Tisserands (originální fandom)

Obrázek uživatele Zuzka

Tisserands (originální fandom)

Podfandom historie, nic navíc ani namíň.
Pohybujeme se v jihofrancouzské Okcitánii ve dvanáctém a na začátku třináctého století. V kraji je pevně uchycená katarská víra a "církev".
Sledujeme střípky (volný seriál) z celého života Biatris a její rodiny. Narodila se ještě do dob víceméně klidného soužití katarů a katolíků, Okcitánců a Francouzů. Ale ke konci 12. století začala atmosféra zásadně houstnout.

Sledujte poznámky u drabblat pro bližší kontext, místa a dataci. Pohled do mapy, na satelitní snímky a na fotky ze skutečných míst se hodnotí kladně - přesně to po večerech dělávám taky, abych měla psaní dobře ukotvené v (dobové) realitě.

Obrázek uživatele Zuzka

Talisman péče

Drabble: 

Přirovnání k čarodějkám jí bylo zhola směšné, i když výjimečně dobrá paměť jí někdy podrážela nohy.
Magie, kterou zpívala její duše, se snovala z nití, barev, rytmu a vzorů, z plátna, pásků a výšivek.
Voskově hladký strakatý člunek po jeho babičce byl první dárek, který kdy od Izarna dostala.
První vlasové trhlinky si všimla, když děti odrostly.
Vždy blízko k srdci, byl první a jednou z mála věcí, které vzala s sebou, když dala Mirapeis sbohem.
Půl století od mládí, patnáct let v horách za všeho počasí si vybralo svou daň. Vrásčité ruce sevřely sluncem vyhřáté zlomky rohoviny.
Neplakala často.

Závěrečná poznámka: 

Kolem roku 1225, někde ve východních Pyrenejích. Biatris je asi 65.

Obrázek uživatele Zuzka

Vyšumí

Drabble: 

Potřít ohněm a mečem, pro jistotu opakovaně.
Vytlačit jejich myšlenky z normálu, očernit, umenšit, zjednodušit na úroveň anekdoty.
Sebrat jim doslovně i přeneseně půdu pod nohama a střechu nad hlavou.
Napodobit jejich způsob v obálce správné víry a prodat týmž lidem dvakrát lépe.
Spolehnout se na "tak to bývalo vždycky" a přitom tradici vykořenit.
Vytlačit je do hor, za hory, do zapomnění.
Na zápraží čeká jiná válka. Podružné potíže ať už máme z krku.

Podařilo se. Poslední zmínky o skrytých skupinkách postupně řídnou až k popleteným jednotlivcům ztraceným v čase.
Trvalo to déle, než zamýšleli.

Dřevo, kámen a krajina nezapomínají.

Závěrečná poznámka: 

Dnes bez konkrétního času a místa, jen s narážkami na křižáky, na římskou církev, na biskupskou i římskou inkvizici, na dominikány a na francouzskou korunu.

Z Languedocu museli poslední kataři uprchnout buď za Pyreneje nebo ke spřízněným obcím v Itálii. Na obou místech ale postupně vytrvalé skupinky doložené v pramenech vymřely či vymizely v prvních desetiletích 14. století, zatímco ve stejné době došel neslavného konce i pokus o obnovení katarské církve přímo v Okcitánii.

Obrázek uživatele Zuzka

Velmi volná definice

Drabble: 

Podloubí na náměstí nabízelo útěšný stín. Kuchařce chyběl krok do lezky ke dvorku a kuchyni, když se otevřely domovní dveře.
"Margo, pěkný den!"
"Dobrá paní," sklonila se a přikrčila kolena, "požehnejte, prosím."
"To nechejme na jindy, až přijdeš do našeho domu," odvětila bystře starší žena a podezíravě přimhouřila oči.
"Co je to?"
"Paní, já..."
"Patnáct let jsem nepozřela maso, ale rozum jsem neztratila. Říkáš, že Domenge poručila o postu na stůl drůbež?"
"Ne tak docela..."
"Margo!"
"Je to volavka, paní," pípla kuchařka, ale myšlenkou na svou velitelku sebrala síly.
"Být mnich, řeknu, že co mi prodal rybář, je zaručeně rybou."

