DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

 „To musí být krásná práce, to knihovnictví. Jen tak si číst...“  

Jedna směna v čítárně většinou zajistí dost historek na pár dní. Někdo chodí na prolistování časopisů, většinu ale láká veřejný internet. Návštěvník čítárny může být ledaskdo. Většinou je to hovado. Ta největší se vracejí. Mají své stolky, na které nestřídmě drobí. Své počítače, jejichž myši obsahují dost DNA k naklonování celé armády hovad. Své židle, do kterých se mohutně potí a utírají dlaně po kýchnutí. Opar stálého návštěvníka je v čítárně přítomný vždy, příchodem svého vlastníka pouze nabyde konkrétnějších obrysů. A vaší krásnou prací je s takovým člověkem vyjít.

"Kéž v polibcích mě ústy svými zlíbá! Nad víno lepší je tvé milování. Vzácné tvé oleje tak voní! Tvé jméno  je esence aromatická. Proto dívky tě milují."

Tahle slova vás chytnou, vtáhnou, začnou ve vás probouzet rozhodně velice jiné pocity, než zbožné vytržení. 

Někteří je považují za alegorii. Jiní mají za to, že by snad ani ve svatém textu neměla mít místo.

A přesto je zvláštně příznačné, že "píseň všech písní" zpívá láskou - jen v jiném odstínu.

Prý ji psala sama Moudrost - a použila k tomu jiný prostředek, než zbytek - ženu.

Možná proto vzbuzuje fascinaci, od níž se nelze odtrhnout.

Svetlo sviečky pomaly dohasínalo. Muž, zhrbený nad knihou, si toho všimol až keď plamienok výstražne zasyčal začal poblikávať. Odložil knihu, premäl si stuhnutú šiju a nechal znavené oči, aby si odpočinuli.

Sviečka zhasla. Cítil to podľa pachu, ktorý začal byť výraznejší. Mal by otvoriť okno a vpustiť trochu sviežeho nočného vzduchu..

Ešte chvíľu. Malú chvíľu, kým sa písmená pod jeho viečkami rozplynú do ticha, alebo začnú dávať konečne zmysel.

V mysli otáčal stránkami, vybavoval si, čo na nich bolo napísané a nechal mozog, aby si vybavil spojitosti.

Zamýšľal sa večnosť, alebo možno minútu, keď prudko otvoril oči a zatajil dych...

Ač jsem bývala velký čtenář, Dostojevskému jsem se celý život vyhýbala jak čert kříži. Můj vztah k němu vystihuje obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského, Sám Filla se k obrazu vyjádřil: „… čtenář visí celý zmámený na mučidlech perverzní fantazie.“

Znám dobře tyto stavy, kdy vás kniha (a nejen kniha i film nebo hudba) rozseká na miniaturní kousíčky a vy se několik dní dáváte dohromady.  Přitom musíte fungovat, protože dítě, protože uzávěrky a termíny, zatímco neustále překonáváte pocit, že vaše duše krvácí z tisíců drobných řezů. 

Čím jsem starší, je to horší, a tak v poslední době čtu jen romance a humor.

„Už to zavři, ty šprte, a pojď na cígo,“ povídá Emil a důrazně mi klepe na rameno novou krabičkou jablíčkových slimek, které si přivezl z Egypta. 

„Apage Satanas!“ zahučím nerudně a obrátím stránku.

„Mhm, a teď pro ty míň sečtělý prosím.“

„Prostě kušuj! Za týden mám přezkoušení a o polovině linek vůbec nevím, odkud kam jezdí!“

Emil propukl v hurónský smích prokládaný kuřáckým kašlem. 

