DMD č. 16. pro 16. 4. 2026. Téma: Zažraný čtenář

"Vaše ctihodnosti, můj klient se cítí být nevinen. Jen seděl na lavičce a byl ponořen do své knihy."

"Váš klient je ale přece zodpovědný za svého psa, který způsobil tu dopravní nehodu!"

"Pes pouze vyděšeně utíkal před požárem. Vběhl do silnice, protože nebylo jiné únikové cesty."

"Majitel má mít psa na veřejném prostranství na vodítku."

"Můj klient měl psa řádně na vodítku, ale nevšiml si, že mu přehořelo."

"Jak si mohl nevšimnout?"

"Jak již bylo konstatováno, byl ponořen do své knihy."

"To nezní přesvědčivě. Má k tomu obviněný co říci?"

...

"Pane Šmejkale!!!"

"Cože?" zvedl pan Šmejkal hlavu od rozečtené knihy.

Když čtete knihu, může se stát, že se dostanete do magického kruhu. Zapomenete, že sedíte doma v křesle a že vám konkrétně černá kočka leží na klíně. Teď jste si totiž vytvořili novou krátkodobou dimenzi mimo realitu. Interakce mezi myslí, imaginací a významem slov tuto dimenzi přetváří v něco jedinečného. Někde hluboko v mysli jste si vědomi, že kolem vás existuje prostor a fyzické tělo, nicméně to teď není podstatné. Podstatné je, že prožíváte příběh jako by byl váš vlastní. Prozkoumáváte nový svět, jeho pravidla a historii...

"Uhmgr... Říkám to už podruhé. Dnes je zavřeno! Kletby řeším až v pátek!"

Abby si četla ráda a před válkou to ani nemusela skrývat. Mezi archeology se to přeci jen sneslo a že nečetla přísně odborné věci, nýbrž fanfikci, to nemusel nikdo vědět, že?
Jenže pak se ocitla na Mstiteli, všude kolem se to hemžilo vojáky a jediný její vrstevník byl jankovatý pilot, co její zálibu rozhodně nesdílel. Ba se jí jednou dokonce vysmál, holomek!
Nenechala se tím ale otrávit, četla si dál a sem tam v baru vysloveně zmínila nějaký ten zajímavý zvrat nebo pár.
A než se nadála, četl si Pluto taky, a to dokonce tak zaujatě, že málem přeslechl poplach.

The lobby of New Jerusalem’s Metropolitan Library was newly being adorned by a large statue titled “Avid Reader”. It was made from marble, and depicted a robot reading a book, seated cross-legged in an alcove formed by more books.

“It looks grand, doesn’t it?” commented Jefferson. “And inspiring too – I hope it will entice more citizens to spend more of their time on good reading.”

“It seems to me that some must have misinterpreted that message,” replied Benaroya. He pointed at 1K, sitting under the statue in exactly the same position and playing passionately some puzzle game on his tablet.

Daniel von Drak zdvihl polyakrylamidový gel z pufračního roztoku. Opatrně ho vložil do roztoku barviva coomassie blue a čekal. Ve vzniklé pauze odečítal hodnoty z počítače. Soustředěně vraštil obočí, občas si udělal poznámku do tabulkového procesoru.

Když do laboratoře vešel Josef, Daniel sebou trhl, divže neshodil kupičku materiálů vedle počítače.

"Omlouvám se," řekl Josef. "Jak to jde?" 

"Vůbec. Na polyakrylamidovém gelu mi vychází neprůkazné hodnoty. Vzorek je buď kontaminovaný nebo jsem v některém z předchozích kroků udělal chybu," odpověděl Daniel.

"Zkontroluj gel. Měli jsme tu vadnou šarži," doporučil Josef.

"Podívám se na to," řekl Daniel a vrátil se k práci.

