DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

I couldn't believe my own eyes. "Is it really you?"
"There's still a part of me that can't be destroyed," came the hesitant reply. He pointed at my chest. "Because it's right here."
"In my heart? So you came back?" I said. For a moment I dared to hope.
"I came home," he smiled but it didn't reach his eyes. "Life is messy ...I'm sitting there all alone and I am like... maybe, maybe with you things would be okay."
My heart fluttered. "Is okay... good?"
"Quirrell! Okay is wonderful!"

[Not Alone Reprises as their souls turn into one again]

„Co se ti stalo?“ zeptá se Azirafal a dívá se na ni s lítostí, kterou nedovede snést.
Andělům se věci nedějí. Nemohou. Nemají žádná vlastní přání, slouží stvoření.
„Měli jste zemřít,“ odvětí nakonec. Není v tom nic osobního.
„Hospodin má asi jiné plány,“ řekne démon Crowley za jejími zády.
„Hospodin se plete!“ Vlastní hlas ji vyděsí.
Azirafal sebou škubne jako kopnuté štěně.
„Oko za oko. Tak to nějak říkají lidé, ne?“ řekne jeho démon. „Koho mstíš, Michaeli?“
Poznání ji zaplaví ze všech stran. Prameny se slijí dohromady. Znějí jako jediný známý hlas.
„Koho?“
Odváží se vyslovit jméno zase svého démona.

Musí se nechat, pomyslel si Harry, když procházel hlášení o konci Voldemortových sirotků, Malfoyovi jsou schopný tým.

Sice to ten starší z Malfoyů krapet přehnal, když proklel Crabbea zapomněním, tak že mu kompletně vymazal paměť a zajistil mu doživotní ubytování u Svatého Munga, ale ten si nic jiného nezasloužil. Kdyby nebyl takový fanatik a nezatáhl syna do ténat Voldemortových, ten by mohl ještě žít. Dodnes se Harry budíval hrůzou při vzpomínce na zlořár, který Vincent vyvolal a který zlikvidoval Komnatu nejvyšší potřeby.

To Draco postupoval jemněji přesto efektivně. Po jeho intervenci Nott zmizel.
Že by se tak polekal mudlovských satelitů?

Seděla ve sprchovém koutě.
Voda jí v monotónním rytmu bubnovala do zad.
Otupěle sledovala dvě krvavé stružky, které si razily cestu mokrou kůží na stehně.
V jednom bodě se potkaly a na dlažbu stékaly společně.
Neměla se cítit takhle.
Prázdná a lhostejná.
Měla pociťovat vzrušení, tep života. Úlevu.
Proud vody pod ní ředil červenou na růžovou. Do odtoku už mířil čirý.
Přiložila ostří žiletky na nové místo...

Když ji Edward našel, objímala se pažemi a třásla se zimou.
"Špatný den?"
Zvedla k němu oči plné slz a studu.
Podal jí ručník.
"Dáme si spolu skleničku. Ale vezmeme to přes vyšetřovnu."

Na soutoku Leach, Cole a Temže stála už od roku 1220 Psutruhová hospoda. Na tom nebylo nic divného, takových hospod byla v Británii spousta. Podivná byla trojice jejích návštěvníků - muž s vysokou rusovláskou a čím dál otráveněji vypadajícím mladíkem. Objevili se každých sto let, oděni do zvláštních šatů a vždycky si dali nabídku dne.
Uběhlo osmé století, psal se již rok 2020, a oni, pro jednou vypadající úplně obyčejně, zasedli opět ke stejnému stolu.
Mladík s motýlkem vzal do ruky denní menu, když ten druhý konečně vybuchl: "Doktore, já prostě nedokážu obědvat osm dní v kuse v té stejné knajpě!"

Rozhodl se jít projít. Avšak nevyrazil sám. Vzal sebou i své menší prcky a ženu. Kousek za jejich obydlím, které bylo v lese, se nacházel soutok tří řek. Vždy jej to fascinovalo.

