Groove (originální fandom)

Polibky pro ni kdysi nic neznamenaly.

Byly rychlé, jednorázové, zapomenutelné.

Stačilo jí málo.

Krátké chvíle, které nic neznamenaly. Rána bez otázek. 

Bylo to bezpečné.

Nemusela milovat. Nemusela nic cítit.

A hlavně... Nemusela se bát.

Teď stojí naproti němu a poprvé neodchází. Zůstává po jeho boku. Dívá se na něj déle než by měla. Pouští ho blíž, než si kdy dovolila.

A ví, že už není cesty zpět.

Protože právě tady, kde je všechno skutečně, přichází strach.

Čím blíž ho k sobě pouští, tím víc ho miluje.

A paradoxně v tu chvíli jí dochází, že o to víc ho nechce ztratit.

Jako malý měl oblíbenou hračku. Nebylo to autíčko či vláček, ale panáček s padákem. Natáhla se gumička, panáček vylétl a snášel se pomalu na zem.

Hrál si na zahradě, když se jeho mamince poprvé neudělalo dobře.

Opakovaně vystřeloval panáčka do vzduchu, když ji odvezla sanitka do nemocnice.

Pevně svíral malého letce při návštěvě v bílém pokoji. Když se vraceli zpátky domů, tatínek posmrkával a nenápadně si utíral slzy.

Když se dozvěděli tu smutnou zprávu, dlouho si tiskl panáčka v ruce, až mu v dlani zůstal obtisk.

Poklidil hračku do krabice. Jeho dětství skončilo.

Nedávno ji při úklidu v podkroví našel.

Freddy byl záhadolog. Už od dětství ho bavilo zkoumat podivné úkazy. 

Paradoxně se mu doteď nepovedlo zahlédnout žádného mystického tvora. 

Ale dnes byl jeho den D!

Na doporučení svých dvou kamarádů se rozhodl naobědvat u Jeřába. Potkal tam velmi netradiční návštěvu.

Zrovna si nabíral na vidličku kousek masa, když se potichu otevřela malá dvířka u sklepa.

Najednou před ním stojí malý skřítek s červeným nosem. Na sobě má oblečený hnědý kabát a červené kalhoty. V ruce drží malý půllitr s polotmavým ležákem. Mírně zavrávorá, jako by jich snad měl v sobě víc.

Freddy si protře nevěřícně oči. Ale skřítek nezmizí.

Schoulí se k ní pokaždé, když se svět zdá příliš velký.

Jemně ji k sobě přitiskne a pousměje se. Jako by přesně věděla co potřebuje.

Vždycky to ví.

Prsty jí prohrábne vlásky a odhrne několik pramínků z čela.

"Jsem tady zlatíčko..." Zašeptá tiše.

Malé prstíky se jí opatrně sevřou kolem krku, jakoby se bála, že zmizí.

 A pak přijde ten dotek.

Jemný.

Laskavý.

Teplý.

Polibek, který spočine na jejím čele a na chvíli tam setrvá.

Zavře oči a přítulí se k ní blíž, zatímco zapadající slunce dopadá na jejich tváře.

"Mami..." Zamumlá ospale a pomalu usíná.

"Dobrou noc maličká." Zašeptá.

„Už zase jdeš?“ řekne tiše, lehce vyčítavě.

„Je to jen pivo,“ odpoví, zatímco si obléká bundu.

„Jasně. Vždycky je to jen pivo.“

„Mer, nezačínej.“

„Já nezačínám,“ řekne ostřeji. „Ty odcházíš.“

„Jen na chvíli–“

Povzdechne si. „Tak si jdi.“ Pomalu se otočí.

Zarazí se. „Mer počkej...“

Chytí ji za ruce, aby ji zastavil.

Ztuhne v pohybu. 

„Pusť mě,“ řekne tiše.

„Mer, prosím…“

Vytrhne se mu. „Jdi!“

„Fajn, ale pak se nediv!“

Dveře se za ním hlasitě zabouchnou a byt utichne.

