Fables (Mýty)

náhrada za téma pro 27.4.: Zpívej!
Zpívej!
Protože tvůj hlas má schopnost změnit osud.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš své zoufalství, obměkčíš i okoralé srdce převozníka. Převeze tě na druhý břeh.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš svou lásku, zlomíš i pýchu krásné paní podsvětí. Přimluví se za tebe.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš svou touhu, i neoblomný Hádés ti dá šanci.
Dobrá, můžeš si ji odvést. Jen se neohlížej.
Zpívej, hraj, běž, ale neohlížej se.
Miluj, doufej, těš se, ale neohlížej se.
Ale Orfeus se nakonec stejně ohlédl. Protože, ač to nevěděl, byl předem odsouzen k neúspěchu. Protože nikdo a nic nemůže změnit přirozený běh věcí.
Ani sebelepší píseň.

Sněhurka věděla, jaké mají její mrazivé pohledy účinek. Ať už se snažila krotit revoluci nebo se hádala o rozpočtu se starostou, stačilo dobře mířené blýsknutí modrého oka a její protivník poznal, že se octl ve fázi, kdy je led tak tenký, že si měl lehnout a začít couvat už před pěti minutami.
V této situaci ale zjevně její léty prověřená zbraň selhala. Bylo to pravděpodobně proto, že polovina jejích potomků byla ve vlčím a zbytek poletoval moc vysoko.
Mateřství zjevně vyžaduje přehodnotit ověřené postupy, povzdechla si Sněhurka v duchu a vytahala nejbližší dva uličníky za kůži na krku. To zabralo.

Navazuje na The Mouse Police Never Sleep.
Ve slavnostní síni Smalltownu se shromáždilo snad celé město. Sál byl zaplaven květinami a černým flórem, hudebníci hráli tiše, krásně a velmi smutně. Myší policie držela u katafalku čestnou stráž. Strážníci měli vyleštěné knoflíky, myši naježené fousky. Seržant Wilfred stál v samém čele. Na rudém sametu před sebou držel všechna Rexova vyznamenání. V první řadě, přímo proti němu se choulila k Rexově vdově tři myšátka. Když jí tu zprávu sdělil, plakala tiše, bez jediného slova. Bylo to horší než tisíc výčitek. Modrovous jim odmítl vydat tělo. Prý ho už dávno vyhodili. Na katafalku trůnilo jen Rexovo sedlo ozdobené bílými květy.

Téměř stejnojmenná píseň mi hrála už v noci v hlavě. Tak co jsem mohla dělat...
První, co seržant Wilfred uviděl, když se konečně probral, bylo lhostejné oko mrtvé krysy. Opodál ležela těla dalších dvou, které zabil. Ta zdánlivá podoba jen prohloubila jeho zoufalství. S desátníkem Rexem sloužil v Myší policii Smalltownu deset let. Liliput a mluvící polní myš nebyli pouhý jezdec a zvíře. Byli parťáci, dokonale secvičená, závratně rychlá a téměř neviditelná dvojice. Čas od času ideální špióni pro gullivery v New Yorku. Vždycky odvedli svou práci dokonale. Až dnes. Wilfred se jen ztěžka zvedal ze země zabahněné krví. Srdce ho bolelo tak, že si přál, aby nůž přibodl ke dveřím Modrovousova bytu raději jeho.
Na drabble navazuje Sedlo.

„Tak dobrou noc,“ prohlásil zcela nevinně král Ambrose a zavřel dveře.
Karkulka potlačila touhu frustrovaně zavýt. Samozřejmě, že si byli souzeni. Samozřejmě jí bylo jasné, co k ní cítí. Jisté věci dojdou v jisté fázi každé ženě, i té, která strávila většinu života na samotě v lesích. Ale ačkoliv věděla, že dříve nebo později to musí dojít i jemu, stejně jí přišlo devětapadesát cudných přání dobré noci prostě trochu příliš. Už o nich začali vtipkovat i goblini!
Otráveně se sebrala a sešla ze schodů. Tak třeba napošedesáté už se mu rozbřeskne. A jestli ne... inu, vlk se taky nerozpáral sám.

Téměř okamžitě po příchodu do exilu začali Sněhurka společně s doktorem Swineheartem zkoumat, jaký dopad může mít nová situace na rozmnožování mýtů. Obávali se nevyzpytatelných křížení pohádkových bytostí s obyčejnými lidmi. Stejně je ale znervózňovala skutečnost, že vzhledem k omezenému množství uprchlíků by začas mohlo dojít na příbuzenské sňatky. Brzy se však ukázalo, že v Novém Amsterdamu platí stejná pravidla prokreace jako v pohádkové říši. Nové dítě se narodilo jen tehdy, měl-li skrze něj vzniknout nový nesmrtelný příběh. Tedy velmi, velmi zřídka.
Že se mýty nemohou rozmnožovat s lidmi, pak experimentálně a ochotně ověřil na několika stovkách případů Krásný princ.

AN: podle komentářů tedy upravuji. Odložte před čtením večeři. A asi to je něco plus. :)
Drorg naposledy hlasitě zafuněl a odebral se k lavoru s vodou. Za ním už byl nastoupený jeho mladší bratr, dychtivě vlezl na stoličku a začal rozvazovat tkanici.
Od stolu ho kriticky pozoroval starší bratr, Lorm, kterému pro jeho věčné poznámky přezdívali Rejpal.
„Nechceš si ji aspoň nejdřív umejt? Podivej na ty hnusný patlance,“ poznamenal pohrdlivě.
Mladší šmudla se zazubil. „Ale notak, nebuď cimprlich, jsme přece bráchové, no ne? Vevnitř se to stejně všecko smíchá,“ prohlásil, štípnul do mladého masa před sebou a hrubě přirazil.
Přes lavici přehnutá Sněhurka spolkla další slzu a již posté zalitovala, že ji lovec tehdy nezabil.