A i když o tomto místě už věděli nějakou tu dobu, nikdy nenašli čas se sem jít podívat. Až dnes. Ničeho však nelitovali. Pořád to bylo někdy, než nikdy.

Jakmile došli na ono místo, sedli do trávy a pozorovali to. Prostě něco neuvěřitelného. Ten příjemný zvuk vody, zvuk šustění lesů a okolních zvířat.

Prostě kouzelné. Ve chvíli, co děti usnuly, se k sobě pár naklonil blíže a políbil.

Sedí v Inverlochy na břehu a odpočívají. Charles si chladí nohu, Norman sedí opodál. Pořád jeho proměně nevěří.
Není sám. Malcolm i Sorley působí ostražitě, jakoby každým okamžikem čekali zradu.
Charlesovi je to jedno.
Opírá se o zbytek staré kamenné věže, tak vhodně trčící nad řekou. Má pocit, jakoby sem patřil.
Stará pevnost zdejších pánů.
Má to v krvi.
Úkosem se podívá na Normana.
Ten to možná nakonec taky má v krvi. Zvláštní. Neřekl by to do něj.
Stejně je to nepodarek.
Jenže takhle mu nikdo jiný kromě mě už říkat nesmí!
Noha ve studené vodě ztratila cit.
„Pojďme domů.“

Na stole se rovnaly láhve v šiku.
Azirafal se chichotal jako školačka.
Crowley se zubil jak šílenec.
Anatéma se pochechtávala.
Newton se chrochtavě smál.
Azirafal první popadl dech: „A pak jsem keři vysvětlil, že já jsem pultík přijal v dobré víře, protože jsem myslel, že je to něco od Dionýsa. Nejdřív nesouhlasil, ale pak jsem mu z dobroty srdce věnoval určitý manuskript,“ mrkl na Anatému: „a domluvili jsme se, že jsme si kvit.“
Ticho přerušil Crowley, když se zvednutým koutkem parodoval „V dobré víře!“
Celý kvartet unisono vybouchl smíchy v soutoku myšlenek.
Crowley si utřel slzy: „Seš trochu bastard, anděli.“

Stoje na mostě u soutoku dvou řek, pronáší Zdirad myšlenku téměř filozofickou:
"Základka, na které jsem doteď, je jako ta menší řeka. Avšak brzy budu na škole střední, tedy na té větší řece.
Pankrác spolkne přísloví o přeskakování a říkání hop, nechce malovat čerta na zeď. Věří, že když nevyjde škola první, tak druhá či třetí ano. A rodina bude ušetřena martyria dalších kol přihlášek. Proto jen pronese:
"Ano, a proto si zde povšimni jedné věci. Ta širší řeka má mnohem větší objem vody a mnohem silnější proud. Takže se budeš muset mnohem více snažit, aby tě její proud nespláchl."

Měl to být rutinní zákrok, kastrace pouliční kočky. Rutinně začal - nařízneme kůži, břišní stěnu, doktor trousí vtipy a historky ze života - ale rutinně nepokračoval. Kočičí děloha je zhruba tvaru ypsilonu, zdravá vypadá jako tenké růžové stužky. Tahle byla ale nepříjemně naběhlá a plná hnisu, a co hůř - "Kurva, teče nám to!" - v jednom místě prasklá.
"Sestři! Ohřát fýz na výplach, připravte odsávačku a hoďte sem sušení!" Rychlé opatrné odstranění dělohy, a následně nutná důkladná laváž dutiny břišní temperovaným fyziologickým roztokem, odsávačka vcucává směs hnisu, krve a fýzáku.
Když zavíráme břicho, doktor opět vykládá historky ze života. Kočka bude v pořádku.

