Groove (originální fandom)

Grace skončilo funkční období a bylo potřeba zvolit nového starostu. 

Kdo ví, kde se vzal nápad napsat se na kandidátku. Snad to byl jeden z těch impulzivních, které jí občas vletěly do hlavy a pak je nemohla vyhnat ven. 

Nakreslila si pár volebních letáčků pastelkami, upekla bábovku a její portrét se objevil i na etiketách jejich vína. 

V pekařství byla stále stejně milá jako dřív, teď u toho ještě navíc přemýšlela, kdo by jí mohl dát hlas. 

--------------

Nakonec to nedopadlo dobře. Jenže s malým synem na krku a starostí o domácnost i pekárnu...bylo to tak vlastně lepší. Pogratulovala vítězi. 

Společně vešli do sálu, kde se dnes konal hasičský ples.

Bílé ubrusy na stolech. Zlaté tácy s občerstvením. Skleničky šampaňského.

„Dneska to tu je dost nóbl, co říkáš?“

Neměl tyhle okázalé akce moc rád. Dával přednost procházkám v lese, kde se mohl ušpinit a nezatahovat břicho. Kde na něj nebyly upřené pohledy několika desítek lidí, obzvláště těch starších dam u prvních stolečků.

Ale když pohlédne na ni, jak tam vedle něj stojí v plesových šatech a usmívá se...je mu najednou všechno jedno. Čert vem babky i nóbl okázalost! Dnešní večer byl jen jejich a nic jim ho nemohlo pokazit.

Stojí u žehlícího prkna a žehličkou přejíždí po bílé látce.

„Hotovo.“ Ozve se z jejích úst, zatímco mu jí podává. Jakmile si ji Andy oblékne, začne mu zapínat jeden knoflík za druhým.

„Víš že ji zase zmačkám.“ Řekne a ona se jen pousměje zatímco mu rovná límeček. Prsty sklouzne níž po jeho hrudi a pohled zvedne k jeho očím.

„Tak ti ji znovu vyžehlím.“ Špitne, zatímco se na něj dívá. Prsty si ho přitáhne blíž, zatímco jí položí ruce kolem pasu.

„Jsi krásná.“ Řekne a dlouze jí políbí.

Pousměje se. „Měli bychom jít... Nebo přijdeme pozdě.“ Zamumlá tiše k němu.

Bylo načase povolat rodinného právníka, aby Gregorymu pomohl z vězení. Aby to za něj...jak se tak říkalo...vyžehlil. 

"Ty jsi vážně netušil, co v tom kufříku bylo?"

Zavrtěl hlavou. Měl se ptát, ale bohužel tak neučinil. Teď už bylo pozdě litovat. 

"Kamaráde, víš že ti hrozí tři roky natvrdo?"

Pokrčil rameny. Možná to tak mělo skutečně být. Třeba si to dokonce zasloužil, za svou naivitu, že svět je v pořádku. 

Trvalo dlouho, než se vrátil zpátky domů. Povolal si ho otec. 

"Už toho mám dost! Odjedeš do Groove. Uvolnilo se tam místo faráře." Pronesl nesmlouvavým tónem. 

Gregory tentokrát neprotestoval. 

Když ho oslovil jeden ze skupiny týpků, co občas zahlédl v hospodě, neviděl za tím nic tak špatného. 

Chtěl jim jenom pomoct. 

"Hele, něco bych od tebe potřeboval." Zašeptal mu jednoho dne v potemnělé uličce Londýna, když vyšli společně na cigaretku. 

Pobídl ho, aby pokračoval. 

"Tendlecten kufřík odneseš na nádraží do úschovny zavazadel a necháš ho v boxu číslo padesátsedm."

Neptal se, co v něm je. Věřil, že to budou léky pro nemocnou babičku nebo třeba jiná prospěšná věc. 

Jak moc se mýlil, pochopil ve chvíli, kdy ho obklopila skupinka policistů. 

"Pane Myers, půjdete s námi. Ten kufřík si vezmeme."