„Broučku, to tady momentálně neví skoro nikdo! Jezdíme tam, kam nás táhne Apex, a podle toho, co je napsaný ve vozáku.“

„Jasně. Jenomže to nemůžeš napsat do testu. Teda jako jo, můžeš, ale přijdeš o průkaz.“

Cvakla klika. Vran prudce pozvedl hlavu, připravený vystartovat, ale hned se zase uvolnil a na jeho tváři se objevil široký úsměv. Do místnosti vklouzla Vydra, z ramen shodila navlhlý voskovaný plášť, nalila si lipový čaj a usadila se. Vrana pozdravila kývnutím.
„Copak se děje?“ zeptala se Jezevce.
„Máme zajatce,“ zněla odpověď. „Zaútočil na Zrzka a bůhví co dělal předtím.“
„A heleme se, ten je z Jihu,“ ohodnotila situaci Vydra.
„Ty ho poznáváš?“ udiveně se zeptal Vran.
„Ty ne? Strávils tam víc času.“
„Já si kluky tolik neprohlížím,“ pokrčil rameny Vran.
Co se dívek týče, má je prostudované do sebemenších podrobností.

"Už je noc, a zítra brzy ráno naše loď opouští Kazimierz. Z posádky pár lidí chybí. Neměli bychom je jít hledat?" Zeptal se člen ochranky.

"Ukaž..." Doktor klidně prochází seznam. "Hmm, Margaret Nearl... Přeci tu je doma. Nebudeme jí to kazit. Můžeme vždy odjezd o pár hodin odložit."

"Normálně je dochvilná. Co ji mohlo zdržet? Nějaká party?! Snad není v nebezpečí..."

Ve starém domě slavného rytířského rodu na druhé straně města se svítilo jen v jedné místnosti. Ve velké knihovně. "Tak ráda bych si je na loď vzala všechny... Když tuhle dnes dočtu, tak si s sebou můžu vzít jinou."

Odpolední světlo svítilo do místnosti.

Jak získávat přátele a působit na lidi leželo Karlovi vedle postele. V noci to přečetl na jeden zátah. Kdo ví, kolik mu toho ale zůstalo v hlavě.

Na stole mu ležela Emoční inteligence a Moc přítomného okamžiku. Poslední týden se zavřel doma a ven chodil jen pro nákup a s odpadem.

Studoval teorie jak žít. Ale zapomínal na to, že teorie je potřeba uvést do praxe zkoušením.

Slunce zapadlo. V bytě svítilo světlo lampy. Karel zase četl.

Ale vezme si z toho něco? Poučí se?

Nebo jen bude číst a čekat, že se tím zlepší...

„-stejně to nestihnu."

„Stihneš."

„Ne, máme to odevzdat zítra ráno."

„Tak to udělej, až přijdeš domů."

„To se ti řekne. Přijdu domů až pozdě večer, nebude se mi chtít nic dělat, jen jít spát."

„Sedíš tu už hodinu."

„Protože nevím, jak začít."

„Tak napiš první větu."

„A co když bude špatná?"

„Tak ji smažeš a zkusíš to znovu."

„To není tak jednoduché."

„Je."

„Ty jsi někdy psal něco na známky?"

„Něco takového."

„Něco takového?"

„To je jedno."

„Stejně to nechápeš."

„A co když-"

Ozvala se rána.

Někde se zabouchly dveře a vytrhly mě ze snění.

Realita je zase zpátky. Super.

Záporáci smrti neutečou. Čte se to samo, i když hlavní hrdinka je krůta. Barevné stránky lákají a jako správný zažraný čtenář hltám příběh i pěkné bišíky. Jenže čas pokročil. Bude lepší zalehnout. 

Zavírám oči… oddechuju… slintám.

Prudké světlo. Spousta zeleně, hudba znějící z dálky. Parčík? Couvám, narazím do něčeho tvrdého.

„Vévodova šílená fena.“ Hlas jako struhadlo. Ostří meče pod krkem, ne před ním. Takhle to nemá být! „Co děláš zrovna tady?“

Korunní princ. Chápu, proč z něj má hlavní hrdinka vítr, mám ho taky. Nikdo mě ale nepřinutí říct: „Já se do vás zamilovala.“ Hups, já to řekla. Jsem krůta!