Závěrečná poznámka: 

Mirepoix (Mirapeis), 70. léta 12. století.
Dobrá paní Jacma je teta naší Biatris, starší sestra Biatrisiny maminky Domenge. Je rovněž katarskou představenou, starší v komunitě, svěcenou Dobrou křesťankou, která může udělit požehnání věřícím. Ti žádostí o požehnání vyjadřují svůj úmysl připojit se v budoucnu k Dobrým křesťanům (katarům).

Katarští představení se stranili masa a živočišných produktů obecněji, věřící tyto zásady přísně nesledovali, stejně jako nedrželi přísně ani katolický půst.
Nicméně odedávna se postní pravidla zejména v klášterních komunitách upravovala a ohýbala dle potřeby, takže někdy se za postní rybu označovalo jakékoliv zvíře žijící ve vodě. Jsou tak doloženi postní delfíni, sviňuchy, kachny, ale třeba i bobři. Takže volavka žádnej problém :)

Jo a ještě dodejme, že Mirepoix znamená v překladu něco jako "Koukej, ryby!", aneb místo, kde se dařilo rybolovu na řece Hers.

Obrázek uživatele Zuzka

Zaručená záminka

Úvodní poznámka: 

Málokdy v bonusu trefím správně formu, ale tak snad...

Drabble: 

"Viděl jsem jejich oči. Jsou šílení? Posedl je Zlý hladem po krvi?"
"Ne, jsou lační bohatství, bratříčku."
"Cože? A hledají ho tady?"
"Tys nebyl dole, neslyšel jsi, co jim pánové nakukali. Prý skrýváme zlaté poklady, mešní nádoby, kříže a hory mincí. Prý držíme kalich, o kterém věří, že pojal krev pozemského Krista."
Marsau zaúpěl, čelo v dlaních.
"Tomu věří? Nesmysly! Tak hloupí nemohou být! Nic z toho nám není drahé."
"Víra, pověra a pomluva jsou sestry z jedné matky," přisadil si chraptivě Fernán. "Kdyby jim řekli, že uctíváme zlaté mraveniště, vezmou horu útokem jen aby každý získal byť jediného mravenečka."

Závěrečná poznámka: 

Mýtus o tom, že kataři uctívali, schovávali a nejlépe i někam z Montséguru během obléhání nějak propašovali svatý grál, je pravděpodobně nejrozšířenější a přitom nejvíc nesmyslná pomluva či konspiračka na jejich účet.
Základem katarské teologie je vyhrocený dualizmus, ve kterém je všechno hmotné, světské, to zlé, přetvořené ďáblem. Proto neuznávali ani pozemskou lidskou osobu Krista, tudíž pro ně nebyly zásadní události jeho umučení, kříž pro ně nebyl posvátným symbolem a grál by pro ně neměl žádný význam.
Přesto tato myšlenka kolovala mezi křižáckými/katolickými/francouzskými vojsky pravděpodobně už dávno před obléháním Montséguru. Je snadné si představit, že katolické duchovenstvo i jemu naklonění rytíři tenhle mýtus ochotně podporovali, protože živil posvátné rozhořčení a rozdělení na "my a oni" mezi řadovými bojovníky.

Jsme opět na Montséguru, tentokráte 1241, přítomen je pravděpodobně jeden z Biatrisiných potomků.

Obrázek uživatele Zuzka

Bezpečná hora

Drabble: 

Hrdlo údolí u Lavelanetu se otevřelo a už z dálky bylo jasné, že počasí v cíli cesty bude přinejmenším nevlídné. Mlha se valila přes Madoual a vzdálenější hory nebylo vidět vůbec.
Zabořila ruce hlouběji do záhybů pláště a snažila se v sobě najít myšlenku, kterou by se zahřála.
Na prahu soumraku sesedla z vozu, k útočišti se dalo vystoupat jen pěšky.
"Bertrandovy řeči," oddechovala znechuceně, "dokonalý klid a bezpečí... povídal."
"Na tohle... už jsem... moc stará. Vypustím duši... než dojdu... k prvnímu srubu."
Měl pravdu, bezpečí do konce života, ušklíbla se.
Přespala jednou a nechala si poradit.
Peyregade nebyla daleko.