„My chceme pohádku,“ ozve se z postýlek.

Pousměje se a posadí se mezi ně.

„Dobře,“ řekne tiše.

„Byl jednou jeden princ, který měl velký hrad,“ začne.

„A měl i koně?“ ozve se hned.

„Měl. A byl ten nejrychlejší v celém království.“

Děti spokojeně ztichnou.

„Jednoho dne se princ vydal do lesa, protože zaslechl, že tam žije drak.“

„Velký?“

„Obrovský,“ přikývne.

„Princ ho dlouho hledal, procházel lesem, až ho nakonec našel u skály.“

Hlas se jí ztiší.

„Drak se na něj podíval, otevřel tlamu a…“

Odmlčí se, když uslyší tiché pochrupování.

Děti svírají deky a spí.

Pousměje se.

„Dobrou noc,“ zašeptá. 

„Mer, pojď to taky zkusit.“ Zavolá na ni dívka.

„Ne, víš že tomu nevěřím.“ Odpoví.

„Pojď, bude sranda.“ Ozve se druhá a tak souhlasí. Natáhne k jedné ruku.

„Tak co tam vidíš?“ Řekne další.

„Do tvého života přijde někdo nový. Na první pohled úplně obyčejný.“ Řekne.

„Nebude jako ti před ním. Neotočí se k tobě zády, ale zůstane při tobě.“ 

Protočí nad tím oči, ale dal poslouchá.

„Změní tě.“ Dořekne a odmlčí se.

Zavrtí nad tím se smíchem hlavou. „To je hloupost.“ 

O pět let později stojí vedle něj. Jejich cesty se střetly a on ji změnil víc než čekala.  

Hledala, kam patří.

Od prvního dne se snažila mezi ně zapadnout. Pracovala víc, než musela. Dělala všechno správně.

Nestačilo to.

Ne proto, že by byla špatná. Ale proto, že byla jiná. 

Proto, že byla žena.

Dívali se skrz ni. Slova bolela víc, než měla.

A on byl jediný, kdo nic z toho nedělal.

Neubližoval. Nepřidával se. Jen tam byl.

Dlouho jen mlčel.

A přesto se vedle něj všechno zdálo mnohem snesitelnější.

Od té chvíle už nebyla sama.

Nehledala jeho. Hledala místo mezi nimi.

A přesto to byl on, kdo našel ji.

Neboť se na ni dokázal dívat jinak než ostatní.

Váhavě k ní natáhla ruku a položila na stůl. Zvědavě na ni koukla a vyčkávala na svou předpověď budoucnosti. 

"Tvůj syn bude právník a dcera starostka."

"Ale já nemám..." Zaprotestovala. 

"Ticho, všechno bude. Za půl roku odjedeš do malýho města na severu Irska a tam si otevřeš malou pekárnu, která bude hodně, ale fakt hodně oblíbená. Nejlepší nápad budou levandulový sušenky. Po narození syna ti trochu šibne a budeš kandidovat na starostku, to ti naštěstí nevyjde. Přistěhuje se za tebou tvůj bratr, začne se živit jako lékař. Budeš mít psa, spoustu přátel a za pět let si zlomíš nohu." 

Uf.

Bylo to už poněkolikáté, co přes víkend hlídali s Meredith jeho ročního synovce Huga. 

Většinou si bral pár oblíbených hraček, tentokrát měl jedinou. 

Robustní plastové auto s vyklápěcí korbičkou a velkými koly. 

Prý ho dostal k narozeninám od Kevina. Ten ho sehnal někde v zahraničí. Údajně je to legendární hračka pro malé kluky.

Takže celé dopoledne se bavili tím, že převáželi věci z jednoho pokoje do druhého. Míček. Misku. Vázičku. Dvě sošky, na které jen sedá prach. 

Když vejde Meredith, Hugo už jede naproti a chce jí naložit na korbu.

Hele...brzdi trochu, Hugo. Ať nedopadneš jako tvůj tatínek...Gilbert.