Den se pomalu blížil ke konci a Erika měla pocit, jako by chodila na jehlách. Předtím, než na tuhle cestu vyrazily se uklidňovala tím, že jak si na to chození zvykne, zlepší se to. Teď se za to proklínala. První den měla jen unavené nohy. Druhý den už se jí udělaly puchýře. Od té chvíle byla chůze naprostým utrpením. Věděla ale, že jsou velmi blízko soutoku řek, kde se plánovaly utábořit. Když tedy uslyšela šumění divoké vody, rozeběhla se k cíli.
"Počkej!" vykřikla Zrzka, ale už bylo pozdě. Erika vyběhla ze stínu stromů, kde na ně už čekali královnini vojáci.

Ohnivec mě táhne portálem. Vidím lidskou ruku svírající tu moji. Vidím hořící ruku a moje vlastní škvařící se maso. Dva obrazy stékají v jeden. Je to iluze, opakuji si. Obrací se mi žaludek. Polknu. Zavřu oči. Ruka pustí. Spoutá mě kouzlo.
„Ah. Vždycky na tu disonanci zapomenu. Už se na mě můžeš podívat.“
Maska je pryč. Zůstal muž kolem čtyřicítky v džínách a kožené bundě.
Věnuje mi zamyšlený pohled. „Takový talent a ty jím mrháš na přemlouvání naježených koček, aby si nechaly ostříhat drápy.“
„Co… chceš?“ zaskřehotám.
„Rozbít pokřivený systém. Co jsi čekala?“ Úsměv. „A ty… jsi cena pro vítěze.“

Na začátku je jeden okamžik vášně.
Následuje milující náruč. Nebo samota.
A potom v různém sledu:
Materiální dostatek. Nebo nedostatek.
Setkání. Nebo setkání.
A ano, záleží na tom.
Poznámka zaslechnutá. Nebo přeslechnutá.
Úspěch. Nebo neúspěch.
Zahnout vlevo. Nebo zahnout vpravo.
Nevíme, jaké nám osud rozdal karty.
Zda talent rozvinem. Nebo přehlédneme.
Cestu širokou a rovnou. Nebo horské serpentiny.
Jasný den. Nebo temnou noc.
Každý z nás je soutokem momentů a okolností.
Některé jsou jen slabé pramínky.
Jiné mají sílu povodně.
Většinu z nich nemůžeme ovlivnit.
Některými bychom se neměli nechat ovlivnit.
Ale přiznejme si, kdo z nás je dost silný?

Údolí smrti, osm ráno, teplota sto stupňů. Naštěstí Fahrenheita, ale i tak se začínám potit.

"Hele, to... vádí!" praví potomek.
"Prosim tebe, jsi na nejteplejším místě světa, jasně, že je hic. Zatni zuby a nestěžuj si."
"Já si nestěžuju. Upozorňuju ctěné rodičovstvo na vyschlá řečiště."

Před námi skutečně zejí v rozpukané skále kaňony, které připomínají prázdná koryta řek. Jenže jsme v nejsušším místě Ameriky. Kde by se tu vzalo tolik vody? Zem je prach a troud.

Měsíc nato sledujeme zprávy: tam, kde jsme stáli, se žene zdivočelá masa vody, úzká koryta ji nedokážou pojmout, slévá se v jediný mohutný proud.

Seznámily se na soutoku
A v stanech spolu sousedily
Souhlasně seděly bok po boku
V kánoích občas soupeřily
Spojovaly se do soulodí
Soukromě řešily políbení
Souběžné, teď už nezávodí
Soutěž tu byla a už není
Sdílely spolu nejsladší sousta
A často spolu soucítily
Mezi nimi souvislostí spousta
A v souhře společně jak jedna žily
U ohně zůstávaly dlouho po soumraku
Koukaly spolu na souhvězdí
Získaly souhlas a navzdor tlaku
Soutěskami života dodnes jezdí
V souladu ulehly na lože
Zapadly jako součástky do stroje
Pustily se do součinu
V soukromí svého pokoje
Můžeš je soudit? Jistě ne
Souzpěvem jsou teď spojené