Mass Effect

Téma mi nesedlo, takže trocha béčkové videoherní poetiky.
A tak svět zase jednou nepřestal existovat a přišel čas vzdát díky. Organické rasy to věděly, ale pro gethy to bylo další z mnoha setkání s tak podivuhodnou emocí. Tak si to alespoň živé bytosti, jež tak rády dávají život věcem kolem sebe, představovaly.
Země dál pokračovala v okružním letu, ale byla vychladlá.
Krvácel z ní už jenom prach, prosakoval z trhlin a strupů zbořených měst, chvíli vířil v užaslém tichu, které se galaxií rozlilo takovou rychlostí, že by se nad tím vědci konstruující nadsvětelné pohony měli zamyslet, a potom začal pozvolna stoupat ke hvězdám jako to nejtišší, nejpokornější gloria.

Garrus Mordina vedl kolem baru ke stolku v rohu.
„Tudy, doktore Solusi. Nehýbe se už půl hodiny. Říkali jsme si, jestli nemáte nějaký… něco na probuzení.“
Shepard ležel jak široký tak dlouhý u nohou židle obličejem dolů a nejevil známky života.
Mordin se nad něj postavil, pečlivě se rozhlédl a promnul si bradu.
„Příčiny stavu? Žádná krev, zranění v boji nepravděpodobné… ne, ne, rozhodně ne, jsme přece v baru. Následky fyzické hádky? Těžko – bar nedisponuje asarijskými tanečnicemi, novinářům vstup zakázán, vyhazovači náležitě impozantní. Snad… slabost způsobená abusem alkoholu?“
Garrus významně mlčel.
„Značně podezřelá varianta. Shepard pryč ani ne hodinu. Leda…“
Mordin poklekl. Ukazatel jednoho z počítadel na unistroji splašeně vylétl.
„Že by… ale to přece… nutno se zeptat… byl to… kroganský ryncol?“
„Trojitý. S kapkou červeného vína. Jmenovalo se to salarian v tuchanské poušti.“
Mordin zbledl, ale během okamžiku nabyl svého obvyklého klidu.
„V tom případě… řešení prosté.“
Několikrát se otočil na patě.
„Ano, ano, účinné. Dočasný diskomfort subjektu nevyhnutelný. Úroveň společenského znemožnění lehce zvýšená, ovšem hodnoty kritické již delší dobu. Chvilková verbální agresivita pravděpodobná, avšak hrozba bez pohybové koordinace nulová. Efekt okamžitý.“
Konečně na vzdálenější straně místnosti uviděl dveře na toaletu.
„Voda ledová…,“ dramaticky se odmlčel, „je voda ledová.“

„Můžeme vás okamžitě vyzvednout, ale čekáme na potvrzení, že je přistávací plocha bezpečná. V koridoru napravo registrujeme pohyb.“
„Rozumím.“
Dusot a kovově zkreslené skřeky se přiblížily natolik, že je konečně šlo přesně lokalizovat.
„Garrusi, potřebuju tě napravo.“ Kývnul. „Ostatní na můj povel.“
Nebylo to nic, co by už stokrát nezvládli. Zhodnotit situaci – rutina. Načasovat akci tak, aby všichni stačili nastoupit, ale aby raketoplán neseděl na zemi déle, než je bezpečné – rutina. Spolehnout se bez zbytečných slov na Garruse – rutina. Sledovat ho, jak nacvičeným švihem ze zad sundává pušku a odchází –
Uplynul jeden stah srdce.
„Velitelko Shepardová?“
„Pane. Pravá strana zajištěná.“

„Akorát do ruky, poslouchala na slovo – ideální partnerka pro život. A pro chvíle, kdy visel na vlásku. Neexistovalo peklo, ze kterýho bych se s tou holkou neprostřílel.“
Garrus se odmlčel. James ho pobaveně sledoval.
„To zní jako životní láska.“
„Jo. To byla.“
„Proč ses takový flinty vzdával?“
„Představuj si třeba, že na ní nebylo místo na další zářezy.“
„Nóbl. Našel sis slušnou náhradu?“
„Dá se to tak říct.“
Ozvalo se důvěrně známé cvaknutí otevíraných dveří.
„Holku, se kterou se prostřílíš z každýho pekla, předpokládám.“
„Tak nějak.“
Garrus se zvedl od stolku, kde s Jamesem seděli, a zamával.
„Shepardová? Tady jsme.“

Nádech a…
„Shepardová? Probuď se…“
Podepřely ji silné ruce.
„Garrusi?“
„Jsem u tebe.“
Otevřela oči do hasnoucího světa.
„Máme problém, Shepardová. Fanoušci odmítají dál hrát. Chytli se nějakých podstrčených scén o konci a nevěří, že pořád trčíme tady v tom pekle. Že je potřebujeme.“
„Poslední Harbingerův trik. My nepotřebujeme je. Oni potřebují nás. Pomoz mi.“
„Co chceš dělat?“
„To, co celou dobu. Bojovat. Tohle není konec. Blázni. Jde o jejich Zemi.“
Chvějivě vykročila. Ohlédla se po něm, ale…
„Jsem u tebe,“ ozvalo se vedle ní.
V sutinách rozbitého města zavířil prach.
V potemnělé místnosti kdosi opět nedočkavě zapnul svůj Xbox.

„Ještě nikdy nebyla taková možnost výběru! Každá varianta bude zcela unikátní! Všechny vaše herní volby budou mít obrovský efekt. Celá série bude důstojně zakončena. Budete mít možnost se se všemi rozloučit.“
Ježíškunakřížku, to je tak napínavý, konečně bude motivace to zkusit i napodruhé... možná i napotřetí. Pokud to bude minimálně tak epický jako dvojka... já to zase probrečím!
Po čtyřiceti hodinách, kdy hráč oplakával padlé kamarády, pomstychtivě nechával nepřátele zároveň hořet a vybuchovat a nadšeně sledoval, jak hra dosahuje stále více kulervoucích dimenzí, přišel konec.
Tři druhy barevných explozí. Když jste byli fakt hodní, tak jeden nádech.
Nevěřte slibům developerů.