Závěrečná poznámka: 

Asi jste si všimli, že se letos snažím psát cosi konkrétního z historie. Není to vyloženě seriál, jsou to střípky z příběhu, který stavím za pochodu (a bloumám si u toho mapou).
Pohybujeme se v jihofrancouzské Okcitánii ve dvanáctém a na začátku třináctého století. V kraji je pevně uchycená katarská víra a "církev".
Pro orientaci můžu začít dodávat přibližné letopočty a místa (doplním k předchozím), případně věk zatím ústřední postavy - Biatris.
Dnes kromě zmiňovaných míst mluvíme o Montséguru (ještě bez hradu!) a o sklonku roku 1208, Biatris táhne na padesát.
Zvažuji vytvoření fandomu, ale nejsem si jistá, jestli je to na místě. Co myslíte?

Obrázek uživatele Zuzka

A vyroste z nich do dvou let.

Drabble: 

Jemná, opatrná práce s rounem, ruce vrásčité věčným namáčením.
Zápěstí bolavá z nekonečného česání, po něm lehounké obláčky a kupka smetí.
Pak její ruce, stejně jako ruce stovek dalších, denně, stále, vytrvale. Sáhy a míle nití spředených a seskaných s příběhy dávných rodů, vřetena ohlazená dotekem staletí.
Košíky napěchované listy borytu, pravidelný krok oslíka u lisu a dlaněmi mačkané šišky barviva, které teprve čas a další páry rukou promění ve skutečný pastèl.
Zázračné kádě vyhnané za město.
Konečně klapot brd a pedálů v tetině domě.

Ruka s jehlou se Biatris zadrhla. Kolik dlaní již spočinulo na šatičkách pro malou Clariu.

Závěrečná poznámka: 

Mirepoix (Mirapeis), přibližně 1174.
Biatris je čtrnáct, malá sestřička je o deset let mladší.

Obrázek uživatele Zuzka

Pozlátka

Drabble: 

"...ve světle stovek svic zářil jeho šat zlatými nitěmi, měl vznešený krok a nesl se jako páv."
Tatínek po návratu od hraběcího dvora jako obvykle vyprávěl obrazy.
"A paní hraběnka?"
"Paní Cecílie měla nádherné rudé šaty a pan Roger-Bernard nehleděl na žádnou jako na ni..."

Biatris se zahleděla na noční oblohu.
V kolovém tanci na břehu Hersu se nikdo naparovat nemusí. Každý Joan umí tleskat a počítat do čtyř, každý se umí halasně smát, když se pištci prsty rozběhnou.
Stiskneš ruku každému a všechny si můžeš dosyta prohlédnout.
To léto se holky z trhu rvaly o Rémina. Neuměly se dívat.

Závěrečná poznámka: 

Městečko Mirepoix (Mirapeis), 70. léta 12. století.
Biatris je křepčící teenager.

Obrázek uživatele Zuzka

Za horami

Drabble: 

Otevřenými dveřmi dýchal do tiché místnosti prašný srpnový vzduch. Sluncem pálená okrová arkáda na protější straně dvora ostře vystupovala proti temné zeleni horského lesa.
Odvrátila na okamžik pohled od ostrých kontrastů světa. V srdci jí zpívala sytá modř oblohy a poslední chvíle života měly náhle příchuť posledních týdnů léta.
"...jako v nebi, tak i na zemi."
Eume ještě chvíli podržel u jejího čela knížku v tmavé kůži.
Uctivě se jí dotkla a druhou rukou sevřela žehnající dlaň.
Přikývla, vydechla. Dobrý muž sklonil hlavu a věnoval se tiše své modlitbě.
Poslední slavnostní slova byla řečena.
Poslední její slova patřila domovu.
"Mirapeis."

Závěrečná poznámka: 

Někde v masivu Canigou, 20. léta 13. století.
Biatris umírá někdy před osmdesátkou.

-A A +A