DMD č. 30 pro 30. 4. 2024. Téma: ...a zbytek je historie

„Jste třetí nejlepší tramvajačka v Evropě. Jaký to je pocit?“
Proboha, co je to za otázku?
„Ehm… Fajn?“
„Bude pro vás cena z mistrovství znamenat nějakou změnu?“
Jasňačka. Přestanu vozit houmlesáky prvním ranním spojem, čistit zasraný výhybky, stát v kolonách za blbečkama, co musí jezdit do práce autem, dohadovat se s dementama, co tě trefí do druhých dveří a tvrdí, žes to přece měla dobrzdit… Jsem teď celebrita, ne? Dělaj se mnou rozhovor do Blesku.
„No… ono se zase tolik nezmění.“
„Začínala jste jako tanečnice u tyče. Co vás zlákalo pro tramvaje?“
„To už je tak dávno, že nemám páru.“

“Bůh stojí při nás! Tohoto slavného dne shlíží náš nebeský otec na naše činy a souhlasně přikyvuje. A povinností každé ho z nás je udělat ho hrdým!”
Rytíř v prohnutém hrudním plátu zacákaném krví s těžkostí vylezl do sedla koně. Obvázanou rukou ze země vytrhl prapor a vyzdvihl ho nad hlavu před nastoupenou hrstkou zubožených vojáků.
“Natrhněte jim prdel, zkurvysynům! Za Boha a krále!”
Popohnal koně směrem k nepřátelským šikům pikenýrů.
***
Kronikář namočil pero do kalamáře a pokračoval:
“Hlava hraběte Anjou byla nabodnuta na kopí a nesena v čele armády po dvacet čtyři dní, než se vlivem teplého počasí rozpadla.”

Sedí sám v kupé a listuje knihou. Snaží se nevnímat osamělé ticho.
Drncání vlaku konejší křídla úzkosti, která se mu rozpínají v hrudi.
Dveře kupé se otevřou a přisedne si menší chlapec.
"Jestli skončím ve Zmijozelu," vejde další, "udělejte mi laskavost a zabijte mě rovnou. Ovšem... pokud tam neskončím, zabije mě vlastní rodina. Snad abych si tu jízdu užil," pokřiveně se usměje.
Dveře se rozletí a objeví se rozcuchaná hlava.
"Ahoj vespolek. Kam byste... teoreticky, samozřejmě... schovali tašku hnojůvek, kdyby po vás šel prefekt?"

Červený vlak uhání krajinou.
Taška hnojůvek se pokojně houpe pod oknem kupé, které rozhodně není tiché.

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.

The residents of vault 100 smiled gently to one another as they entered the common room. Everything was ready; desks stocked with fresh paper, the robots with laden trays of snacks and drinks; pencils sharpened. And there, on the wall, the calendar.

It was time.

One by one, they seated themselves. Not all at once; some had arrived hours ago, others at the last minute.

When the countdown began, only some of the youngest panicked; picking up the pace, their legs twitching. But the old timers smiled. They knew their history.

April would come again.

The drabbles would be written.

Kejchal, Bručoun ani Dřímal moc nepočítali s tím, že se dožijí konce války, ale Ori byl optimističtější a měl nejen plán, ale i mapu. Mapu k opuštěnému dolu kdesi ve Vnějším okraji, kde mohl v důchodu po odložení zbroje a blasteru těžit drahokamy, zlato a možná i beskar. Byl to tedy plán poněkud pohádkový a na vkus prvních tří členů Slyyyg Squad s trochu moc neznámými, ale protože nic lepšího je nenapadlo, souhlasili, že do toho pak půjdou s ním. Jen co vyhrají válku.
Jenže dřív přišel jeden rozkaz přímo od nejvyššího kancléře a historie najela do silně nepohádkových kolejí.

Jinovatka na loňské trávě. Dlouhé, bledě zlaté stonky prosvítají pod jiskřitě stříbrným příkrovem.
Tři postavy vydusávají na kopec, využívajíce skutečnosti, že bahno je pěkných pár palců promrzlé.
Je vidět daleko. Tak... přijde na přetřes téma, o kterém se nemluví.
Poprvé.
„Tohle celé bude tvoje?“ ptá se Malcolm.
„Asi jo,“ odpoví Norman.
„Nemáme ti říkat nějak jinak? Titulem... nebo příjmením? Pane z Grantů...“
„Ale ne, prosimtě.“
„Mě už taky neříkejte příjmením,“ řekne tiše Ostrovan. „Mé jméno je... mé, rozumíte? Ne pro cizí. Ale my jsme přátelé.“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Calum.“
Zapadající Slunce barví okolí dooranžova.
Dnešek si budou pamatovat.

"Je takový maličký... To asi nebude úplně chlap, jako hora." Zasmál se hnědovlasý muž a pohladil novorozence v náruči jeho matky

"Ale prosimtě... On ještě vyroste. A čekám, že to bude uličník. Už v bříšku mě kopal." Pronesla žena a zamilovaně na dítě podívala. Dál ho lehce kolébala.

