Autorův výběr 2014

Přetáhne si kapuci teplákovky přes hlavu. Sedí na zemi, zády se opírá o lampu. Začíná kapat, jarní déšť provoní vzduch. Kandelábr mění barvu ze světle na tmavě zelenou a jeho chrání před nejotravnější vlhkostí. Tvář schovává v dlaních. Přes náměstí proudí davy lidí. Slyší je, ale nevnímá. Pro ně taky neexistuje. Třese se. Zimou, strachem. Bojí se, jako by mu znovu bylo dvanáct. Co na tom, že mu táhne na šestnáct. Když máma není doma a její přítel otevře dveře do jeho pokoje, je z něj zase malý kluk. Špinavým rukávem si setře slzy. Nikdy víc už se tam nevrátí.

Colt Anaconda ráže .44 Magnum. Je krásný, ale v mojí ruce působí zvláštně. Asi jako já sám uprostřed podzemní střelnice MI6, kde to štiplavě páchne střelným prachem a rozpouštědlem.
Natáhnu kohoutek. Z vedlejšího stanoviště se vykloní hora svalů, podívá se na mne, na zbraň a odfrkne si.
Zamířím na papírovou figurínu před sebou a na krátký moment je z kancelářské krysy agent s povolením zabíjet. Přesunu prst na spoušť. Nádech.
Jaké asi je mířit na člověka?
Zpětný náraz málem přerazí kancelářské kryse nos.
007, co s tímhle chcete proboha ulovit? Tank?
Senzor otisků prstů na rukojeti každopádně funguje. Test ukončen.

„Doktor!“
„Áno, Lucy.“
„Keď už musíme byť zavretí v tejto krabici…“
„Tardis je výborná loď a nie krabica.“
„Keď už musíme byť zavretí v Tardis, prečo tu nemôžeme mať trochu svetla zvonku. Nemôže mať Tardis okno, aby bolo vidno aspoň kúsok neba?“
„Veď na dverách sú okná. Jasne si pamätám, že na dverách boli okná.“
„Áno, ale iba z vonkajšej strany. Tu žiadne okná nie sú.“
„Tak si nejaké pridáme. Prepneme páku sem, stlačíme toto. A máme na dverách okná aj zvnútra.“
„Skvelé, akurát z nich nie je nič vidno. Nabudúce vyrob okná čisté. Teraz by si ich mohol umyť.“

Zůstaly z ní jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražená. Přemožená. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhovala smrt, ale žádný z jejích soudců jí ji nemohl dát, protože ona už život dávno ztratila.
Prolévala krev, přinášela žal a rozsévala bolest. Zasluhovala tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobila, a nikdo z lidí nepochyboval o její vině.
Nikdo z lidí nestál vedle ní, když si navlékala prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděla jinou možnost.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Na jezírku plaval můj zatoulaný míč.
„Princezno, já ti ho vrátím, chceš,“ zakvákalo cosi z rákosí.
No nazdar, žabák, velký, hnědý, ošklivý.

„Chtěla bych, vrať mi ho, prosím.“

„Ale něco za něco – za odměnu nechci nic jiného než to, že mě políbíš.“

Představa, že líbám žábu, sice vůbec příjemná není, ale snažím se přetvařovat.
„Dobrá, tak už mi ho přines.“

Pár žabích temp a míč už mám v ruce. Také žabáka na klíně.
„Teď, princezničko, splň svůj slib,“ ozvalo se skřehotavě.

Když to musí být… Políbím žabáka, a najednou je ze mne krásná zelená rosnička.
Konečně jsem ve své kůži.

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?

Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"

Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.

*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.

Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.

Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.

Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.

Na ženckou toprí!

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.

Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Bořek si zase našel chvilku, aby se potají vytratil.
Brouzdal sám trávou na břehu slepého ramene řeky a ve zpocené dlani zahříval malý zelený kamínek. Uprosil tátu, aby mu ho dal, a teď s ním měl velké plány.
Tady potkal zelenovlasou dívku poprvé. Ona se jednou určitě vrátí. Ukáže jí svůj vltavín. Vysvětlí jí, že je to kousek nebe, který se spojil se zemí a miluje řeku. To se jí určitě bude líbit.
A potom jí ten kamínek daruje. A potom…
Bořek se vznášel s hlavou v oblacích.
Vltavín jeho sny spokojeně polykal a třpytil se jako klidná vodní hladina.