Někteří to řešili tak, že nečetli nové autory. Protože dneska člověk nikdy neví. Jenže takhle by se dopracovala k tomu, že nebude číst nic, co autor nenapsal husím brkem na papír; taková puristka být nechtěla. Knížky milovala od dětství, ale nedělala ústupky. 
Dlouhé řady regálů,  stejná vůně. Nadechla se. Zažrat se tak do příběhu, kriminálky nebo klidně i romanťárny.  
Už jen to, že papír přežil bylo dobré znamení. 
Přispěchala asistentka knihkupectví. 
"Dobrý den, můžu vám pomoci?"
"Sháním cokoli," řekla. "Cokoli, co napsal člověk."
"Cokoli.. co napsal člověk?"
"Sám člověk. Bez AI."
Asistentka se zamyslela. 
"Aha. Tak takové cokoli asi nemáme."

Cassianova jednotka se usadila v polorozbořeném městě. Nedostali rozkaz, jen hledali místo, kde by nebyla taková zima.

Doufal, že ta velká budova bude sklad, ale byla to knihovna - desítky starých flimsy knih. Kdysi mohly stát pořádných pár kreditů, ale k čemu to bylo, když se mu žaludek svíral hladem. 

Kopnul do regálu.

“Počkej,” jeho velitel - vlastně jen nejstarší z těch, co nezemřeli nebo neutekli - jednu z nich stáhl z police. 

“Jen se koukni.”

“A co?” nakrčil Cassian nos.

“Klih, kůže… když se vaří dost dlouho, je to v podstatě polívka.”

A když nejíte dost dlouho, abyste zapomněli, jak vypadá jídlo.

Vycítila jejich příchod dlouho před tím, než skutečně začali stoupat po schodišti. Jejich kroky byly sice lehčí než dupot skřetů, ale to ji nemohlo oklamat. 

Spokojeně zacvakala čelistmi.

Chutné čerstvé masíčko na dosah. A co víc, trocha vzrušení, narušení jednotvárnosti.

Součástí její dohody s Pánem věže bylo samozřejmě zajištění pravidelného přísunu potravy. Poslední dobou byly ale chody příliš fádní.

Bavilo ji číst různé pachy, zkoumat příměsi, vytvářet delikátní seskupení. 

Dříve měla ve spižírně uloženo často i deset kokonů, každý v jiném stadiu konzervace. Ráda je chodila očuchávat.

Teď se tam krčil jeden zbědovaný ohlodaný člověk. Nechutné.

Nicméně, hobitci se blíží.

Seznamte se s tímhle chroustem, 
knihy hltá jedním soustem. 

Polyká a potom tráví, 
děj nadšeně převypráví. 

Čte při chůzi - občas bourá, 
v knihovně se pořád šťourá. 

Netuší, jestli je večer, či ráno, 
souseda nepozná, postavu ano.

Často vše prožívá s hrdinou děje,
při čtení v MHD nahlas se směje. 

Nevnímá, že knihu v polévce koupá, 
pointa všedních dnů zdá se mu hloupá. 

Imituje postavy a příběh prožívá,
neboť díky fantazii všechno ožívá. 

Mluví jenom o knihách a do čtení vás nutí,
"Zažranému čtenáři" dnes hrozí vyhynutí. 

Jen zázrakem ještě dýchá náš pozemský vzduch, 
je to totiž v současnosti ohrožený druh. 

„Pro pána krále, Vojto, co to děláš?!“

Chlapec zvedl hlavu od hrnce, ve kterém pečlivě míchal pochybnou hmotu. Vedle něj ležela učebnice dějepisu v takovém tom typickém salátovém vydání. „Učím se vařením!“ prohlásil s hrdostí v hlase.

Maminka na něj zůstala nechápavě koukat.

„Víš, že mě čtení moc nebaví, ale tys tuhle tatínkovi říkala, jak si do té tvojí knížky zažraná. Tak to chci taky zkusit,“ vysvětloval, zatímco z učebnice vytrhnul dalších pár stránek a přihodil je do hrnce. Přičichl. „Myslím, že to chce nějaké koření, jinak se to ani takhle nebude dát jíst. Jak to máš nejraději ty, maminko?“