DMD č. 30. pro 30. 4. 2026. Téma: Sbaleno

Irena se opřela o hůl zakončenou dračí hlavou a oslovila kamenný náhrobek.

„Ahoj, Ryko. Vím, že jsem tu za ta léta, co tu ležíš vedle Samuela, ještě nebyla, ale znáš mě. Před těžkými věcmi jsem vždycky utíkala. Celý život jsem strávila v pohybu, na cestách… Když jsi odešel… Opakovala jsem, že jsi na hvězdném nebi a ne tady v hlíně, ale ty víš, že to byla výmluva. Prostě jsem si nechtěla přiznat, že ses vydal někam, kam jsem za tebou nemohla. Promiň mi to. Teď jsem tady, můj milý, a přišla jsem ti říct, že mám sbaleno. Brzy se uvidíme.“

1617

Naposledy se rozhlédne po hudebním pokoji. Položí si ruku na srdce, kde má schovaný malý akvarel od Eufrosiny. Červená růže a trs sasanek. 

1619

Dopne sedlovou brašnu, přemůže bolest v ramenou a vyhoupne se na koně. Se Zsófií se nerozloučil. Nechtěla ho vidět. 

1620

Loď z Candie do Benátek vyplouvá za hodinu. Odhodlaně vezme do rukou nůžky a ostříhá si vlasy nakrátko. Pak si nasadí mužskou čapku a rozbije zrcátko.  

1621 

Nesourodé myšlenky jsou jako divoká voda. Bíle natřené stěny domu mizí za stromy. Sestra ji vezme za ruku, nadhodí si na ramenou vak. Čeká je cesta bez konce.

"Skluz? Tohle je šedesátitunovej dopravní letoun!"

"Aktuálně už je to jen obří kluzák."

Black nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Totální šílenství. A mně říkají cvok!"

"Tohle není šílenství, to je fyzika."

"PA3110, jste nad Crawley, točte vpravo kurz 030."

Severus pokyn potvrdil. Sirius začal letadlo stáčet doprava.

"Dohlednost 15 mil. Potvrďte vizuální kontakt."

"Po levé straně vidíme letiště."

"Výborně. Dráha 08 levá. Budete přistávat s protivětrem 10 uzlů."

"Rozumím. Ideální podmínky... Kapitáne, výška 8 000, 4 minuty do přistání. Musíme dolů!"

"Kurva, Severusi, tohle nezvládnu!"

"Já ano."

Vyměnili si pohled. Jeden zoufalý, druhý odhodlaný.

"OK. Předávám řízení," řekl Black a pustil knipl.

Z výšky věků pozorně sleduje lidský mžik. Století jsou pomalá lavina. Hory dýchají jeho dechem, vápencem i ledem. 

Drak je spokojený. Dvě propustil do údolí, jedna zůstává. Oběť přijata. 

Zpoza mraků čte jejich jizvy. Inina je bílá, zhojená. Martu pálí čerstvá rána. Rita má ještě hladkou kůži, ale všeho dočasu. 

Tři ženy, jedno jméno. Rita, Marta, Ina. MARTINA. Jdou stejnou cestou. 

Časem prach jejich těl vykvete ve fialových nahých květech. Prokletije setřese jména, asfalt i pýchu. Zůstane dračí stín a věčná síla. A ticho potrvá dál.

Ty hory nejsou prokleté. Jen těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. 

Jeho.

Omnia tempus habent.

Ten polibek byl tak lehký, že málem uletěl. 

Bažina vybuchla nadšením, sršeň se mlátil do břicha jako do bubnu, vosy skandovaly a včelí bzučení připomínalo zvuk vuvuzel. Rákosím se rozeběhla mexická vlna. Na jejím konci, na romantickém balvanu, proti sobě dřepěli dva žabáci.

„Změnil jsi se. Jsi zase žába. Proč?”

„Být obojživelníkem má své výhody,” kváknul Alberto. „Jedna princezna je málo, i když té mojí bylo až dost! Vracím se k žaboženství!”

Přihlížející rosničky, ropuchy i jiné  skokanky zajásaly jako grupa roztleskávaček.

Zakletý skokan souhlasně kývl. Vůbec se nezměnil. Zůstal líbacím žabákem a trpělivě čeká. Kdo ví, koho bažina vymlaskne.

O dva měsíce později seděli všichni profesoři ve sborovně. Hrad ztichl, studenti odjeli domů na prázdniny.
„Všem vám děkuji za práci v uplynulém školním roce,“ pronesla ředitelka. „Byl tentokrát mimořádně náročný, zejména v dubnu.“
„To bych řek,“ souhlasil Hagrid. „Něco sem přines. Mudlíci se složili a koupili mi flašku tej nejlepší Ogdenský. Připijem si, ne?“
Malou oslavu přerušila sova, která prolétla otevřeným oknem. Minerva převzala dopis a otevřela jej.
…ministerstvo… nadšené ohlasy na exkurzi… podepsána spolupráce s cestovní agenturou… příští rok… založení nové tradice…
Ruce se jí roztřásly. Pergamen z nich vypadl a v ladných spirálách se snesl k zemi.

Poslední snídaně. Minerva každému předala dárek, stříbrnou lžičku s emblémem Bradavic.
Jejich zavazadla stála připravená v hale, tři kočáry se zapřaženými testrály před hradem.
Rozloučili se. Ukáplo pár slziček.
Hagrid zavelel k odjezdu.
Minerva seděla v ředitelně a napjatě sledovala hodinky.
Konečně se rozrazily dveře a objevil se posel dobrých zpráv. „Tak sem je šecky naskládal do vlaku. Dovopravdy v ouplnym pořádku vodjeli,“ oznámil s úlevou v hlase Hagrid.
Teprve teď se ředitelka uvolnila. „Víš, že mám najednou pocit, že máme vlastně klidnou práci bez nejmenších stresů?“
„Jo. Co je hrad plnej nezvedenejch kouzelnickejch děcek, proti partě dospělejch zvědavejch mudlů.“

Uložil se pod vistárií a s rukama za hlavou pozoroval jarní nebe. Někde tam nahoře mezi hvězdami běžela tmavovlasá dívka s potkanem na rameni. Pospíchali domů. Metoděj vzdychl. Po obloze přelétly mraky a zakryly mu výhled. Skleněné schodiště zmizelo. Skrz rozbitá okna padla rosa a usadila se mu na tvářích. Do kůže se zakousl chlad. 

Sbalil se do klubíčka a zimní zahrada se dala do pohybu. Z ohlodaných větví se vznesli motýli, usadili se chlapci na těle a přikryli ho křídly lehkými jako sen. Příjemně hřáli.

„Uvidíme se zítra,” vydechl chlapec a zavřel veliké modrošedé oči.

„Uvidíme,” zašeptala hedvábná křídla.

Honza pokládá telefon. Dovolená nebude. Časem asi přijde odpověd. Ale teď už je hluboká noc.

V Honzovi proudí smutek, nervozita i úleva zároveň.

Zatím stále sedí zamrzle u stolu. Dýchá. Kouká před sebe.

Po čase ho z ticha vyruší kompresor ledničky.

Jde si vyčistit zuby. Má chuť i na sprchu.

Po osušení ještě otevírá okno v ložnici dokořán a užívá si čerstvý vánek.

Místo lampičky si zapaluje svíčku a píše si deník.

Nebude se zítra balit na dovolenou.

Ale vlastně se už zabalit, jen na lepší cestu svým životem.

Dopisuje stránku a nechává se ukolébat mihotavými stíny do říše snů.