DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

„Pomodli se a zmáčkni to.“
„Ale veliteli, co když to bouchne?“
„ Potom se rozluč se životem.“
„ Ale veliteli. Chtěl jsem v téhle reinkarnaci nějakou chvíli setrvat. Zvlášť teď, když mám možnost účastnit se tolika zajímavých misí.“
„ Povídám ti zmáčkni to. Jak jinak se dozvíme, k čemu to udělátko dvojnožci používají? Mají to na každém rohu chodby. Pravděpodobně střeží obrovská tajemství. Při jakémkoli ohrožení stlačením rychle zametou stopy.“
„ Mačkááááám!“
„ Veliteli? Konec?“
„Ano. Konec vesmíru. Nazvěme ho Země. První mimozemská civilizace v galaxii, která umí zažehnout světlo bez sirek. Do roku 2013 je musíme vyhladit. Zařaďte je do kolonky příliš nebezpeční polobozi.“

Neměla bys...
cítit pořád ten uzel v břiše, když ho uvidíš.
při čtení vzkazů lapat ze slov mezi řádky něco víc.
stavět z jeho smíchu vzdušné zámky plné iluzí.
poslouchat srdce, když hlava říká ne.
zapomínat, že minulost už není a odteď je všechno jinak.
otvírat dávno zavřené dveře.
chtít obětovat hrdost za jedinou další noc.
mít sny plné jeho tváře dnem i nocí.
toužit po polibcích, které nepřijdou.
v objetí hltat jeho vůni a cítit ten známý pocit bezpečí.
zůstávat, přestože víc bolí odejít.
Zakaž si to.
Musíš.
Stejně tě doma z polštáře vítá jen vůně tiše prolitých slz.

„No to je konec, totální konec! To snad ani nemůže být pravda! To už se vlastně můžu s klidem zastřelit. Nemáte někdo stříbrné náboje? Ne? Ani jeden? To je konec. Fakt. Co jsem komu udělal? Tohle jsem si nezasloužil, to fakt ne, to mi někdo prostě nepřál. A to jsem se tak těšil, vážně. Celý den jsem na nic jiného nemyslel! A pak tohle. To je snad zlý sen, štípněte mě někdo, tohle nemůže být pravda…“ lomil hyenodlak rukama a neměl daleko k pláči.
„Co se mu stalo?“ zajímal se Leszek starostlivě.
Agnes jen mávla rukou. „Ále, došlo mu kafe.“

Ráno vězně na vládcův rozkaz zbičoval, ale pak se panovníkovi náhle přitížilo a tak jim dvěma bylo nečekaně dopřáno volné odpoledne. Chlapec a jeho strážce zasedli k šachové partii, kterou rozehráli předchozího dne.
„Nebuď zbrklý,“ napomenul strážce jemně mladičkého vězně a uchopil ho za zápěstí, když zvedl k tahu střelce. „Mysli dopředu.“
Chlapec se při jeho doteku otřásl a strážce ho rychle pustil.
„Myšlení dopředu se snažím vyhnout.“
Strážce neodpověděl. Nebylo co říci.
„Nedomníváte se, že sekvence intuitivních, zdánlivě náhodných kroků může vést ke stejně úspěšnému výsledku?“ zeptal se ho vězeň.
„Rozhodně ne.“
Chlapec táhl střelcem.
„Šach mat,“ oznámil tiše.