DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

„To nám nesežerou,“ mínila Abby.
„Zkusit to musíme.“ soudil Pluto.
„Nemusíme. Ta krycí historka je fakt chatrná, radši jim rovnou řeknu pravdu,“ uzavřel to jeho mistr a zapínal vysílač, aby vysvětlil nejvyšší radě, proč se nedrželi původních rozkazů a jak při manévrech maličko odbočili z vytyčeného operačního prostoru.
Přístroj zablikal a můstek ozářila projekce několika veledůležitých Jediů. Komandéři polkli a uklonili se, generál opatrně spustil.
„Mistři, úkol jsme splnili, ale...“
„Zadrž, Glope,“ zarazil ho viditelně unavený Mace. Vlastně všichni vypadali unaveně. „Máme za sebou jedno ‚ale‘ Skywalkera a jeho učednice, tak nám klidně řekni pohádkovou verzi, dneska vám to projde.“ 

Xénie vysype z batohu plátěné sáčky s tajemným obsahem. Některé při dotyku chrastí, jiné propouštějí výraznou vůni.
„Mami, co kdybys nám vysvětlila co a jak,“ vybídne ji Drahoš. „Já jen mlhavě tuším a Slávka o vydlakovi neví nic.“
Xénie ustane v práci: „Jistě, musíte vědět, do čeho jdeme. Jenže vím jen málo a netuším, co je pravda a co jen báchorka. Vytvářet kopie sebe sama je ojedinělá schopnost. Nedá se naučit, vyžaduje podstoupení složitého rituálu.“
„Zneškodní se lektvarem?“ žasne Slávka. „Opravdu?“
„Ale kdeže,“ pousměje se Xénie. „Odhalovací lektvar potřebujeme k rozpoznání toho pravého.“ 
Drahoš přikývne. „A co pak?“ 
Xénie mlčí.

„… a pak Lupínka odvezli a my měli konečně klid.“
„Ještě pohádku,“ prosila trojčata. 
„To nejsou žádný pohádky,“ urazila se Rozárka. „Třeba když sem ještě chodil Silver a Barbucha na něj spadl ze stromu, rvali se tak, že je ONA musela rozehnat proudem vody!“
„Nene,“ vydechl Goliáš.
„A když se sem nastěhovala Sofie s koťatama, tak zabrali půlku zahrady! My tam vůbec nesměli!“
„To sis nechala?“
„Viděli jste někdy kočku, jak brání koťata? Víte prd, co je život!“ pravila Rozárka, vlezla do pelíšku a pohrdavě se k trojčatům otočila zády.
„Kecá,“ mňoukla Sára. „Tolik koček. Kde by se tu vzaly.“

 Mezi pohádkářem a lhářem leží linie tenčí než papír. Hans odjakživa vyprávěl o skutečnosti jinak, ne nepravdivě, ale tak, aby z ní byl dobrý příběh. O svých rodičích mluvil vždy laskavě jako o skromném obuvníkovi a jeho světem nezkažené, leč básnickým srdcem oplývající manželce. Svou nevlastní sestru, kterou Andersenova matka pár let před svatbou odložila, z příběhů vynechával. 
O Riborg Voigtové zase básnil jako neuvěřitelném stvoření, jež je jeho jedinou myšlenkou i velkou životní láskou, ale duše mu krvácela pro Edvarda Collina. 
O lásce k Edvardovi nakonec také vyprávěl lidem, ale celičkou ji zaobalil do soli v slzách mořské panny.

Uličkami školního depozitáře se procházela krysa. Byl to pěkně vypasený exemplář druhu Rattus rattus a podle vzhledu rovněž pěkně nabroušený. Ušel pěkný kus cesty dvacátou osmou uličkou, a pak se posadil.

Snad si chtěl tlapami urovnat zpřeházené chlupy na čenichu nebo se podrbat v uchu. To mu však nebyl dopřáno.

Kde se vzal, tu se vzal, podebral hlodavce proud vzduchu a odnesl ho ke stropu v devatenácté uličce. Depozitářem se rozlehlo vyděšené pištění.

"Chcete slyšet pohádku? Chceme slyšet pohádku!" zaznělo hromově. Modrá ústa se zlovolně smála.

