Bonus č. 7 pro 24. 4. 2012. Téma: Židle

Angelina Fowlová četla poněkolikáté oficiální zprávu, která jejího muže označovala za nezvěstného. Nevěřila tomu. Nemohla. Artemis Fowl nikdy nechyboval. Ten údajný únos sloužil jen ke zmatení nepřátel. Vždyť Timy už nejednou použil podobnou fintu! Ano, tak je to. Brzy se vrátí, aby zahnal její obavy. Náhle dostala pocit, že v místnosti není sama. Otočila se a radostně vykřikla. Seděl na židli. Usmál se a rozpřáhl ruce na uvítanou. Neviděla ho přijít, ale co na tom sešlo, když byl zase zpátky.
Večer našel malý Artemis spát svojí maminku na zemi s židlí v náručí. Té noci plakal. Věděl, že zůstal sám.

Každý večer postaví ke stolu devět židlí. Když si toho někdo všimne, řekne, že se přepočítala. Ale Molly se nepřepočítává. A nepřestává doufat.
Arthur si z něj utahoval, že se svojí láskou ke knihám měl být Havraspár. Jeho bratři se ušklíbají a říkají, že je to nevděčný zmetek a že s tou svojí ambiciózností stejně patří do Zmijozelu.
Ale ona ví to, na co zapomněli – Percy je Nebelvír, jako jeho otec, bratři, jako její bratři. Jednoho dne znovu najde svoji nebelvírskou odvahu a vrátí se domů.
A Molly doufá, věří, musí věřit, že až všechno skončí, nebude žádná židle prázdná.

Ži, dle u potoka, rozmlouval se svými žáky.
Nejmladší z nich chtěl mistra pobavit. Řekl: “Ži má sedm žáků, každý z nich má dvě ruce a dvě nohy. Ži má tedy osmadvacet končetin.”
Ži se zasmál.
Pak svým žákům vyprávěl o milosrdenství Chrámu, který ho nechává žít v téhle malé bezvýznamné vesnici. Pokračoval příběhem o posvátnosti života, který mu zůstal zachován.
Nakonec řekl: “Kdyby v Chrámu věděli, že znovu učím, mohli by mě tentokrát zabít.”
Žáci poslouchali. Milovali svého mistra.
Než začalo zatmění, ochladilo se. Ži poslal žáky domů.
Když zatmění skončilo, Ži, stále sám, dlel u potoka a plakal.

Její macecha, zlá čarodějnice, ji zavřela do věže. Neměla tam nic než dřevěnou židli a krb, v němž nebylo čím zatopit.
Celé dny seděla u okna a čekala, až ji konečně přijede vysvobodit nějaký odvážný, pohledný mladík.
Vyhlížela a vyhlížela, ale její zachránce nikde.
Jednoho dne jí povolily nervy. Jako smyslů zbavená rozmlátila židli o podlahu a pomocí dvou kusů dřeva se zapálila v krbu oheň.
Rozplakala se. Už neměla ani tu židli.
Pak zaslechla dusot kopyt. Vyhlédla z okna.
„Krásná panno! Již dlouho jezdím touto krajinou, abych tě vysvobodil. Děkuji ti, že jsi mi dala znamení, kde tě hledat.“

Pozn. Problém se Sandmanem je v tom, že je tak dokonalý se všemi těmi jemnými odstíny děje a postav, že si nikdy nepamatuju, co přesně se tam stalo....
Nuala si smutně prohlížela nádherně zdobené trůny a houpačky. Sem patřila. Narodila se tady. Kdysi tu bývala šťastná. Stále si to opakovala, ale věřila tomu čím dál tím míň. Myslela na tvrdé dřevěné židle v říši snění, jednoduše řezané, nic nepředstírající.
Představovala si Morfeův trůn, který tisíckrát leštila a doufala, že s ní za odměnu pán promluví. Vzpomínala na bytosti ze snů, oproti zdejším lidem tak upřímné, i když někdy kruté. To, co s nimi prožívala, bylo pravé, ať už ji zrovna rozesmívaly nebo děsily. Byly jako jejich pán.
Nuala poodešla ještě o kousek dál od místa slavnosti. Rozplakala se.

