívka u okna.
"Trochu," přiznala. "Vy ne?"
Dívka u okna jen pokrčila rameny. "Ani ne. Tuhle cestu jsem plánovala už dlouho. Spíš se mi ulevilo, když jsem nastoupila."
"Aha."
"Nechala jste tam někoho, kdo vám bude chybět?"
"Mhm," zamumlala.
Dívka u okna viděla, že o tom nechce mluvit. Nenaléhala. "Neberte to tak, že odjíždíte. Vaše duše vrací domů."
"Ale... co to znamená?" zeptala se.
Dívka u okna se usmála. "Záleží na tom?"

"Prodejem všech kancelářských budov ČSÚ se podařilo stabilizovat rozpočet úřadu, ovšem za cenu jistého nepohodlí. Naši analytici, pardon, náš analytik, pardon, náš hlavní analytik si sice pochvaluje možnost objednat plněný paprikový lusk, rajskou omáčku a houskový knedlík nebo kolínka přímo v jednací místnosti, nicméně jinak jsou neustálé příchody personálu nádražní restaurace v České Třebové spíše rušivé," postěžoval si předseda ČSÚ Jáchym Sedlo, protože mu nechutná česká kuchyně, přesněji řečeno česká třebová kuchyně.
"A dost," ukončila přípravu tiskové zprávy místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá, "už tam píšete jen pitomosti, v deset zavírají a ve tři čtvrtě na jedenáct nám jede Metropolitan, šup!".

„Doprovodím tě,“ trval na svém Alexandr.
Na peróně se objevil s loďákem. Trvalo ale dvě stanice, než jeho nevyřčenou nabídku konečně přijala.
„Zůstanu ve Vídni,“ řekla a sledovala, jak se mu ve tváři mísí ďábelský triumf s úlevou.
„Wilhelma budu řádně pozdravovat.“
„Hlavně opatrně. Jedna hospitalizace nám v rodině stačí.“
Zasmál se, pak z kapsičky u vesty vylovil hodinky. „Zastavíme za deset minut. Poslední vlak domů ti jede...“ Nato se poplácal po obou kapsách, než objevil jízdní řád. „O půl sedmé.“
Mávala mu s vděčností, kterou nedovedla dobře vyjádřit. Když se vlak do severních krajin ztratil v mlze, spokojeně vydechla.

Bibek. Věčně rozesmátý kluk. Usadil se v Německu. Vaří. Stejně jako jeho otec.
Neema. Můj průvodce. Univerzita, skvělá angličtina. Nemůže pochopit proč někdo přijede učit do Nepálu. Podle posledních zpráv pracuje v Dubaji.
Krishna. Šikovný chlap. Krásně maluje. Restauruje thanky. Nyní už na Tchaj-wanu.
Subash. Automechanik ve Spojených státech. Domů přiletěl jen na návštěvu. Zastavit se ve škole? Podělit se o znalost jazyka s dětmi? To určitě ne.
Samir. Jim to závidí. Hodně. Mluví plynně. Jediný z vesnice. Dnes je ředitelem školy. Šel by hned.

Mladí kluci, muži, tátové od rodin. Jejich pouta se zpřetrhala. Poslední spoj domů dávno odjel.

Jaký krásný den. Sluníčko svítí, hřeje na kůži. Stromy se zelenají, lidi se usmívají, prostě nádhera. Ve tři hodiny a devět minut má přijet vlak. Vyrazila jsem si na výlet za kamarádem, jen na otočku, proč taky ne. Jsou tři hodiny a dvacet šest minut a já stále sedím, už osamocena, na lavičce před kavárnou a píšu drabble. Ano, přesně tak, vlak domů má zpoždění. Hodinu. Minimálně. V hale nádraží je aspoň chládek. Lepší než to parno venku. Hlášení. Vlak je připraven k odjezdu. Ale ne ten můj. Další zpoždění. Třicet minut. Ah, kéž by. Jak já se těším domů.

Na Divokém západě se naštěstí žádná apokalypsa nekonala. I když vlastně…

„Pospěš si, musíme stihnout vlak!“ poháněla elegantně oblečená mladá dáma chlapíka, který se v obleku evidentně necítil příjemně.
Oba měli indiánské rysy a byli si podobní. Hermiona se na ně jaksi mimoděk usmála, ale nevěnovali jí pozornost.
„Nezapomněl jsi nic? Nákupy pro našeho šamana máš pořádně zabalené?“ tázala se a slovo šaman vyslovila tiše a jakoby štítivě.
„Neboj se, všechno jsem zařídil, sestřičko,“ zamumlal náčelník Apačů, zde v roli sekýrovaného nesvéprávného pitomce.

Nebylo by lepší, kdyby vedl svůj lid do zničující války s bílými tvářemi?
Civilizace Nšo-či zjevně změnila…

Pozorovala som odchádzajúci vlak. Jeho obraz sa rozplýval v diaľke rýchlejšie než dym nad jeho komínom.
Bolo načase ísť ďalej. Pozametala som všetky priestory. Natrela novou farbou lavičky v čakárni, i na nástupištiach. Zvyšnou farbou som natrela páku výhybky a koľajnice.
Človek by nepovedal, koľko práce sa tu ukrýva. Kým som skončila, prešlo niekoľko splnov. Nič sa nemenilo.
Keď som bola so všetkým hotová, sadla som si na lavičku. Pozorovala som životný ruch na okolitých staniciach. Slnko zapadalo ako prach na koľajnice.
Všetko som zamkla. Za sebou som zanechala nápis - ZATVORENÉ. Už nepríde žiaden vlak, ktorý by ma vzal domov.

Z nádraží zrovna vyjížděl poslední vlak zvaný flamendrák, když se Sovátko, plné obav, vracelo domů. S Myšákem to bylo už tak těžké, a teď, když se zdálo, že kočičí zlato ztrácí lesk, další kočičí drabble!
Ale Myšák prohlásil, že on je oukej widiz, kocour není zlato, žere fény a Tora mu dá pěstí, za něj fér inaf, když už se tedy mluví anglicky!
Sovátko si bylo dost jisto, že Tora Goliášovi nikdy pěstí nedá (a že Myšák nemluví anglicky), ale moudře si to nechalo pro sebe.
„Dlužím ti vysvětlení… s tou sovou,“ řeklo.
„Fejkovou sovou,“ zavrčel Myšák. „Ájm ól írz!“