DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

„Jste třetí nejlepší tramvajačka v Evropě. Jaký to je pocit?“
Proboha, co je to za otázku?
„Ehm… Fajn?“
„Bude pro vás cena z mistrovství znamenat nějakou změnu?“
Jasňačka. Přestanu vozit houmlesáky prvním ranním spojem, čistit zasraný výhybky, stát v kolonách za blbečkama, co musí jezdit do práce autem, dohadovat se s dementama, co tě trefí do druhých dveří a tvrdí, žes to přece měla dobrzdit… Jsem teď celebrita, ne? Dělaj se mnou rozhovor do Blesku.
„No… ono se zase tolik nezmění.“
„Začínala jste jako tanečnice u tyče. Co vás zlákalo pro tramvaje?“
„To už je tak dávno, že nemám páru.“

Bloumal ulicemi Liverpoolu s kytarou zavěšenou přes rameno a přemýšlel, co dál. Jeho hudební kariéra se momentálně nacházela v troskách a sám byl švorc jako holič na Woodstocku, což byl jeden z důvodů, proč ho domácí vyhodil z kvartýru.
Potřeboval práci. Jenže do supermarketu se vrátit nemohl a aby nosil hole v golfovém klubu místních zbohatlíků, na to by musel mít menší sebeúctu než průměrná rohožka.
Zahleděl se na bilboard, pod nímž se chystal nocovat. Mezi reklamou na relaxační fólii a nový filmový trhák „Smrt sexy tanečnice v diskoklubu U Drákuly“ se objevil inzerát nabízející místo na těžařské lodi JMC*.

“Bůh stojí při nás! Tohoto slavného dne shlíží náš nebeský otec na naše činy a souhlasně přikyvuje. A povinností každé ho z nás je udělat ho hrdým!”
Rytíř v prohnutém hrudním plátu zacákaném krví s těžkostí vylezl do sedla koně. Obvázanou rukou ze země vytrhl prapor a vyzdvihl ho nad hlavu před nastoupenou hrstkou zubožených vojáků.
“Natrhněte jim prdel, zkurvysynům! Za Boha a krále!”
Popohnal koně směrem k nepřátelským šikům pikenýrů.
***
Kronikář namočil pero do kalamáře a pokračoval:
“Hlava hraběte Anjou byla nabodnuta na kopí a nesena v čele armády po dvacet čtyři dní, než se vlivem teplého počasí rozpadla.”

They caught the first glimpse of the sea in the waning light of day, glittering in the distance with millions of rubies and opals.
Their pace grew faster, the sight helping them shed a bit of tiredness with every step.
Soon the water filled the whole horizon.
Eyes caressed the expanse like a long lost lover, as if trying to find the most secret parts of her.
They were actually looking for...
"...sail!" the ranger pointed.
It was still more sensed than seen, the speck of white against the darkening sky.
But it was there.
They made it.
Home beckoned.

Sedí sám v kupé a listuje knihou. Snaží se nevnímat osamělé ticho.
Drncání vlaku konejší křídla úzkosti, která se mu rozpínají v hrudi.
Dveře kupé se otevřou a přisedne si menší chlapec.
"Jestli skončím ve Zmijozelu," vejde další, "udělejte mi laskavost a zabijte mě rovnou. Ovšem... pokud tam neskončím, zabije mě vlastní rodina. Snad abych si tu jízdu užil," pokřiveně se usměje.
Dveře se rozletí a objeví se rozcuchaná hlava.
"Ahoj vespolek. Kam byste... teoreticky, samozřejmě... schovali tašku hnojůvek, kdyby po vás šel prefekt?"

Červený vlak uhání krajinou.
Taška hnojůvek se pokojně houpe pod oknem kupé, které rozhodně není tiché.

Hudba utichla a z chumlu párů na parketu se jako Venuše z pěny vynořila rozjařená matka ženicha.
„Mučenko moje, musíš si taky s někým zatančit!“ zvolala, když objevila svou dceru. „Kdo by čekal, že se na tak rustikální svatbě najde tolik dobrých tanečníků?“
Thursday mocně zakoulela očima. „Neříkej mi tak. Tančila jsem s Blaisem. Nebal pana Weasleyho.“
„Jedna dvě lahve a zbytek už bude historie!“ zasmála se Zara. „Nemrač se, budeš mít vrásky. Tedy… Víc vrásek. Nemá ani floka, navíc pořád miluje svou ženu – ani jednou se mi nepodíval do výstřihu.“
Thursday zhodnotila matčin outfit kritickým okem. „A do kterého?“

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.

Tóra. Proroci. Spisy. Evangelia. Epištoly. Zjevení.
Knihovna textů, které říkáme Písmo (Svaté).
Měla by obsahovat to nejdůležitější z vědění - ne lidského, ale o lidstvu.
Slova nadlidské Moudrosti, která stekla na papír přes filtr lidských myslí.
Čtená prismatem nedokonalého porozumění.
Občas dále pokrucovaná zrcadlem zdánlivých potřeb.
Přesto promlouvá do každé doby a do každé situace.
Snad jako by nám říkala, že historie se opravdu stále opakuje.
Že lidská podstata je jedna a nikdy se nezmění.
Můžeme se naučit, že v každém člověku kolem nás se skrývají důvěrně známé kousky, ke kterým se můžeme vztahovat, kterým můžeme rozumět - a dokonce je milovat.

The residents of vault 100 smiled gently to one another as they entered the common room. Everything was ready; desks stocked with fresh paper, the robots with laden trays of snacks and drinks; pencils sharpened. And there, on the wall, the calendar.

It was time.

One by one, they seated themselves. Not all at once; some had arrived hours ago, others at the last minute.

When the countdown began, only some of the youngest panicked; picking up the pace, their legs twitching. But the old timers smiled. They knew their history.

April would come again.

The drabbles would be written.