Betty MacDonald Co život dal a vzal

Svatba nebyla zrovna v řeckém stylu, snad krom ohromného počtu hostů a jakési jižanské divokosti, k níž přispěl i svatební dar Reného Ocelota (jeho stará pistole).

Nevěstě to slušelo náramně, malá Eleni byla půvabná družička. 

Rodiče ženicha mírně kritizovali přítomnost sedmnácti neznámých mnichů z hory Athos v tradičních kamilavkách a exorasonech (hlavně ten poslední nenažraný jim lezl na nervy), ale když jako svatební dar vybalili sadu nádobí, smířili se s nimi. 

René Ocelot byl nesmírně pyšný, že jde Jannisovi za svědka, a toužil pronést svatební řeč.

"Ještě že máme sbaleno a jedeme pryč," pípla Dana, "ty jeho kydy poslouchat nebudu."

Ve výslechové místnosti otřeseně seděli viditelně otřesení advokáti kanceláře Temný, Mráček a Pupava.

Lehce ohořelý kapitán Konopásek páchl kouřem a benzínem do plamenometu. Posupně se na trojici advokátů díval a významně mlčel.

Doktor Pupava nevydržel první: "Nezákonné policejní aktivity v sídle naší kanceláře a smrt našeho klienta, pana Profesora-"

Kapitán Konopásek mu strčil pod nos povolení k prohlídce, které, jak se ukázalo, existovalo nejen ve snu. A rovnou přiložil i dost ožehlé obžaloby ze zločinného spolčení.

"Kolegové, nevypovídejte," radil doktor Mráček. "O klienta jsme přišli, udržme si aspoň svobodu!"

"Nechte si ty své dobré rady druhé kategorie," ucedil doktor Temný.

Kapitán Konopásek, strážmistr Vajzhaupt a oddíl těžkooděnců s plamenomety cítili rozpaky. Přece jen poprvé dostali rozkazy k akci ve snu. Kapitána Konopáska především znepokojovala platnost povolení k domovní prohlídce před snícíma očima.

Advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava připomínala pevnost. Dveře odstřelili dynamitem. 

Ocelotova duše před nimi ukazovala do podzemí.

Šest set šedesát šest schodů, šestý suterén. Satanistická kaple. Na oltáři dvě prastaré ikony, zbytek z triptychu Pokušení mocných.

Ocelotova duše pobídla plamenometčíky. Kapli pohltil žár.

Ocelotova duše mávnutím rukou psala ohnivými písmeny: "Co tu bylo, už není, ani já už nejsem. Kdybych tu nebyla, bylo by to tu stále."

Do dojemných scén v rodině Protopsaltisových (gratulací k zasnoubení, chlapáckého plácání po zádech) chrápal René Ocelot jako lev, až téměř zaniklo vzlykání malé Eleni.

"Copak je, holčičko, ty nejsi ráda?" polekaně se zeptala Martha.

"Mami, než omdlel, řekl mi šach mat a cosi o rošádě. Ale je pryč, už si šachy nezahrajeme."

"Vždyť tu chrápe," tvářila se nechápavě Martha

"Ano, ale jeho duše odešla. S ním jsem nehrála, bez duše je trouba. A duše je teď v nebi," kývla k zapomenuté ikoně dosud ležící na pultu. "Utekla."

"Třeba se vrátí. Třeba duše také dělá nějakou rošádu."

"Zbabělou rošádu, když nehraje."

René Ocelot se na všechny blaženě usmál a omdlel. Udeřil hlavou o zem a přestal dýchat.

Dana se k němu vrhla, velice profesionálně mu vytáhla zapadlý jazyk a zahájila masáž srdce. Ocelot otevřel oči a řekl: "Pistáciová." Zase oči zavřel a začal hlasitě chrápat.

"Dano, ty jsi úžasná," řekl obdivně Jannis. "Provdáš se za mě?"

Zvedla se zadýchaně od zachráněného Ocelota, zamyšleně se podívala na Jannise a řekla ano.

"Dano, ty jsi tele," zakroutila hlavou malá Eleni. "Vždyť ani nevěděl, jak se jmenuješ!"

"Jak jste se vůbec seznámili?" vyzvídala Martha.

"V nemocnici, jsem zdravotní sestra. Byla tam jen jedna postel."

