DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2024.

Adelaida stojí u okna, usmívá se a poprvé za celou dobu vypadá opravdu spokojeně.
„Rodinu – máme. Studium – máme,“ začínám rekapitulovat. „Pedagogickou kariéru – máme. Život během první světové a občanské války – máme. Konstantinopol – máme. Život v Československu – máme. Druhou světovou válku a následný odchod k dceři do Belgie – velmi přibližně, máme.“
„Co dělat; relevantní informace chybí…“
Stružky jednotlivých drabblat se stékají dohromady, aby vytvořily portrét jedné ženy. Obyčejné. Nevšední.
A mezi řádky, jako když se teplá a studená, sladká a slaná voda nechtějí smísit, se proplétá stín jiného příběhu. Snad veselejšího. O jedné svéhlavé postavě a její autorce. O limitech fikce.

Ellie doufala, že únosce aspoň trochu obměkčí. Měla pocit, že se vše špatné stéká do jednoho proudu.
V duchu rekapitulovala jednotlivé události:
- Pokud se včas nesetká s Alexem, ten může zazmatkovat a zakročit jako policista.
- Pokud nezavolá Johnymu, ten v časovém limitu z Packety vybere mafiánské účetní knihy.
- Pokud knihy na místě mafie nenajde, veškeré dohody s Paolem padnou jako domeček z karet.
- Pokud pak Johna u schránky chytí, tvrdě si to s ním vyřídí a bude mít po milenci. A chudák kluk to schytá úplně nevinně.

Najednou jí bylo jedno co se stane s ní. Chtěla jen zastavit proud.

„Jako dezert máme muffiny,“ usmála se Kaylee. „Sice jsem neměla žádný cukr, mouku ani máslo, ale myslím, že se povedly!“ položila na stůl talíř šedých koulí ze zdrclého proteinového prášku.
Simon bolestně zavřel oči. Jak se tohle sakra stalo? Jednu chvíli je oslavovaný doktor, protekční synáček skvělé rodiny a druhou…
„Co tak sklesle, doktůrku?“ zeptal se vyzývavě Jayne a nehtem šťoural kus fazole ze zubů. „Není ti menu dost nóbl? Radši bys humra a šampaňský?“
Simon se zasnil. Takový archivní merlot, výběr z hroznů…
„Žádný strachy. Po muffinech si vaše lordstvo spraví chuť pohárem osvěžující recyklovaný moči. Delikátní pozdní sběr!“

"Jak vznikají časové tunely?" zeptal se jednou Jaroslav L. Daniela von Draka a Vraspíra, který byl zrovna ve sbírkách.
"Složitě," odpověděl Vraspír.
"Že jsem se tě vůbec ptal," zavrčel Jaroslav a Vraspír se uchechtl.
"Já ti nelžu, bratříčku. Teorie vzniku tunelů je pěkný maglajz relativistické fyziky. Klasická mechanika ti v nich nepomůže. Už jen v tom, že tunely nejsou skutečně hmotné v klasickém slova smyslu. Koncepce tunelů vychází z existence času jako rozměru. Jde spíše o soutok částic, které se řítí vesmírem. Představ si čas a prostor jako dva proudy různobarevné vody a kde se setkají, tam může být tunel."

Pád z výšin vždycky bolí víc, než když se téměř nikdo stane nikým. Bez přátel na vyšších místech si teď k němu dovoloval ledaskdo. Ti slušnější přecházeli včas na druhý chodník a odvraceli zrak, nechtěli se s ním setkat ani pohledem, aby neponižovali jeho ani sebe. Ti méně slušní bývají vždycky troufalejší, snad aby přebili svojí dřívější zbabělost, pokřikovali na něj do německých sviní, odplivávali si, když ho míjeli, strčili do něj ramenem, nastavovali mu nohu a smáli se, když se těžce sbíral ze země a oprašoval si klobouk. Město bylo těhotné nahromaděnou agresí, léty ponížení. Čekalo na první krev.

Vzzzt!
Rozřezal jsem pilou hrudník.
Tak teď se to dozvím!
Tlouklo mi srdce, jemu ne.
Odložil jsem nástroje a dychtiv nových vědomostí se rukama vrhl rozvírat hruď.
Syk!
Řízl jsem se prstem o žebro. Na ukazováku pravačky mi praskla gumová rukavička.
To ale jenom posílilo mé nutkání.
Opřel jsem se do toho a se zapřením všech sil jsem hrudník brutálně rozpáral. Uklidnil jsem dech a posvítil dovnitř.
Osrdečník, obal srdce, napravo nikde...
Bylo to už moje osmé tělo.
Co když během života zakrní? Nebo vyrůstá až k jeho konci?
Jasně!
Musím si příště vyhlédnout místo dospělého nějaké dítě nebo důchodce.

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Jedenáct zobáků pokřivěných a umlčovaných, jedenáctero křídel trápených a zpřelámaných, jedenáctero pařátů mozolnatých a mrzačených, jedenáctero očí prázdných. Očí, které už viděly.

Jeden zobák drzý a ukrákaný, jedna křídla nemotorná a stěží opeřená, jedny pařáty tupé a nepevné, jedny nadšené oči. Oči, které teprv uvidí.

Dvanáctero havranů na bidle.

„Krrrabate!“

I povstane Mistr a odvážlivce nechá seskočit mu na rámě. Oči, které už nikdy neuvidí. Potom vaz zpřeláme mu v pěsti. Pták jako kámen k podlaze padá.

„Abyste viděli,“ káže Mistr k bidlu, „proč žádný z vás neměl by mě tím jménem nikdy už oslovit.“

Kmotříček jezdil častěji než dřív.

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..

„Myslíš, že jsme udělali správně?“
Azirafal seděl předkloněný na pohovce, hlavu v dlaních. Crowley právě zápasil s vývrtkou – po tom, co spolu udělali, nechtěl pokoušet věčnost konáním dalších zázraků.
„Nic lepšího jsme nevymysleli,“ pokrčil rameny a rozlil trochu vína na podlahu. Nebyla to jejich první láhev.
„Ale je to správné?“
Crowley se hadovitě rozložil do svého oblíbeného křesla. Překvapivě při tomto manévru nerozlil nic.
„Prospěje jí to,“ usmál se tak, že to Azirafal cítil, i když pořád zíral na své boty.
Zvedl hlavu. „Jako to prospělo nám?“
„Anděli…“ řekl Crowley, oči v očích svého anděla. „Leješ si víno na koberec.“