DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

“Tak ještě jednou.” Voják nevypadal - nezněl, víc se přes brnění nedalo poznat - rozzlobeně. Spíš trochu znuděně. “Jak se jmenuješ?”

“Kiore,” zašeptal Mouse. Jazyk se mu žízní lepil na patro. Zapomínal, jak dlouho tu je a proč ho vlastně přivedli. Věděl jen, že musí být Mandalorian. Za dezertérství byly mnohem vyšší tresty.

Voják si povzdechl.

“Nikdo takový tu nežije.”

“Zrovna jsme přiletěli, ještě jsme nestihli zapsat…”

Další povzdech. “A já to chtěl udělat po dobrým.”

Chytil Mouse za týl.

“Jak. Se. Jmenuješ.”

Každé slovo následovala rána tváří o stůl. Do hrubého dřeva se vsákly kapky krve.

“A tentokrát zkus jinou pohádku.”

Položila na stůl několik drinků a sotva se posadila, už se ozvalo:

"Hej, povyprávěj tady Marucovi o tom, jak budeš zachraňovat svět od ještěřanů, on to ještě neslyšel ..."

Obrátila oči v sloup. "To si nemůžem jednou zajít na drink vklidu? Dyť sem vám to říkala už asi stokrát ... Mu to povyprávěj ty ..."

"Ale to by nebylo ono, to musí být od naší nové spasitelky ..."

"Já spasu leda tak tyhle chipsy." Vzala si hrst z misky uprostřed stolu.

"A zatopíš u toho svět na deset dní krví?" Popichovala ji.

"Leda tak tvojí, jestli s tím nedáš pokoj." Vyplázla na ni jazyk.

Když byla Eliška malá, často vylezla mamince na klín a prosila o pohádku. Bylo to déle než čtvrtstoletí, za války, přesto si dodnes pamatovala jak maminka voněla. Čajem! 

Tenkrát netušila proč. Stejně tak netušila, co vlastně znamená pohádka o pěti princeznách, které se po mnohých těžkostech, protivenstvích a překonání spousty překážek šťastně sejdou v království té nejmladší…

Všechno pochopila až později: Pět princezen se už nikdy nesešlo… Jednu zahubil zlý drak, druhá zůstala v Zemi kohouta, daleko za rozervanou černou říší.

Ovšem teď… 

Teď stojí na pařížské ulici a dívá se do očí cizího muže, který vlastně vůbec cizí není.

Hodovní sín paláce byla plná. Byla plná kouře z ohňů, do jejichž veselých plamenů skapával tuk pečeného masa. 

Byla plná hluku, pokřikování, vtipkování, chlubení se a přátelských hádek mužů, kteří byli ještě včera vojáky.

Byla plná plná právě těch mužů, již chtěli zapomenout na bitevní vřavu, prach a krev, a tak pili silné víno, jedli tučné maso a pokoušeli se nahlédnout za výstřihy služek.

A byla plná vytěsněných vzpomínek na padlé přátele a lidské zbabělosti.

Na vyvýšenou trojnožku v koutě vysedl starý slepec. Pohladil struny své lyry a upravil její lazení.

"O hněvu Achilleově mi zpívej ó múzo..."

Místnost ztichla.

Jessice se zase posmívají kolegyně.

"Tvůj manžel Jeff je
chudý. Včera jsem ho viděla, nesl rohlíky." 

"Ne!" brání ho Jessica, "Jeff je víc muž, než vy všechny dohromady!"

Jeffovy boty dramaticky klapou po podlaze.

"Přinesl jsem ti oběd, zlato!" 
Jessica se otočí, vlasy jí zpomalí ve vzduchu. Jeff si všimne, kamera si všimne dvakrát. 
"Zase humr? Není to drahé?" 
"Ne-e,"  zaváhá Jeff, "byl  ve výprodeji."

Do kanceláre vběhne Jessičin manager: "Šéfe!"

"Proč ti můj šéf říká šéfe?"

"Eh... to je moje přezdívka ze střední."

"Přezdívka? Jessico, tohle je Nejhlavnější hlavoun Global industry!"

"Cože? Můj muž je CEO?"

"Ano."

