DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Nazvěte mě totálním škarohlídem, co má sklon neustále remcat a balit každou radost do černýho flóru, ale stejně to řeknu:
Já to věděl!
A přitom to ráno začalo tak pěkně. Vánek v záclonách, slunce na podlaze. Hlt kafe z filtru v odpadkovém koši. Procházka liduprázdnou kuchyní, završená rutinní výpravou do špajzky. (Mám rád rutinu. Je v jistém smyslu uklidňující.)
Mělo mi to dojít. Ten kousek Chedaru byl až moc velký. A voňavý.
Jestli já nejsem idiot.
Idiot, co tu trčí přecvaknutý napolovic a jediné, co cítí, je konec ocasu. A i ten začíná pomalu stydnout. Ach jo...
Takovej pitomej konec.

To je konec, pomyslím si, když motor škytne a zhasne.
Tohle bylo třetí rande. Poprvé kino – v polovině vypadl proud. Minule večeře. Když jsem jí podával víno, kdosi do mě vrazil.
Dneska nabourám.
Bože, já jsem vůl.
Mrknu na ni. Sedí a strnule zírá před sebe. Je dokonalé ticho.
A pak to nevydrží. Zakloní hlavu a začne se smát. Strašně. Jako by to chtěla udělat už hodně, hodně dlouho.
Nakonec se ke mně otočí. Srdce mi mizí pod sedadlem. Teď to přijde.
„Podívej,“ říká, „co kdybysme se příště šli prostě projít?“
A najednou je mi nádherně.
Mám před sebou příště.

Poznámka: „There were these two races and... they had a war. My people weren't involved but... because we could read the timelines, they attacked us. So many were exterminated...“ (The Sarah Jane Adventures 3x03)
Říká se, že všude je dobře, ale doma nejlépe. Vždycky jsem tomu věřila. Po pěti letech strávených na lodi cestou ze Země jsem se nemohla dočkat, až znovu spatřím rodnou planetu. A možná, možná i rodiče!
Jeden Dalek za druhým, křik, oheň, krev, smrt... Díky bohu, že Eve můžeme poslat pryč. Musí přece přežít!
Jen jsem nečekala takovou prázdnotu. Doufala jsem, věřila, že alespoň někdo přežil. Jenže můj lid, města, to vše zmizelo. Zemřelo... Ale já neodejdu! Planeta žije dál a dokud budeme žít já se Samem, vše dokážeme vybudovat znovu. Vždyť konec je přece jen nový začátek... Že, Adame?

Mladý muž ležel na nemocničním lůžku. Už hodiny sledoval displej elektronického tonometru nad jeho hlavou. Jako by pouhým pohledem chtěl zastavit jeho chod. Stejně jako odpojit bypass srdce, který ho udržoval na živu. Nemohl… Byl moc slabý, sotva pohnul prstem. Nebo přeci jenom?
Z jeho úst se vydral na povrch vzdech. Dlouhý vzdech plný utrpení. Nechtěl už být na světě. Neskutečná bolest mu způsobovala hrůzostrašná muka.
„Prosím… Už – jen – kousek…“ zachraptěl hlasem stoletého starce a centimetr po centimetru se jeho levý ukazováček blížil tmavému knoflíku.
Pííííííp.
Dlouhý pištivý zvuk, měnicí se v hrobové ticho, oznámil přibíhajícím doktorům, že přišli pozdě.

Šém se proplétal mezi velbloudy, odstrkoval ovce, zakopával o králíky a snažil se vyhýbat se slepičincům.
„Hospodářská zvířata kompletní,“ kývl s uspokojením. „Ještě čtvrté podpalubí a bude to všechno.“
Pak mu pohled sklouzl na vysoké zplihlé zvíře, které ze sebe opodál znechuceně střásalo vodu, a zamračil se.
„Ten pštros měl být sice jinde, ale poslední jsme nakládali už za deště...“
Po prohlídce všech prostor se Šém zeptal otce: „Kde je diplodocus a ostatní dinosauři? On říkal, že máme vzít pár od každého druhu.“
Noe sklopil oči a zavrčel: „Ale On taky říkal, že mám archu udělat jen 300 loktů dlouhou.“

