Skřivánek

Letos jsme se Skřivánkem zavítali do tropických vod, kde Frances Doylová pátrá po korzárské lodi, která nepěkným způsobem přepadá obchodní plavidla.

První díl naleznete zde.

Mezi mraky problesklo slunce. Za hradbami přístavu mohli shodit zdání formálnosti. I zmoklé kabáty uniforem. Potůčky dešťové vody se sbíhaly k pobřeží. Hejno rybáků se s křikem vzneslo. Osvobodila nohy ze střevíců. Bosá chodidla zabořila do mokrého písku.
Šli pomalu, co noha nohu mine.
Zastavila se. Ztěžka oddechovala.
Tom se ohlédl.
"Odpusť, nevěděl jsem..."
"To nestojí za řeč."
Posadili se ve stínu palem.
Podal jí zdobenou placatku. Zahleděla se k moři. Třpytilo se tisícem zlatých odesků. Osamělý terej se střemhav snesl z oblohy. Plachty rybářských člunů splývaly s obzorem.
A za ním nekonečné míle oceánu rozprostřené mezi nimi a domovem.

Člun se prodíral hustou mlhou. Vlhký chlad se zahryzával pod kůži. Hladina jezera se podobala černému zrcadlu. Její klid rušily pouze záběry vesel.
"Zatracená mlha," ucedila Frances. Očima se snažila proniknout šedobílou oponou oblohy. Zachytit stín břehu. Závan větru. Svírala je těsném objetí a hrozila zřícením.
"Kam to vlastně plujeme, madam?" zeptal se Milton.
"Máme doručit zásilku pro jistou Tess," kývla k bednám uloženým mezi lavicemi.
Náhle se člun zakymácel. Námořníci přestali veslovat. Ostražitě sledovali hladinu.
"Co to bylo?"
"Nevím," zamračila se Frances. Úkol se jí zamlouval čím dál méně.
V jezeře by přece nemělo žít nic většího než lososi.

Na nábřeží zastavil kočár. Pár hnědáků netrpělivě pohazoval hlavami, když Katherine Miltonová vystoupila. Ruce skrývala v kožešinovém rukávníku. Z šedé oblohy se sypal sníh. Halil přístav do krajkového závoje.
K molu přirazil člun. Syn jí vykročil vstříc. Objala ho.
Frances taktně odvrátila zrak.

"Frances!"
Přátelský stisk ruky.
Z kapsy vylovila tlustou obálku.
"Od Toma."
Ve tváři se mihl úsměv.
"Jaká byla plavba?"
"Úspěšná. Nakonec."
Nebylo třeba říkat víc. To podstatné už jistě věděla ze synových i bratrových dopisů.
"Pane Miltone, máte mé svolení zůstat na břehu."
Zaslouží si pár dní s rodinou.
Než ho zase odvede na druhý konec světa.

"Lord Whitfield se laskavě spokojí s omluvou."
"Při vší úctě, pane, nejsem to já, kdo by se měl omlouvat."
Jak moc se podobala otci. Vzdorovitost, co jí kolovala v žilách, se drala na povrch.
"Tu omluvu napíšete. Jinak se můžete s velením na Skřivánkovi rozloučit."
Slova rvala smysl pro spravedlnost na kusy. To, že její kariéru vyměnil za velení pro pana Whitfielda neřekl. Zjistí to sama. S trochou štěstí tou dobou bude bezpečně na moři.
"A Doyleová, vaše rozkazy."
Nebudou se jí libit.
"Povýšení pana Miltona bylo zamítnuto. Takže pokud se nemýlím, schází vám dva důstojníci. Napadají vás nějaká jména?"

"K čertu, Doyleová, do čeho jste to zase šlápla!"
Admirál Farrel zostra rázoval po pracovně. Nečekal, že odpoví.
"Rodina pana Whitfielda chce vaši hlavu. Admirál Whitfield zuří."
"Pan Whitfield se pokusil zpochybnit mé velení."
"Kdo vám to dosvědčí, Doyleová? Váš stevard, kterého zbičovali? Posádka? Polovina těch mužů jsou bývalí zločinci."
"Třetí důstojník."
"Jestli je při smyslech, tak to neudělá."
Tiskla pěsti němým vztekem.
"Je to slovo proti slovu, Doyleová. Nepouštějte se do bitev, které nemůžete vyhrát."
Sledovala admirála zlostným pohledem. Věděla, že má pravdu. Bylo jí z toho zle.
"Pokusím se tuhle zatracenou záležitost urovnat. Ale vy neuděláte žádnou pitomost."

Mezi mraky problesklo slunce. Za hradbami přístavu mohli shodit zdání formálnosti. I zmoklé kabáty uniforem. Potůčky dešťové vody se sbíhaly k pobřeží. Hejno rybáků se s křikem vzneslo. Osvobodila nohy ze střevíců. Bosá chodidla zabořila do mokrého písku.
Šli pomalu, co noha nohu mine.
Zastavila se. Ztěžka oddechovala.
Tom se ohlédl.
"Odpusť, nevěděl jsem..."
"To nestojí za řeč."
Posadili se ve stínu palem.
Podal jí zdobenou placatku. Zahleděla se k moři. Třpytilo se tisícem zlatých odesků. Osamělý terej se střemhav snesl z oblohy. Plachty rybářských člunů splývaly s obzorem.
A za ním nekonečné míle oceánu rozprostřené mezi nimi a domovem.

Setkali se, když se vracela od velitele přístavu. Vzduch byl těžký až k zalknutí. Šedá mračna hrozila deštěm.
"Fanny!"
Otočila se po hlase. Davem se k ní prodídala známá postava.
Srdečně si stiskli ruce.
"Kdy jste připluli?"
"Předevčírem. Způsobilas pěkné pozdvižení."
Před průtrží se schovali do podloubí.
"My po ní pásli celé týdny. Marně."
"Sotva by tě nechala přiblížit na dohled."
Potřásl hlavou. Provazce deště smáčely prašnou ulici. Zprvu nesmělé pramínky se slévaly v jeden, až se ulicí valil kalný proud.
Hodnou chvíli mlčeli.
"Posílají nás domů, Tome."
"Kdy vyplouváte?"
"Hned jak naložíme zásoby."
"Vezmete s sebou naši poštu?"
Přikývla.