Tisserands (originální fandom)

"Věděl jsi, že kataři uctívali Slunce?"
Ohlédl se na ni a podal jí ruku. Chtěla se sem vrátit tak dlouho, vyprávěla mu ještě z dětských vzpomínek. Přála si, aby to všechno viděl taky. A teď jí možná z horka přeskočilo?
Rozpoznal úšklebek, když k němu vzhlédla.
"To jsi vlastně říkala, jasně. Paprsky slunce při úsvitu letního slunovratu..."
"...procházejí v přesné paralelní linii okny donjonu..."
"...kamenného hradu..."
"...který nepostavili kataři..."
"...ale ti, kdo je pobili..."
"...nebo upálili. Jo. Sluneční kult jako prase, ne asi. Protože přece kataři navazovali na zoroastrismus."
"Tak určitě."

Ale bylo jim tam nádherně, když nakonec popadli dech.

Ponořená v myšlenkách vytrvale vytahovala nová a nová vlákna a čarovala niť. Sledoval ji, spokojený a klidný, knížku zapomenutou v klíně. Poslední paprsky slunce jí posypaly uprchlý cop mědí.
Usmála se pro sebe.
"Biatris?" prolomil ticho výzvou ke sdílení.
Usmála se i pro něj.
"Vzpomněla jsem si, jak kazatelé vždy chodívají ve dvojici, takže je mezi nimi i ten třetí, který sám nepromluví."
Známá pravda.
"A?"
"Je to s nimi trochu jako tady u nás doma," zazubila se, jak to dělávala, když věděla, že si obzvláště dobře rozumějí.
"Jistě," vrátil jí úsměv, "zatím."
"S našimi hlasy? Máme poslední týdny klidu."

Přirovnání k čarodějkám jí bylo zhola směšné, i když výjimečně dobrá paměť jí někdy podrážela nohy.
Magie, kterou zpívala její duše, se snovala z nití, barev, rytmu a vzorů, z plátna, pásků a výšivek.
Voskově hladký strakatý člunek po jeho babičce byl první dárek, který kdy od Izarna dostala.
První vlasové trhlinky si všimla, když děti odrostly.
Vždy blízko k srdci, byl první a jednou z mála věcí, které vzala s sebou, když dala Mirapeis sbohem.
Půl století od mládí, patnáct let v horách za všeho počasí si vybralo svou daň. Vrásčité ruce sevřely sluncem vyhřáté zlomky rohoviny.
Neplakala často.

Potřít ohněm a mečem, pro jistotu opakovaně.
Vytlačit jejich myšlenky z normálu, očernit, umenšit, zjednodušit na úroveň anekdoty.
Sebrat jim doslovně i přeneseně půdu pod nohama a střechu nad hlavou.
Napodobit jejich způsob v obálce správné víry a prodat týmž lidem dvakrát lépe.
Spolehnout se na "tak to bývalo vždycky" a přitom tradici vykořenit.
Vytlačit je do hor, za hory, do zapomnění.
Na zápraží čeká jiná válka. Podružné potíže ať už máme z krku.

Podařilo se. Poslední zmínky o skrytých skupinkách postupně řídnou až k popleteným jednotlivcům ztraceným v čase.
Trvalo to déle, než zamýšleli.

Dřevo, kámen a krajina nezapomínají.

Podloubí na náměstí nabízelo útěšný stín. Kuchařce chyběl krok do lezky ke dvorku a kuchyni, když se otevřely domovní dveře.
"Margo, pěkný den!"
"Dobrá paní," sklonila se a přikrčila kolena, "požehnejte, prosím."
"To nechejme na jindy, až přijdeš do našeho domu," odvětila bystře starší žena a podezíravě přimhouřila oči.
"Co je to?"
"Paní, já..."
"Patnáct let jsem nepozřela maso, ale rozum jsem neztratila. Říkáš, že Domenge poručila o postu na stůl drůbež?"
"Ne tak docela..."
"Margo!"
"Je to volavka, paní," pípla kuchařka, ale myšlenkou na svou velitelku sebrala síly.
"Být mnich, řeknu, že co mi prodal rybář, je zaručeně rybou."

