Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

Sam seděl před svou vlastní norou a hleděl na židli postavenou u kompostu. Chyběla jí jedna noha a lak byl zčásti popraskaný.
...
Než odešel s Frodem zničit Prsten, seděla na té židli Růža v hospodě, když se s ní naposledy loučil při odchodu. Měla ve vlasech pentle a usmívala se jako letní slunce.
...
Možná, kdyby si pospíšil, nestihl by Saruman dojít až sem.
Možná, kdyby si pospíšil, nemusel upadnout Kraj do temnoty.
Možná, kdyby si pospíšil, nepostihl by hobity žádný trest za vzdor.
Možná, kdyby si pospíšil, nebyla by prolita žádná krev.
Možná, kdyby si pospíšil, mohla Růža Chaloupková žít.

Navazuje na The Mouse Police Never Sleep.
Ve slavnostní síni Smalltownu se shromáždilo snad celé město. Sál byl zaplaven květinami a černým flórem, hudebníci hráli tiše, krásně a velmi smutně. Myší policie držela u katafalku čestnou stráž. Strážníci měli vyleštěné knoflíky, myši naježené fousky. Seržant Wilfred stál v samém čele. Na rudém sametu před sebou držel všechna Rexova vyznamenání. V první řadě, přímo proti němu se choulila k Rexově vdově tři myšátka. Když jí tu zprávu sdělil, plakala tiše, bez jediného slova. Bylo to horší než tisíc výčitek. Modrovous jim odmítl vydat tělo. Prý ho už dávno vyhodili. Na katafalku trůnilo jen Rexovo sedlo ozdobené bílými květy.

Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Vzpomínám.
Na něj.
Na moji lásku. Na moji druhou polovinu duše. Na moje utrpení.
Byl mi vším.
Mým osudem.
Jak zajímavé je, že si uvědomíme, co máme v tom druhém, až když ho ztratíme.
Stačila jedna hádka, jeden temný večer, pár kapek deště.
Když zavolali, nevěřila jsem.
Vzali mi ho.
Nikdy se nevrátí zpět.
Sedím a nehnutě sleduji druhou stranu stolu.
Ten starý kus nábytku, který přitáhl domů.
Zamiloval se do ní na první pohled stejně, jako já jí nenáviděla.
Ale nic jiného mi nezbylo.
Jen ta stará odřená židle a mé vzpomínky.

A/N: Věty psané kurzívou jsem si propůjčila od pana Gaimana. Snad to nevadí?
Když přišla na svět první živá bytost, stála jsem opodál a čekala.
Na počátku byli dva. Muž a žena. On se na ni díval nesměle, ona tak trochu vyzývavě. Dost možná se schylovalo k událostem, které se nikdy neměly stát.
Až poslední živý tvor zemře, můj úkol bude splněn.
Nebe hořelo. Tisíce hvězd umíraly, stejně jako umíraly tisíce nevinných duší (těch provinilých však bylo o něco více) po celém vesmíru. Události, které se nikdy neměly stát, se schylovaly ke konci. A svět nevěděl, kde se stala chyba.
Zvednu židle na stůl, vypnu světla a na odchodu za sebou zamknu vesmír.

Poznámka: Snad trochu dojemná Minerva. Navazuje na Hrdinství.
Minerva seděla na dřevěné židli. Plíce ji pálily.
„Vzhledem k vaší nedbalosti se mudlové dozvěděli o kouzelnících a kvůli nedostatečnému zajištění vašich kouzelnických potřeb byla poškozena mudlovská dívka.“
Naproti seděl úředník ministerstva.
„Slečno, uvědomujete si, co jste mohla způsobit?“
Kývla.
„Celá vesnice bude podrobena kouzlu zapomnění.“
Židle byla nepohodlná. Minerva se potila.
„Thomas, Jonas a Mary Brownovy budou svěřeni jiné rodině. Byl vám udělen zákaz přiblížení.“
„Ale to není…“ pokusila se protestovat.
„Odvolání můžete zaslat do tří pracovních dnů na adresu ministerstva. Nedoporučuji, neboť váš trest je vzhledem k vašemu věku minimální.“
Minerva začala brečet až potom, co odešel.
„Thomasi!“