Před chvílí bylo všechno jinak.
Ještě před okamžikem Étoile, mladá samice roi-de-vitesse, zlobně syčela na staršího kosokřídlatce a snažila se draka vyprovokovat k útoku. To bylo předtím, než přestala dávat pozor a neuhnula z cesty útoku formace vedené dlouhokřídlatcem.
Stačilo pár vteřin a z mladé dračice se stala kvílící troska zoufale se drápající se po krku, který zasáhla dlouhokřídlatcova kyselina. Bolestí stěží máchala křídly a její posádka se urychleně přesouvala na hřbet úzkostně kvílícího pou-de-ciel.
Kapitán ne.
Ten, kterému se Étoile zavázala stát po boku po celý život, se rozhodl zůstat, zatímco se dračice řítila do vln.
Až do konce.

„Vůbec nic to není.“ Prohlásí naprosto klidně, líně se otočí k oknu a pravou rukou si upraví účes. Napjatě polknu. Jak tohle může vůbec říct?
„Já jen … víš, tohle je poprvé, co …“
„Poprvé, říkáš?“ Zableskne se jí v očích. „Prostě to udělej. A už to neprotahuj, nemám na to celý den!“
Místností se ozve nářek. Vysoký, plačtivý tón, při kterém se mi vnitřnosti zkroutí.
Vidím jeho pohled, kterým se do mě vpíjí a čeká, co udělám.
Podívám se do těch vyděšených očí, které odráží mé vlastní pocity.
„Tak dělej!“
Pomalu zvednu pistoli a pro jistotu zavřu oči, když zmáčknu kohoutek.

„Co se stalo?“ přiřítil se, jak nejrychleji to šlo, a neušla mu naléhavost a bezmoc v jejich očích. U krbu stál snědý čtyřicátník, princův Mluvčí, a mnul si bolestně spánky. Pan Tau – jeskynní troll s buřinkou, ronil slzy, a Erben Váh, slovenský hastrman, který to v Čechách vzal po Donu Česílkovi, seděl na druhé straně místnosti, nohy v necičkách s vodou, a pálil toho největšího špeka, co svět kdy spatřil.
Zaposlouchal se. Z vedlejšího pokoje k nim pronikala roztomile rozpustilá znělka. Winter wrap up, winter wrap up…
Došlu mu to… Princ Noci ujíždějící na My little Pony? Gehenna se blíží.

Autorská poznámka: Videl som dnes film, tak som k jeho koncu napísal drablátko.
Tak nám tá prerastená jašterica rozbila nášho robota. Ani pomoc od Futuriáncov nám nestačila. A pritom mal ideálne vybavenie - plášť zo syntetických diamantov, lejzrové kanóny, plazmové granáty. Akurát neviem, prečo musel vyzerať ako ona.
Už sme tú potvoru mali na kolenách, spodný mozog už mala zničený. A potom si priletí ten vták, čo už mal byť dávno mŕtvy, obnoví jej ho a ešte jej pridá silu.
A teraz si pokojne odchádza do mora aj s tým malým a vedeniu to je asi jedno. Zdá sa, že nikoho nezaujíma, čo bude ďalej. Ale to nie je koniec. Jedného dňa ju zničíme.

Už byly slyšet těžkopádné kroky. Blížilo se to, pomalu ale jistě. Když už bylo monstrum za posledním rohem, mohli slyšet i jeho dech. A také cítit, odporně té příšeře páchlo z úst. Srdce jim i přes veškerou snahu o zachování klidu zběsile tepala. Další dva kroky a temnotou zazářily dvě krvavě rudé oči. Monstrum vědělo, že už je má v hrsti, nemají kam utéci. Loudavě překonávalo posledních pár kroků. Ozvaly se první výkřiky hrůzy z úst zoufalců, kteří budou během chvilky snězení. Monstrum už se pustilo do prvních z nich, za vydatného křiku zbylých. A pak naběhly titulky. Film skončil.