 "Ne."

"Chápu."

Gwen stála před Radou. Ne tou svojí. Tohle byla jiná, než ta její Rada... ehm...
Tato Rada byla chundelatější, početnější, okatější, a vůbec ve všech směrech roztomilejší než obvyklá Rada (ne, ani o Eethu Kothovi se nedá říct, že je roztomilý).
"Abych tedy shrnula, co se stalo."
Rada se v očekávání stala ještě chundelatější, roztomilejší a naivnější.
"Éééém... já, moment."
Gwen za sebou práskla dveřmi a snažila se sebrat.
"Řeklas jim to?"
"Viděls je? Řekni si jim to sám, do těch štěněčích očí! Oni chtějí slyšet úplný pohádky!"
"Nesmysl."

Mimas vylezl za hodinu.
"No?"
"Nějak ty pohádky budem muset zařídit."

Trnilam vyskočil na nohy.

„Víš, co na tebe zaútočilo tam dole?“

Vajgor se zamračil. „Moji sousedi. Zešíleli. A ano vím, co to způsobilo. Výpary z hlubin podsvětí. Všichni v Lučných vrších přece slyšeli, kterak se lidé kdysi schovaní v této jeskyni začali požírat. Samotná země se pak vzbouřila…“

„Ne,“ přerušil jej Trnilam. „Lidé touží po spravedlnosti, která potrestá viníky. Ano, chceme slyšet pohádky, kde dobro nakonec zvítězí. Ale tohle není ten případ. Dole nejsou žádné spravedlivé výpary z hlubin, nýbrž netvor, který tě poplete přeludy a pak roztrhá a sežere. To je dávnopár. Slib mi, že mi jej pomůžeš porazit.“

„Musíme chvilku počkat, než připravím místnost,“ prohlásila do ticha GLaDOS.

„Povím ti zatím pohádku, aby ti to rychleji uteklo. O rodičích, kteří neměli rádi svou dceru, nechtěli jí a opustili jí hned po narození. A pak umřeli. Jejich těla teď leží v relaxačních místnostech… Ta dcera byla moc těžká a široká. A ne moc chytrá. A brzy také umře. Ale ještě před tím dostane dort. Jestli k němu dokáže dojít. I když bych se tomu dost divila…“

„Tak co, jak se ti pohádka líbila?“ jízlivě zněl hlas GLaDOS odnikud a zároveň odevšad.

Chell mlčela. Na některé věci je lepší neodpovídat….

Alfred Kajetán Reuß miloval setkání Společnosti. Většinou zahrnovala kávu, bábovku a hádky.

"Já myslím, že to byla přehnaná reakce. Přišel jen pozdě na dostaveníčko."

"P-po smrti?"

"A vodníci mají děti rádi."

"A-až moc."

"A mládenec, co topí pod lesem děvčata? To má být hrdina?"

"Byly to je-jezinky a k-kradly lidem o-oči."

"Možná tak vilným dědkům. Navíc, když hezky poprosíš lesní matičku, tak je vrátí."

"M-málokdy ty-ty tvoje. Já p-přece vím, Ferdy. Jsou to je-jen po-pohádky."

"A taky víš, že svazování ostružinami neúčinkuje. To jsi napsal proč?"

"Aby je l-lidi nechytali," odpověděl Karel Jaromír Erben měkce. Měl docela hezké zelené oči.

“Co tu vůbec dělám,” zamumlala Vel aspoň po sté za posledních pár minut. Vlastně Dameronovy moc neznala, ale nikdo z jejich jednotek zrovna neměl čas, ona byla v civilizaci a no tak, kluk má narozeniny. Válka sotva skončila a už začínala měknout.

Náhodně zapnula jednu z holoknih. 

Elektronická fanfára ji bodla do mozku. Se zatnutými zuby listovala dál. Princezny, stateční hrdinové - nic zvláštního.

Sídlo temného krále. Šedivá koule nad planetou.

Vel se sevřel žaludek.

Zmáčkla tlačítko zpět, znovu a znovu.

Někde tam museli být i oni. Nemik a Gorn a Taramyn a Cinta a Cassian a Melshi…

Luthen.

Stovky dalších.