Bažina

„Do bažin, do bažin, tam se ropuch nabažím!“

Kočár zastavil uprostřed noci. Princ sklapl, rozrazil dvířka a vyskočil jako skokan. 

„Miláčku, kvákni! Kdepak chytáš mušky?““

Rozevřel náruč.

„U všech slizkých obojživelníků!“ vyjekl. „Pak, že v bažině chcípl pes.“

Kolem to žilo. Do kotníků se zažíralo bahno, do uší komáři a vydatný řev stovek kuňkajících žab.

„Teď babo raď!“

Rozsvítil se při vzpomínce na babičku a její dětská rozpočítadla. 

„Plave mýdlo po bažině…“

Sklonil se k vítězce a procítěně ji políbil.

„Nic?!“

Padl na koleno, vytáhl prsten a mávl s ním žábě před očima. 

„Sličná má ropucho, dnes večer hynu láskou!“

Provázky se střídavě napínaly a drátek skřípal o sádrovou hlavu. Krásný princ se rozcválal dřevěným dětským divadýlkem, až kulisy nadskakovaly. Zkušené ruce ho hnaly vpřed. 

„A jel, a jel. Překonal sedmero nástrah a devatero vrcholů, když ho pěšina zavedla k bažině.“

Ozvalo se rachocení a pozadí se změnilo. Ukazovalo blankytnou vodní plochu olemovanou temperovým rákosem. Hladina kvetla obrovskými květy.

„Kvák!“ na scénu se spustila ropucha, usedla na leknín a cudně sklopila hlavu. „Jsem sličná panna v nesnázích,“ kuňkla. „Úplně zakletá!“

Princ nastavil rty a divadýlkem se rozlehlo procítěné mlasknutí. Děti zajásaly a začaly tleskat.

Přesně tak by to mělo být...

„Do bažiny?! Věštba?!“ zámek se otřásl v základech.

Závěs se rozhrnul. Princ ležel pod baldachýnem, civěl do nebes a melancholicky otrhával muší křidélka, jen to křupalo.

„Zakváká. Nezakváká. Vypoulí ropuší očka. Mrkne. Nemrkne. Oblízne mě vlhkým jazykem.“

„U marinovaných žabích stehýnek, přišel jsi o rozum?“ Král se chytil za korunu. 

Poslední urvané křidélko slibně zašustilo.

„Vrať se na zem!“

Princ spustil nohy z postele: „Dej připravit povoz. Vyrazím za soumraku.“

Brána se otevřela a kočár vyrazil tryskem. Král se vyklonil z okna. Odplivl si.

„Jak myslíš, zelenáči! zašeptal. „Mezi námi je konec!“ Zahrozil pěstí za nezdárným synem: „Polib si… žábu!“

Líbací Ropucha vymlaskla z bažiny. Nafoukla břicho, zaklokotala a nastavila měsíci ošklivě zkrabatělé puchýře. Zelené tělo slizce světélkovalo. Zazněl hluboký žabí nádech. Všechno ztichlo.

Ropucha poskočila, nespokojeně se zavrtěla a sklapla papulu.

“Dělej, začni!” kolem ropuchy proletěla můra. Přistála v bezpečné vzdálenosti a nedočkavě zatřepetala křídly.

Ropucha se ošila.

Jazykem pečlivě přeměřila vzdálenost od nejbližšího leknínu. Posunula se. Natáhla pařátek, narovnala hřbet a zaujala svůdnou pózu. Našpulila pysky. Mlaskla. 

“Na co čekáš?!”

Ropucha překontrolovala přesný úhel dopadu měsíčních paprsků. Svěsila hlavu.

“Neladím,” kvákla. “A na líbání nemám náladu.”

Zalezla do vody a zhrzeně zatáhla rákosí.

“Ať si princ políbí šos!”