„Ještě jedno,“ odpověděl jsem na bartendotronův roboticky tázavý pohled. Z jeho nitra se vynořila kovová ruka v elegantní černé rukavičce a hbitým pohybem přede mě postavila orosený půlitr se vzornou pěnovou čepkou navrchu.
Právě jsem zvedal „peevo“, jak se tomuhle nápoji mezi místními říkalo, k prvnímu loku, když tu se v mém zorném poli rozblikalo červené světýlko.
„185 centimetrů, tmavé vlasy, brýle, bradka. Shoda 79 %,“ přečetl jsem na dolním okraji.
„Zapsat, odeslat centrále.“
Konečně jsem si upil.
Práce je někdy fakt dřina.
Ještě hodinku tu musím sedět a pak se přesunu do dalšího vytipovaného lokálu.
Připadal jsem si nadmíru důležitě.