Stíny nad Prahou

Všechno je připravené, madam,” hlásí Derek.
Regina mlčky kývne.
Všechno je připravené. Stačí jen vydat pokyn. Přesto váhá. Ticho ruší jen tikot hodin na zdi, odměřující čas.
Čas, to je přesně to, co by potřebovala. Čas na rozmyšlenou. Čas na pokus a omyl.
Její mentorka mívala staré cibule, s vyrytým nápisem na víčku. „Žij teď, lituj potom,“ psalo se tam.
Žij teď. Čas na pokusy nemá, ale čas na váhání také ne.
„Spusťte to!“ rozhodne.
Derek se lehce ukloní a bez debat vyrazí splnit příkaz. Regina se s hlubokým výdechem zapře do opěrky židle.
Pokud to nevyjde, alespoň něco zkusila.

Mladík se točí kolem Vivian a víc než předvádění vymožeností výzkumného ústavu se věnuje zkoumání jejích předností. Vivian to nechápe, zas tak okouzlující přece není. Ale faktem je, že se za ní točí všichni a jejich pohledy jasně naznačují, že nejde jen o běžný zájem o návštěvníka.
Vivian začíná mít podezření, že spíš než její osobní kouzlo za to může rubínový přívěšek, kterým ji vybavila madam Regina. A že jeho účel není ani tak přivést pozornost k ní, jako ji odvést od Dereka, který se až podezřele zajímá o místní počítače, na to že normálně nevezme do ruky ani mobil.

Vivian sedí u počítače a pročítá dokumenty, které jí před časem donesl Derek. Před odjezdem je zvládla jen rychle prolétnout, ale teď si k nim opravdu sedla. Blok plní poznámky a hlava třeští přílivem informací. Materály s názvem projekt Rekvalifikace skrývají podrobné informace o pokusu vytvořit nové bojovníky. Extrémně silné, extrémně rychlé a s nadlidskou regenerací. Projekt byl nakonec pozastaven pro extrémní úmrtnost pokusných objektů a špatnou zvladatelnost přeživších. Přesto několik úspěchů zaznamenal. Někteří byli dokonce uvolněni do osobních služeb. Vivian si v duchu poznamená, že by raději neměla Dereka naštvat. I když je u subjektu DRK07 poznámka psychicky stabilní.

Praha je plná magie. A legend. Ideální líheň pro všelijaké nadpřirozené potvory. A kde jsou potvory, jsou i lovci. Regina projíždí seznam. Je jich tu dost. Magie města je zřejmě přitahuje podobně, jako stvoření která loví. Je jich tu dost, ale který je ten správný?
Poposedne a proužek světla, pronikající špatně nastavenou roletou, padne na jedno jméno. Regina se usměje.
„Toho,” ukáže na jméno.
„Jste si jistá?” Derek si vybaví muže, ke kterému jméno patří. Je zkušený a je bojovník, ale takových pod katedrálou zůstala celá skupina.
Regina zdvihne pohled. Oči jí září odrazem světla z venku.
„Toho,” zopakuje rozhodně.

„Vítejte v Praze, doktorko. Mohu vám poskytnout prohlídku?”
Derek se uklání jak starosvětský sluha, zatímco úslužně otevírá dveře spolujezdce. Jindy by Vivian přemýšlela, co za tím vězí, ale teď má jiné myšlenky.
„Chci pokoj,” vyhrkne. „Ideálně zvukotěsný. Ještě chvíli a uškrtím ho.”
„Lojzíčka? Vždyť je to takový tichý tvor. Sotva promluví.”
„Zato si zpívá,” zaúpí Vivivan. „Hlasitě a falešně.” Popadne podávané klíče a vyrazí do útrob domu. Až uvnitř jí dojde, že neví kam jít. A taky, že Derek o Lojzíčkově koníčku věděl.
„Jen na dlouhých cestách,” potvrdí její podezření Derek, když vykoukne ze dveří, aby se optala na cestu.