Seděli s mužem v jedné z botanických zahrad, v okolí zněl zvuk ptactva a vzduch byl čistý a nasáklý exotikou.

"Myslím, že Finnegan je hezké jméno. Hrdé a přesto... Finn, uličník." Zmínil muž, žena se jeho slovům zasmála.

A v tu chvíli ze stromu na nimi spadl list, přímo na chlapcům nos.

Belzebub seděla u zrnité televizní obrazovky v nespolečenské místnosti. Crowley to dokázal, Michael nepadla. Alespoň zatím. Dokud není na ničí straně, bude klid. Belzebub nechtěla válku, bolely ji z ní zuby, a po vítězství pekla nad nebem by na ni čekala kupa administrativy.

Na druhém konci nesmrtelného žebříku stála archanděl Uriel, rovná jako pravítko, a hleděla do ultratenkého nebeského tabletu. Michael na monitoru spí. Andělé spát nemají. Sny jsou pro smrtelníky. Odpočinek je pro smrtelníky… Vypadá klidně. Určitě se brzy vrátí. A zbytek…

„...je historie!“ odplivla si Belzebub. Živý záznam ze Země přerušily třicet let staré reklamy na History Channel.

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.

Jsme zrozené ze tří sester, bylinkářky, kněžky a věštkyně se schopností vlády, z žen, které cítily půdu pod bosýma nohama i mumlání větru přinášejícího prosby lesních bohů, z moudrosti, odvahy, vůle a diplomacie. Něco z toho jsou pověsti, něco bylo vyprávěno záměrně jinak a zbytek je historie, vepsaná v naší krvi. Když to nejméně čekáme, sáhne si pro nás minulost svými kostnatými pařáty a připomene nám, že místo ženy není u plotny, u koštěte, u kancelářské sešívačky, ale tam, kde se rodí budoucnost. Matka příroda, už dlouho pokořovaná, přestává šeptat a zvyšuje hlas, volá nás do zbraně pro blaho příštích.

Daniel von Drak stojí před oltářem v dávno zbořené kapli. Hledí na tvář Boží rodičky a přemýšlí. V zádech cítí pronikavý pohled Vraspírův. Ten má sice jako vždy kápi, ale Daniel ví, že se na něj dívá. Vždycky to pozná.
Pozná i starostlivý pohled Jaroslavův a nejistý pohled Markův. Jedním z nejlepších časových agentů nebyl bez důvodu. Ale to už je historie, třebaže stále rostoucí počet misí svědčí o opaku.
Ano, může říci, že zbytek už je historie, jenže pro člověka s nadáním vstupovat do časoprostorových tunelů není historií vlastně vůbec nic. Existuje pouze nekonečně mnoho současností. Snad proto mlčí.

Nepřítomně žvýkám ten konec tužky, na kterém by byla guma, kdyby tahle tužka měla gumu.
„Copak máš dneska za lubem?“ Gwen se nudí.
„Ale coby, něco mi tu chybí...“
„A cože to? Život? Vesmír? Vůbec? Armáda klonů a houpací kůň? Jedno z toho dokážu opatřit...“
„Klávesnice,“ odpovím. „A počítač. Takhle musím bonusy k Invazi psát ručně, korekturovat ručně a sázet taky ručně.“
„Vždyť už ti to vyšlo, ne? Jaký bonusy, porád?“
„Nojo,“ nasadím smutný výraz. „Jenže...“
„Copak?“
„Se prodalo. Bude dotisk. Bonusový materiály... mám skoro hotový.“
„A co ti zbejvá?“
„Už asi jen hysterie.“
Tak to bývá, když utrpíte úspěch.

Udeřila pandemie
Museli jsme rychle dospět
Radovat se z žití opět
Celá země roušky šije
Pomoc, síla, knížek čtení
Z balkonu hraní a pění
A zbytek je historie

Ve stínech ukryté zmije
Radši bořit nežli stavět
Nad hněvem se nechat zatmět
Tyran nevinného bije
Stíhaček zní temné hřmění
V srdci však nadějné chvění
A zbytek je historie

A naděje stále žije
Čistá láska přišla na svět
Musela však zase zmatnět
Ruka snadno druhou myje
Víra ale všechno mění
Tělo ráno v hrobu není
A zbytek je historie

Sama vzniká poezie
Pomáhá nám její znění
Prožít každodenní dění
Zbytek bude historie

Albus Brumbál pomocí svého zhasínače zhasínal všechno světlo z veškerých lamp v Zobí ulici. Sledovala ho světle hnědě zbarvená kočka z černými proužky na hřbetu. Brumbál na ni udělal: "Čiči!"
Kočka se znenadání proměnila na profesorku Minervu McGonagallovou, která prohlásila: "110 let a furt jak malé dítě, Albusi."
Mezitím přiletěl poloobr Rubeus Hagrid na létající motorce. Albus Brumbál i profesorka McGonagallová se ho zeptali, kde tu motorku vzal. Hagrid jim odpověděl, že mu ji půjčil Sirius Black. Hagrid vytáhl z motorky Harryho zabaleného v povijanu a položil ho před dveře domu Dursleyových, Harryho strýce a tety.
A zbytek je historie...