U stolu máme tři židle. Jedna je bábušky, jedna je moje a ta třetí je vždycky prázdná. Bábuška říká, že ta židle patří mojí mamušce.
Nikdy jsem mamušku neviděla. Někdy jsem z toho smutná, protože ostatní děti bydlí se svými mamuškami, jenom já ne.
Bábuška říká, že mámu vězní zlý čaroděj v ledové zemi. Dřív jsem tomu věřila, ale teď nevím, co si myslet. Už mi bude pět a vím, že pohádky nejsou. Ne doopravdy. Ale kde jinde by mohla být moje mamuška? Jestli není zavřená ve věži, proč není s námi?
Někdy mám na tu prázdnou židli děsný vztek.
Inspirováno příběhem Halyny Kuradsové z Ukrajiny. Její maminka byla vězněna ve stalinském lágru pro svou víru. (Byla Svědek Jehovův.) Propustili jí, když bylo Halyně sedm let.

Věnováno všem anglistům a anglofilům
Nádherná země. Protíná ji řeka, starší a mocnější než veškeré lidstvo. Hradbami jí jsou hory, jejichž zelená i bílá oslepují jejich obdivovatele. Divoký prales sápe se na sluncem zalité zahrady a úrodná pole. Zvědavost! Touha! Nespoutanost! Rvou ti srdce, mysl již nemáš. Silný pramen tryská, rve se přes spadané klády, tančí svým korytem. Ukonejší ho až tiché vlny oceánu. Zavře oči. Melodie je to sladká, zpívá ji ona. Vše dal by jí. Vzdušné zámky, jeskyně z ledu, bude se smát, bude plakat!
Když ho vyruší návštěva z Porlocku, zlostně nakopne židli. Inspirace vyprchala. Sen se utopil v mléku z Ráje.
Originál básně přístupný třeba zde.

Její štíhlé prsty se bolestně zarývají do mého čalounění. Ale já vydržím, budu jí oporou.
Královna trpí.
Miluje svůj lid. Svou zemi.
Obětuje se pro ni.
Protože moc znamená odpovědnost.
Zaslouží si být nezištně milována.
Vládne. Vydává rozkazy. Musí.
Zcela neobyčejně obyčejná žena.
Chtěla by... Samotu? Klid? Harmonii?
Vibrují mnou tóny.
Její sametový hlas ladí s mým čalouněním.
A pak, konec. Má královna umírá. Znovu.
Někdo by řekl, že jsem jen obyčejná rudě potažená židle. Rekvizita.
Ale já jsem si jistý, že beze mne by představení nemohlo fungovat.
Závěrečné ovace si vychutnávám vestoje. Ano, pro tohle stojí za to být.

Ještě jedna nesoutěžní věc, kterou se mi chtělo napsat. Židle jsou tam jen trochu, ale přece.
Pozn.: V evangelické prostředí bývaly obvyklé svatby s obřadem přímo v domě.
Stál v síni, pozoroval přípravy.
Rozestavovali židle a lavice pro hosty. Dvě truhly pokryté plátnem poslouží jako oltář.
Zítra se jeho dcera vdává. První svatba jeho dítěte, které bude přítomen.
Nejstarší dcera se měla vdávat, právě když zakázali sňatky lidem jejich víry. Nakonec byla se ženichem sezdána tajně v domě své tety.
Prvorozený syn zůstal doma, když rodina odešla do exilu.
Další synové, vojáci, se oženili daleko odtud.
Z dětí svých dětí poznal jediné. Roztomilé děvčátko, které zemřelo ve třech letech.
Mladší dcery měly v exilu málo naděje na sňatek.
Nyní se na Alžbětu usmálo štěstí.
Kéž jim Bůh požehná.

A/N: Děkuji Tess za brainstorming, ačkoli to místy bylo bolestivé. No - tohle je taky.
****
‚Přijde už tatínek a otevře nám?‘ ptá se Hans.
‚Natürlich, mein Lieber,‘ uklidňuje ho Elke.
Už jsou tu strašně dlouho.
Ani nepamatuje, kdy venku začala bouřka a obloha ztmavla.
Mají tu trochu jídla a vody.
Stačí to. Zatím.
Blesk! Zařvání hromu!
Obrovská rána.
Hans se k ní tiskne a zavírá oči. Všechno se třese.
Elke ho hladí po vlasech a mlčí.
Ještě doufá.
Neví, že z domů v okolí zbyly trosky.
A že o vnější kliku dveří provizorního podzemního krytu je pevně zapřená židle.
BERLINER ZEITUNG
DRESDEN – SCHRECKLICH BOMBARDIERUNG!
Viele Häuser – vernichtet worden.
- Töte.
...Kinder gestorben.
Hunger, Durst und Erschöpfung.