"Viděl jsem jejich oči. Jsou šílení? Posedl je Zlý hladem po krvi?"
"Ne, jsou lační bohatství, bratříčku."
"Cože? A hledají ho tady?"
"Tys nebyl dole, neslyšel jsi, co jim pánové nakukali. Prý skrýváme zlaté poklady, mešní nádoby, kříže a hory mincí. Prý držíme kalich, o kterém věří, že pojal krev pozemského Krista."
Marsau zaúpěl, čelo v dlaních.
"Tomu věří? Nesmysly! Tak hloupí nemohou být! Nic z toho nám není drahé."
"Víra, pověra a pomluva jsou sestry z jedné matky," přisadil si chraptivě Fernán. "Kdyby jim řekli, že uctíváme zlaté mraveniště, vezmou horu útokem jen aby každý získal byť jediného mravenečka."

Hrdlo údolí u Lavelanetu se otevřelo a už z dálky bylo jasné, že počasí v cíli cesty bude přinejmenším nevlídné. Mlha se valila přes Madoual a vzdálenější hory nebylo vidět vůbec.
Zabořila ruce hlouběji do záhybů pláště a snažila se v sobě najít myšlenku, kterou by se zahřála.
Na prahu soumraku sesedla z vozu, k útočišti se dalo vystoupat jen pěšky.
"Bertrandovy řeči," oddechovala znechuceně, "dokonalý klid a bezpečí... povídal."
"Na tohle... už jsem... moc stará. Vypustím duši... než dojdu... k prvnímu srubu."
Měl pravdu, bezpečí do konce života, ušklíbla se.
Přespala jednou a nechala si poradit.
Peyregade nebyla daleko.

Jemná, opatrná práce s rounem, ruce vrásčité věčným namáčením.
Zápěstí bolavá z nekonečného česání, po něm lehounké obláčky a kupka smetí.
Pak její ruce, stejně jako ruce stovek dalších, denně, stále, vytrvale. Sáhy a míle nití spředených a seskaných s příběhy dávných rodů, vřetena ohlazená dotekem staletí.
Košíky napěchované listy borytu, pravidelný krok oslíka u lisu a dlaněmi mačkané šišky barviva, které teprve čas a další páry rukou promění ve skutečný pastèl.
Zázračné kádě vyhnané za město.
Konečně klapot brd a pedálů v tetině domě.

Ruka s jehlou se Biatris zadrhla. Kolik dlaní již spočinulo na šatičkách pro malou Clariu.

"...ve světle stovek svic zářil jeho šat zlatými nitěmi, měl vznešený krok a nesl se jako páv."
Tatínek po návratu od hraběcího dvora jako obvykle vyprávěl obrazy.
"A paní hraběnka?"
"Paní Cecílie měla nádherné rudé šaty a pan Roger-Bernard nehleděl na žádnou jako na ni..."

Biatris se zahleděla na noční oblohu.
V kolovém tanci na břehu Hersu se nikdo naparovat nemusí. Každý Joan umí tleskat a počítat do čtyř, každý se umí halasně smát, když se pištci prsty rozběhnou.
Stiskneš ruku každému a všechny si můžeš dosyta prohlédnout.
To léto se holky z trhu rvaly o Rémina. Neuměly se dívat.

Otevřenými dveřmi dýchal do tiché místnosti prašný srpnový vzduch. Sluncem pálená okrová arkáda na protější straně dvora ostře vystupovala proti temné zeleni horského lesa.
Odvrátila na okamžik pohled od ostrých kontrastů světa. V srdci jí zpívala sytá modř oblohy a poslední chvíle života měly náhle příchuť posledních týdnů léta.
"...jako v nebi, tak i na zemi."
Eume ještě chvíli podržel u jejího čela knížku v tmavé kůži.
Uctivě se jí dotkla a druhou rukou sevřela žehnající dlaň.
Přikývla, vydechla. Dobrý muž sklonil hlavu a věnoval se tiše své modlitbě.
Poslední slavnostní slova byla řečena.
Poslední její slova patřila domovu.
"Mirapeis."