Zahleděli se na ikonu položenou na pultu. Přísný pohled vševládného Krista přitahoval oči.

Vzduch kolem Reného Ocelot se rozvlnil. Z jeho těla se odloupla průhledná bílá postava, protáhla si ramena, zamávala malé Eleni, napřáhla ruku k obrazu a propadla se do něj.

René Ocelot vykřikl: "Stát! To je přepadení!" Zapotácel se.

"Jste v pořádku?" zeptala se ustaraně Martha.

"Všechno je pod kontrolou. Jste zatčeni. Policejní pes bude odveden do evidenci pistolí a k očkování proti buldozerům. Šach mat, holčičko, tohle je rošáda!"

"Myslím, že není v pořádku," usoudila Dana.

"Třeba se z toho vypovídá."

"Mám právo nevypovídat," prohlásil spokojeně Ocelot.

Udýchaně vběhli do Ellas Market, ruku v ruce.

Jannis beze slova vybalil na pult z umolousané utěrky starobylý obrázek.

 Aristides, Martha, malá Eleni a René Ocelot jen zírali.

"Zabalil jste to jak tlačenku do papíru," napomenul ho Ocelot, "vždyť je to nesmírně nebezpečná zbraň!"

"Jemináčku," vyjekla Jannisova přítelkyně.

"A vy jste kdo?" udeřil Ocelot tvrdě.

"To je moje přítelkyně," hájil ji Jannis, "eh, jak se vlastně jmenuješ?"

"Dana," odsekla uraženě.

"Brácho, kdyby blbost kvetla, tak ty jsi jak-"

"Jo, já vím. Jako támhle ta kytka. Promiň, Dano," usmál se omluvně.

"To není kytka, ale mořský korál," usadila strýce malá Eleni.

René Ocelot přecházel Ellas Marketem jako tygr v kleci. "Lupiči chtěli ukrást kouzelný obraz Ježíše schovaný v jídle. Někde ho tu musíte mít."

"Jak věděli, kde hledat?" zajímalo Marthu.

"Kouzelné vidění," pokrčil rameny Ocelot.

Na druhé straně města v maličkém panelákovém bytě Jannis Protopsaltis nalil své nové přítelkyni do skleničky od hořčice levné víno a usmál se.

"Nechci ještě pít," odmítla. "Něco nám napřed uvařím."

"Možná mám špagety."

"Zvíře. Nevaříš si?"

"Ani nebylo v čem. Teprve před měsícem jsem štípl hrnec švagrové."

"To je přece prádelní hrnec. A je v něm něco nacpané."

"Prádlo?"

"Jakési dřevo."

"Copak je brácha červotoč?"

Protopsaltisovi seděli u večeře, protože je zrovna nikdo nepřepadl nebo neodvezl k výslechu.

"Tati, proč k nám vlastně ti loupežníci pořád chodili? Přece se nekrade pořád na jednom místě," zeptala se najednou malá Eleni.

Aristides pokrčil rameny.

"Ty jsi moje chytrá hlavička," souhlasila s ní Martha. "Je to záhada."

O pár set metrů dál se k řešení záhady ubíral René Ocelot. Vyslýchaný doktor Mráček se třásl strachy, ale vypovídal.

"...ukrást jim obraz s velkou duchovní mocí. Pro našeho klienta, eh, Profesora, představoval velké pokušení. Je to starodávná řeckokatolická ikona Krista z triptychu Pokušení mocných. Tři ikony tvořící bránu duchovního světa."

Policisté nechali doktora Mráčka vypovídat.

"Vaši ponožku jsme použili jako návnadu na duši, magickým rituálem ji vylákala z těla. Ale zjistili jsme, že duši  mimo tělo nedokážeme zabít. Museli jsme ji znovu navnadit do těla. A teď-" 

Z náprsní kapsy vyškubl pomuchlanou ponožku. Ocelot znehybněl jako zmražený.

"Tak je vedu," rozrazil dveře strážmistr Vajzhaupt. Lupiči se začali cpát do malé výslechové místnosti, sedmnáctý se navíc cpal baklavou z umaštěné dlaně.

Doktoru Mráčkovi údivem vypadla ponožka z ruky. René Ocelot se po ní vrhl jako gepard a polkl ji. Sedmnáctý lupič obdivem otevřel ústa, až mu z nich vypadlo polorozžvýkané sousto.