„Jaká čest, madam. Co vás k nám přivádí?” bledý chlápek, poklusávající vedle Reginy, zní ustaraně.
„Soukromý výlet za krásami Prahy,” usměje se Regina. „Nebojte, Johne, nejsem tu na inspekci.”
Muž se trochu uvolní a starost na jeho pohublé tváři nahradí únava.
Přitom býval takový ďábel. Víno, ženy, zpěv a odpočinek až v hrobě, vzpomene si Regina, jak se točíval kolem její tehdejší mentorky. A i kolem ní, když začala dospívat.
Nemoc mu ulámala rohy, pomyslí si trochu smutně. A já ho teď zlomím definitivně.
Netěší ji to, ale intuice jí říká, že jiná cesta není a ona své intuici věří.

Zastav!”
Auto sjede ke krajnici a Vivian s úlevou vypadne ven. Obvykle cestovní nevolností netrpí, ale tentokrát je jí zatraceně zle. Mezi hlubokými nádechy uvažuje, jestli je na vině spíš ta bageta z poslední pumpy, nebo volba trasy.
„Proč nejedeme po dálnici?” zeptá se Lojzíčka, když nabere dech.
„Nuda.“
Vivian tiše zaúpí. Tušit, že je Lojzíček skrytý dobrodruh, riskla by raději letadlo.
Vzpomene si na zvláštní úsměv, se kterým Regina souhlasila, aby jela s Lojzíček vozem a v duchu ji šťavnatě prokleje.
Ona to tušila, uvědomí si. Udělala mi to schválně. Ale musí uznat, že kůra zabrala. Příště raději poletí.

Vivian se zamraci na splasklé kolo. Proč raději neletěla?
Protože se létat bojíš?
Zažene tu myšlenku a soustředí se raději na aktuálním problém.
„Takže máme všechno kromě heveru?“
„Hm.”
„No dobře. Tak se schovej, já půjdu stopovat.“
„Proč?“
„Protože při pohledu na tebe každý raději zrychlí,“ odsekne. Nežertuje. Muž s něžným jménem se honosí postavou kolosu rhodského na steroidech.
„Hmm?”
Vivian protočí oči.
„Podívej, potřebujeme někoho...“ Začne vysvětlovat princip volavky, ale nedokončí. Stejně ji Lojzíček neposlouchá. Jednou rukou drží auto nadzdvižené a druhou odmontovává kolo. Viola zmlkne a náhle si připadá jako docela jiný pták. Taky vodní, nikoliv však brodivý.

„Kávu madam?”
Vůně nápoje zaplaví místnost.
„Vypadáte unaveně,” pokračuje Derek starostlivě.
„Jsem unavená. Obvykle mě mocenské hrátky rady baví, ale začínají se chovat jak malí spratci.”
Regina jen znechuceně mávne rukou. „Snil jsi někdy o tom, že se staneš hrdinou, co zachrání svět?” zeptá se pak nesouvisle.
„Ne,” nezaváhá Derek.
Ne, že by ji překvapil. Derek je realista, snění o čemkoliv není jeho parketa. Hlavu v oblacích má tak leda když se ocitne v letadle. V letadle…
Neklid, který v ní už od požáru vzrůstá se náhle promění v jasnou myšlenku.
„Sežeň letenky do Prahy,” nařídí. „Uděláme si malý výlet.”

„Dobré ráno, doktorko!”
Vivian nadskočila leknutím a zamračila se na drobného blonďáka, který se náhle zjevil vedle jejího stolu.
„Neučili vás klepat?” zavrčela.
„Ani ne,” pokrčil Derek rameny nevzrušeně a pak starostlivě naklonil hlavu ke straně. „Vypadáte nějak napjatě, nechcete trochu namasírovat?”
Jen tak tak odolala pokušení po něm něco těžkého hodit.
„Co chcete,” procedila jen mezi zuby.
„Madam Regina vám posílá nějaké materiály k prostudování,” oznámil jí, upustil na stůl flešku a zmizel dřív, než stačila otevřít ústa.
Škoda, pomyslela si, mohla jsem mu taky nabídnout masáž. Špičkou nohy do musculus gluteus maximus.
To by určitě pomohlo. Přinejmenším jí.