Tisserands (originální fandom)

Potřít ohněm a mečem, pro jistotu opakovaně.
Vytlačit jejich myšlenky z normálu, očernit, umenšit, zjednodušit na úroveň anekdoty.
Sebrat jim doslovně i přeneseně půdu pod nohama a střechu nad hlavou.
Napodobit jejich způsob v obálce správné víry a prodat týmž lidem dvakrát lépe.
Spolehnout se na "tak to bývalo vždycky" a přitom tradici vykořenit.
Vytlačit je do hor, za hory, do zapomnění.
Na zápraží čeká jiná válka. Podružné potíže ať už máme z krku.

Podařilo se. Poslední zmínky o skrytých skupinkách postupně řídnou až k popleteným jednotlivcům ztraceným v čase.
Trvalo to déle, než zamýšleli.

Dřevo, kámen a krajina nezapomínají.

"Viděl jsem jejich oči. Jsou šílení? Posedl je Zlý hladem po krvi?"
"Ne, jsou lační bohatství, bratříčku."
"Cože? A hledají ho tady?"
"Tys nebyl dole, neslyšel jsi, co jim pánové nakukali. Prý skrýváme zlaté poklady, mešní nádoby, kříže a hory mincí. Prý držíme kalich, o kterém věří, že pojal krev pozemského Krista."
Marsau zaúpěl, čelo v dlaních.
"Tomu věří? Nesmysly! Tak hloupí nemohou být! Nic z toho nám není drahé."
"Víra, pověra a pomluva jsou sestry z jedné matky," přisadil si chraptivě Fernán. "Kdyby jim řekli, že uctíváme zlaté mraveniště, vezmou horu útokem jen aby každý získal byť jediného mravenečka."

Jemná, opatrná práce s rounem, ruce vrásčité věčným namáčením.
Zápěstí bolavá z nekonečného česání, po něm lehounké obláčky a kupka smetí.
Pak její ruce, stejně jako ruce stovek dalších, denně, stále, vytrvale. Sáhy a míle nití spředených a seskaných s příběhy dávných rodů, vřetena ohlazená dotekem staletí.
Košíky napěchované listy borytu, pravidelný krok oslíka u lisu a dlaněmi mačkané šišky barviva, které teprve čas a další páry rukou promění ve skutečný pastèl.
Zázračné kádě vyhnané za město.
Konečně klapot brd a pedálů v tetině domě.

Ruka s jehlou se Biatris zadrhla. Kolik dlaní již spočinulo na šatičkách pro malou Clariu.

Otevřenými dveřmi dýchal do tiché místnosti prašný srpnový vzduch. Sluncem pálená okrová arkáda na protější straně dvora ostře vystupovala proti temné zeleni horského lesa.
Odvrátila na okamžik pohled od ostrých kontrastů světa. V srdci jí zpívala sytá modř oblohy a poslední chvíle života měly náhle příchuť posledních týdnů léta.
"...jako v nebi, tak i na zemi."
Eume ještě chvíli podržel u jejího čela knížku v tmavé kůži.
Uctivě se jí dotkla a druhou rukou sevřela žehnající dlaň.
Přikývla, vydechla. Dobrý muž sklonil hlavu a věnoval se tiše své modlitbě.
Poslední slavnostní slova byla řečena.
Poslední její slova patřila domovu.
"Mirapeis."