"Nechceme!" šlehla vzduchem odpověď správce sbírek. "Jemně polož tu krysu a nastup. Pohovoříme si."

"Vyprávěla ti matka taky před usnutím pohádku o Jonathanovi a Abigail?" zeptal se Sylvain, když leželi propletení a blažení pod peřinou, zatímco Oscar chrupal stočený v nohách postele.
"Konzulka? Pff," ušklíbl se Matthew, "ta vyprávěla leda o politice. Ale znám ten příběh."
"Vždycky byl můj nejoblíbenější," šeptal Sylvain.
"Čím to?"
"Ukazoval mi, že i jako nejslabší ze všech můžeš být důležitý."
Matt ho jemně políbil na hřbet ruky. 
Pak se šibalsky usmál.
"To já měl nejraději tu, kde strýc Will porazil démonického Jacka Rozparovače."
"Quoi?" napřímil se Sylvain.
"Tu si v Paříži nevyprávíte? Tak poslouchej, Sylvain chéri, to bylo tak..."

„Já strašně miluju koukání na ty různý animovaný příběhy a pohádky,“ povídá chlapeček svému kamarádovi v družině. „Akorát z toho mám poslední dobou takový divný pocity.“

Kamarád přiloží kostičku na věž a ptá se: „Jako proč? Co se vlastně děje?“

„No já mám pocit, že se naši těch animáků bojí. Že z nich mají úplnou hrůzu,“ odpoví chlapeček.

„A jak jsi na to přišel?“ vyzvídá kamarád dál.

„No my si vždycky večer sedneme s bráchou před telku a voláme My chceme pohádku! A rodiče přijdou, pustí ji z DVD, zalezou si spolu do postele pod peřinu a tam se třesou!”

"Mami, my chceme pohádku"! 

Pousmála se a začala chystat plesové šaty. Usedla ke stolku a začala vyprávět.

Byla jednou jedna dívenka, která se jmenovala Zlatovláska. Jednoho dne se zatoulala v lese, narazila na malý domek. 

Oliver i Antoinetta leželi v postýlkách, ani nedutali. 

Na stole stály tři misky kaše. Zlatovláska ochutnala z první:
"Ta je moc horká!“ prohlásila.
Z druhé: „Ta je moc studená!“
Ale když ochutnala ze třetí, usmála se: „Ta je tak akorát!“ — a celou ji snědla.

Konečně i ona byla oblečená a jako poslední si vetkla do vlasů perlovou čelenku. 

"Maminka je princezna." Vydechla obdivně její dcera. 

Jura sedí, hlavu sklopenou. „Chodil jsem tam s ní. Hrozná beznaděj. Skleničku si prý na linku vyndala sama. Rozsvícená světla? Zapomněla. Otevřené skříně? Ráno spěchala.“
Zavrtím hlavou. „Strašný.“
„Pak začaly chodit fotky. Doma u klavíru. Venku v restauraci. Na zastávce autobusu.“
„Taky pohádky?“
„Ano. Kdoví, kdo jí fotí, jen aby potvrdil její verzi.“
„Ten policajt tam ještě je?“
„Už dávno ne. Byl starý, před penzí. Když skočila pod vlak, hledal jsem ho. Já bych ho snad uškrtil. Ale už tam nepracoval.“
„Hlavu vzhůru,“ třepnu ho po zádech. „Teď je čas, abychom začali vyprávět pohádky my. Jemu.“
V očích mu zajiskří.

Byl červenec, mámy odletěly na lov, a jen jedna teta s námi zůstala v kolonii. 
„Teto, povídej nám pohádku!”
„Jakoupak ještě neznáte?” zamyslela se teta. „O Spirálové chodbě?” 
„Neznáme!” 
„Je to chodba s osobností a je spirálová,” upřesnila teta. „Nachází se v budečské čarodějné škole. Jednou jsem tam byla. Dokonce mají i voliérku a v ní žijou dva naši hendikepovaní soudruzi. Sraz bývá u nich den předem a máme předzimovací párty. Spirálová chodba má ráda zimní spáče, takže nás každý rok vyzvedne přímo u voliéry, zpívá nám ukolébavky a houpe nás. Na jaře nás vysadí na krásném místo plném jídla.”