Fables (Mýty)

V krásném bytě na Manhattanu žije distinguovaná dáma. Má ráda klasickou hudbu (tu opravdu klasickou, Engelbert Humperdinck jí nesmí přes práh), pije čaj z tenkého porcelánu a na občasné bridžové sedánky peče ten nejlepší perník. Někdy, když je krásně, chodí do Central Parku krmit holuby. Dětem se vyhýbá, ti malí Johnníkové jí lezou na nervy.
Jinak, a to především, celé dny pilně štrikuje a štrikuje.
Nenápadná milá stařenka. Roky a staletí splétá kouzla, jehlice jen klapou.
Kdo se jí postaví, kdo chce kazit její plány, kdo by ji chtěl vyzvat na souboj, ten,... ten dopadne.
Baba Jaga by mohla vyprávět.

Ten, který v pozadí tahá za nitky – ovšem. Šedá eminence – no, prosím. Ale vládce díky náhodě? Ani omylem. Můj prvorozený nevznikl jen tak. Se štěstím, to ano, ale já věděl, co čarovný háj dokáže, a uměl jsem odhadnout i to, jak se zachová Modrá víla. Když mě poprvé požádali o loutkového vladaře, seli do mnou zorané půdy. A dál? Výsledek pečlivého plánování, skvělého odhadu situace, důkladná řemeslná práce. Uvězněním víly eliminace posledního nekontrolovaného faktoru.
Vždyť já měl i pěstební a těžební plány kouzelného lesa!
Všechno pod kontrolou, dokud se do toho – náhodou, to mi nikdo nevymluví - nezamíchal ten vlčí hajzl.

Do nového světa uprchly před Nepřítelem nejen Mýty, ale také jejich sváry, nepřátelství a dluhy. Po několika týdnech v Novém Amsterdamu se komunita ocitla na pokraji rozkladu. Tři prasátka svolávala hromy a blesky na Zlého vlka, Jeníček si brousil dýku na Ježibabu, Vrána hodlala žalovat Lišáka Reynarda pro krádež sýra.
Sněhurka s Králem Colem viděli, že takhle to nepůjde. Tak vznikla Charta Fabletownu. Listina, jejímž podpisem byl každý Mýtus automaticky amnestován ze zločinů, prohřešků a dluhů, kterých se v Domovině dopustil.
Listina, jejímž podpisem upouštěl od všech starých nároků, závazků či msty.
Nový domov se nedá stavět na staré nenávisti.

Za devatero horami a devatero doly stojí hluboký zelený les. Uprostřed toho zeleného lesa stojí stavení z perníku a medu. Uprostřed toho medového stavení stojí velká železná pec. Uprostřed té železné pece leží stařena.
Sežehlá kůže přilnula ke spáleným kostem, protože i děti se umí mstít. Má příliš málo magie na to, aby mohla dál žít. Příliš mnoho magie na to, aby mohla zemřít. Leží v peci spálená na kost, na nic nečeká.
Pak zaslechne hlasy, čerstvé a dívčí. Uloupnou perníček, vstoupí do stavení, otevřou dvířka pece, nahlédnou. Dvě hlavy, rusá a havraní. “Podívej, Sněhurko, tady někdo leží! Pomůžeme jí!”

Když byla malá holka, malovala si budoucnost růžovými barvami. Ach, ta sladká očekávání mládí...
Pak přišla ta hnusná záležitost s trpaslíky.
Když se objevil Princ, skoro věřila, že už konečně dostala svůj happy end. Pochopila, jak moc se mýlila, když ho našla v posteli se svojí sestrou.
A potom přišel Nepřítel a veškeré šance na pohádkový konec se rozpadly v prach.
Nebo ne?
Hrozně dlouho si myslela, že ke šťastnému konci potřebuje prince na bílém koni, co jí zachrání před drakem.
Pak jí došlo, že před drakem se může zachránit sama. A že zlí vlci jsou mnohem lepší než princové...

Ze všech Mýtů, které si své prokletí přinesly i do Nového světa, je na tom Káj nejhůř. Střep ze zrcadla Sněhové královny tkví v jeho oku tak hluboko, že jej nelze vyjmout magií ani skalpelem. Jeho účinky jsou strašné. Za kýmkoli, na koho pohlédne, vidí všechny zlé skutky, které kdy vykonal. Malé, velké, nechutné, tajné, zahanbující, podlé...
S takovými obrazy před očima se nedá šťastně žít, věřit lidem, mluvit laskavě, slyšet smích. Proto dává přednost rychlé práci s nožem před zrcadlem a úlevné permanentní slepotě, která ho opět učí vidět dobro.
Ne na dlouho. Oči v důlcích totiž neustále dorůstají.

Vím, že bych mělo bejt v tom koncentráku, co pro nás zřídili, a ne se válet u Bigbyho na gauči, ale podívejte se na mě: ty načesané štětinky, nablýskaná kopýtka, ten šarm, ta elegance! Může prase mého formátu vegetovat někde na Farmě zvířat? Já jsem městský typ: kavárny, bary, cigaretky, pártičky, drinčíky. Ještě, že Bigbyho je tak snadné zlomit, stačí nasadit prasečí očička a smutně pípnout: “Vzpomeň si, cos nám udělal s domečkem!” Že je to podlý? Ale prosím vás! Ten netvor včera přímo přede mnou snídal hemenex! Tak je to s nima, masožerama – prasátkožroutama, vždycky. Nemají zkrátka žádnou úroveň.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

Central Park je krásný místo, když svítí slunce. Hodlám si sednout na skalku a dívat se kolem.
Zasvítí slunce, pod skalkou se něco zaleskne. Zvednu to. Pěkně těžká věcička.
Ke skalce se blíží dva chlapíci. Jeden v džínách a tričku, se zlatým ohonem vlasů. Druhý v saku, tmavší, nakrátko ostříhaný, do prvního kopne a ten se zaúpěním klesne na zem.
"Tak kde je to zlatý vejce, Jacku?"
"Nech mě, Zvíře. Vážně nevím."
Další kopanec, další zaúpění.
Nemám rád, když někdo někoho bije. Přicházím ke dvojici. "Hledáte tohle?"
Tvář nakrátko ostříhaného se rozzáří.
Zato dlouhovlasý na mě pohlédne s nefalšovanou nenávistí.