Dívá se na zavřené dveře a na rukou stále cítí jeho dotek. A poprvé v životě má strach, že se nevrátí.

Leží mu na hrudi a poslouchá jeho dech. Klidný. Pravidelný. Snaží se to v hlavě sečíst.

Kolikrát takhle usínala.

Kolikrát ji podržel, aniž by o to žádala.

Kolikrát jí rozuměl i ve chvílích, kdy to ona sama nedokázala.

Kolikrát stačila jen jeho přítomnost.

Nemá pro to, přesná čísla.

Otočí se k němu. Oči má zavřené, ale jeho ruka si ji automaticky přitáhne blíž.

Jako vždy. Bez přemýšlení.

"Víš..." zašeptá do tmy. "Když si to všechno sečtu..."

Nedořekne to.

Nemusí.

On ji jen jemně pohladí po zádech.

A ona se k němu přitiskne blíž.

A to jí stačí.

Jen oni dva.

Bytem voní jehličí, světýlka blikají. Andy něco říká, směje se, věší pár ozdob na stromeček. Poslouchá ho jen napůl. Pohled upřený k němu.

Jak přirozeně ji bere.

Jak se na ni dívá.

Jsou to jejich první společné Vánoce.

"Líbí se ti?" Zeptá se jí.

Přikývne.

Líbí.

Jen ma strach.

Strach z toho, že je to až moc krásné na to, aby to bylo skutečně. Že to štěstí zmizí stejně rychle jako přišlo.

Vidí její pochybnosti. Jemně ji chytí za ruku a přitáhne blíž.

"Nikam nejdu." Zašeptá tiše.

Pak se k ní nakloní a jemně ji políbí.

A ona přestane pochybovat.

V pozdním odpoledni bývá v pekárně sama. V regálech nezbývá moc pečiva, všechno už je prodáno a tak má čas uvařit si čaj a chvilku si odpočinout.

Do ticha se ozve osamělé vrznutí dveří. Natočí hlavu tím směrem a vyčkává. Šouravé kroky se přibližují a pak se najednou zastaví kousek od ní. 

"Už jsem myslela, že dnes nepřijdeš. Hrníček mléka už mám pro tebe nachystaný."

Malý tvoreček na zemi vypadá spokojeně. 

Od bratrova kamaráda Freddyho se dozvěděla, že se jedná o brownieho. Malého skřítka z irské mytologie, který ji rozhodně neublíží.

Mléko nalije do nastavené misky. 

Kroky se zase vzdalují.

Pár rozespalých dětí se souká ze svých stanů. Protahuje se, protírá oči a zívá. 

Postupně se řadí před dlouhou tyč s táborovou vlajkou. Někteří narychlo vážou tkaničky u bot, někteří rovnají brýle na nose nebo zastrkávají tričko do kalhot. 

Vedoucí obhlídne skupinku. 

"Teď se sečteme, táborníci!"

Vyzve děti a podívá se do denního rozpisu, co je dnes čeká. Dopoledne budou stavět domečky pro skřítky a odpoledne pak batikovat táborová trička. 

"První, druhý, třetí, čtvrtý..."

Najednou se odhrne celta jednoho z dívčích stanů. Nenápadně se z něj vyplíží mladík a zařadí se na konec skupiny. 

"To je dost, Gregory."

"Dvacátý pátý."

"Dnes nezapomeň zemřít."

Zní to krutě.

Ale ona ví, že to nemá být o něm.

Ale jen o ní.

O tom, co musí nechat jít...

Kouř. Oheň.

Pracují rychle. Pohybují se s přesností. 

Zrovna odklízí část sutin, když se z vysílačky ozve.

"Máme ho, vraťte se zpátky."

Už se chystá otočit a jít, když se ozve.

"Amy pozor!" Někdo ji odstrčí a pak... Rána.

Prudce se otočí. "Liame!!" 

Jeho tělo nehybné pod dřevěnou traverzou.

Během vteřiny je u něj.

"Ne! Zůstaň se mnou lásko..." 

Brání se, když jí od něj odtrhnou.

Nechce ho ztratit.

Smrt je ale mocnější než láska...