Podpírali ji a někam vedli. Pak ji posadili. Byla to tvrdá kuchyňská židle. Kolem plynul hovor, ale nedokázala ho vnímat. Cítila jen teplo z krbu a hranu židle. Vždycky to byla tvrdá židle, na které seděla, když jí bylo zle. Gateshead byl plný čalouněných sedátek a křesílek, ale ve všech svých vzpomínkách seděla na tvrdé židli. V Lowoodu to bylo snadné, byly tam jenom tvrdé židle - tvrdé a ještě tvrdší, když se musela za trest zařadit až na konec třídy. V Thornfieldu... ne.
Nebude myslet na Thornfield.
Nebude myslet na židli před dveřmi jejího pokoje.
Nebude.
Svět zčernal a zmizel.

Pozn.: Souvisí s Ledová sprcha a Modlitba za malou sestru.
Celých pět týdnů usedala Rebekka vedle prázdné židle. Každý večer doufala, že vejde Sigrid, sedne si a přidá se k modlitbě před večeří.
Pak se odstěhovali.
Rebekka dál doufala, že se Sigrid objeví živá a zdravá, a zároveň se toho bála, protože její sestra-dvojče je čarodějnice. To znamená, že Rebekka není povolána pro manželství, protože by mohla porodit další čarodějnici. Zasvětí svůj život službě Bohu, boji proti čarodějům. Svěřila se svému staršímu bratrovi Danielovi, který už sám několik let bojoval.
Nesouhlasil. Snažil se jí to rozmluvit.
Za týden se našlo Sigridino tělo.
O několik měsíců později zůstala prázdná Danielova židle.

Omluvou mi budiž to, že v mojí hlavě to fakt dojemný bylo.
Všechno v místnosti bylo rozbité napadrť. Zůstala jen jediná židle a na té seděl. Zhroucený a malý. On nikdy nebyl malý! Klouby na rukou mu pokrývala krev.
Její tělo už dávno odnesli. Svíral ji v náručí do poslední chvíle. Pak se vzdal. On, který se nikdy nevzdával.
Přistoupil k němu. Nevěděl, co říct.
„Nezbylo nic. Všechno zemřelo s ní,“ zašeptal Sandokan.
Nebylo, co říct. Yanez mu pouze stisknul ruku. Nedokázal si představit míru Sandokanovy bolesti. Ale chtěl ji cítit místo něj. Vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo. „Bratříčku,“ Sandokan zvedl smutkem podlité oči. „Jen ty jsi mi zbyl.“

Poznámka: Nevím, kolik z vás zná fandom, ale možná si vzpomenete, že ho znáte až po přečtení. Kdo vážně nezná, tak ne, neužívala jsem při psaní žádné omamné ani psychotropní látky. Děkuji za pochopení.
...........................................................................................
Eulánie si povzdychla. Vzpomínala na časy, kdy se ještě s kamarádkami pásly po lese. Na to, jak se Tereza naučila levitovat a všechny to chtěly vyzkoušet. Na Agátiny pokusy si pamatuje. Jednou se přetočila opěradlem dolů a narazila do stromu. To se tehdy nasmály.
Ale to už je dávno. Tehdy měla jen malou dírku od červotoče v pravé přední noze. Myslela si, jak není ošklivá.
Teď už je celá oprýskaná a špinavá. Má jen dvě nohy a opěradlo je napůl ulomené. Poslední roky strávila zavřená na půdě. Sama.
A teď mlčky pozoruje hořící hranici.
Tak takhle končí ta její pohádka.

„Za patnáct let, jestli tvá láska bude stále věrná, bude opět taková jako dřív,“ zaburácel tehdy hlas čarodějky, zatímco on klečel u své milované, která nevykazovala žádné známky života. S uslzenýma očima se k ní obrátil s prosbou. Prosbou tak upřímnou a zoufalou, že podobnou nikdy předtím a ani nikdy potom nevyřkl. Čarodějka však beze slova, zlého úsměvu, prostě jakékoliv emoce odešla. Zmizela z jeho života. Ale její kletba zůstala.
Pečoval o svou milou a jeho láska neuhasínala. Den jejího vykoupení se blížil.
Jaká škoda, že byla zakleta zrovna ve smrkovou židli a jejich byt vyhořel den před koncem kletby.