DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

„Jistě by se našli vhodnější kandidáti," pochyboval Važuzel.
„Například?"
„Kapitán Rudykopalsson."
Zajímavé. Všeobecně se očekávalo, že bude zvolen právě Karotka.*
Jenže to byl trpaslík. Dbalý zákonů. Skvělý policista. Ale vládnout musí zločinec.
„Pane! To myslíte vážně?"
„Naprosto," přikývl. „Potřebuje představivost, pevné nervy a neotřesitelný žaludek."
„Vy sám přece..."
On? „Kromě různého vydírání, podvodů a několika neautorizovaných vražd jsem se opakovaně dopustil velezrady. Nepokoušejte se mě obhajovat."
„Městu jste prospěl," namítl Važuzel.
„On také, uvidíte. A ještě ho to bude bavit."

*Havelock nehlasoval. Za čtyři století, kdy Oddělení posmrtné komunikace odmítalo ve věci vypomáhat, vznikla tradice, že starý Patricij se neúčastní.

Buďto posmrtný život nestojí za nic, nebo, a to se Regulus neodvažoval doufat, dostal novou šanci. Tvrdý gauč a pálení v hrudi naznačovalo spíš to druhé.
Namáhavě se posadil a rozkašlal se.
"V klidu, hlavně dýchej." Na zádech ucítil konejšivý dotyk. A ten hlas...
Bylo to dlouho, co naposledy viděl svého bratra.

Čekal hněv, křik a výčitky. Ticho bylo svým způsobem horší.
Nechtěl slyšet obvinění, o kterých věděl, že na ně Sirius má právo.

Polkl všechny pocity. Snad přijde čas na vysvětlení... ale ne teď.
Odkašlal si a snažil se přimět hlasivky ke spolupráci.
"Sežeňte veritasérum," zašeptal. "Chci učinit prohlášení."

Astrální pláně byly plné ... ticha. Ony byly pryč. Nic nového, ale pro Lucase to stále ještě byl nezvyklý pocit. Mohl se spojit s Obludou, ale na její osobitý styl měl teď příliš melancholickou náladu.

Střih.

"... vy, Pinkertino Wardová, berete si za plného vědomí přítomného Paula Langera..."

Lucas se zadíval na Pinky a měl pocit, že mu pohled krátce opětovala. Nemožné, přece je pořád v nenápadnosti.

Co tady vlastně dělá? Promluvit, nebo mlčet navěky? Zjistit, jaké pocity v něm tohle formální zpečetění vyvolá? Je tohle skutečná realita a jeho tiché pláně pouhé urrümaë, nebo naopak? Co je tady ta důležitá otázka?

Klubovnu hluboko v lesích jsme chtěli, abychom se vyhnuli návštěvníkům, kteří ji ve skutečnosti nehledají. Vesměs se nám to povedlo, zcela ne. Občas dorazí tací, kteří nehledají nás, nýbrž klid, mír a samotu.
Na loučku kousek pod naší začala jezdit skupinka z jedné nadace zaměřená na praktikování jógy. O naši společnost nestojí, tak je necháváme být. Mikeš nicméně nabyl názoru, že k dosažení správné míry zenu je nezbytná jeho asistence.
Vzali to sportovně. Někteří dokonce Mikeše zapojili.
Při zcela náhodné ranní procházce správným směrem lze tak vidět variaci na Pozdrav Slunci s kocourem balancujícím od ramen po zadnici cvičící osoby.

„To nebylo pominutí smyslů,“ shrnuje Jestřáb výsledky jejich vyšetřování pro místní policisty.
Celý případ se přesunul z hranice honby za přeludy zcela mimo kompetence Přeměněných.
„Byla to práce na objednávku. Dva klienti, dvě platby, dva různé požadavky. On si zvolil ten lépe placený.“
Jména, data, částky. Teď už si to převezmou vyšší místa.
„A co uděláte s pachatelem?“
„Utratit ho jako vzteklého psa, démoni stejně nic jiného nejsou...“ vyhrknul přísedící.
Rezku prohlášení nepřekvapilo. Liška se zaškaredila a Jestřáb si odkašlal.
„Pardon, s výjimkou přítomných.“
„Odvedeme ho do Chrámu. Musí zjistit, kde je chyba.“
Bejček by radši zvolil smrt.
Má smůlu.

Notář se odkašlal a rozhlédl se po místnosti. Tak za prvé tu byl muž v nemocniční posteli napojený na přístroje. Potom tu byli natěšení příbuzní. A Doktor kterému čouhala obálka s penězi z kapsy pláště.
“Začneme. Sešli jsme se kvůli změně závěti. Zde přítomný, při plném vědomí, odkazuje veškerý majetek svému třetímu synovi s manželkou.”
Notář vytáhl desky se závětí a položil je do klína pacientovi. Příbuzní přiskočili, vložili do bezvládné ruky pero a podepsali.
Cestou z místnosti slyšel doktora určit čas úmrtí. Něco by se mělo udělat s tou korupcí, pomyslel si. Obálka s penězi v kapse ho netížila.

Zdravý, odpočatý a zřejmě při plném vědomí už nejsem schopen napsat drabble. Z kraje témat jsem zodpovědně vystřílel všechny nápady a nyní je moje mysl prázdná jako nákupní košík při vstupu do Tesca.

Nefunguje soukromý brainstorming, který fungoval vždycky. Nefunguje myšlenková mapa, v chrámu, kde má být poklad, je vaakuum.

Nefunguje googlení, všechny odkazy vedou k filosofování a medickým pindům.

Vlastní zkušenosti s plným vědomím vlasntě taky nejsou valné.

Mám 69 slov, zajímavé.

Kolikátého že je? 28., jo, je to za pár.

Namáhání mozku nad ránec povinností bolí, a jak.

Přijde 11 měsíců nasávání a vstřebávání čehokoliv.

April is coming.

„To písmo je poněkud roztřesené,“ poznamenal notář Badoglio.
Don Morello pokrčil rameny. „Ale přečtete to, ne?“
„Dne 27. června 1929, v Lost Heaven“ četl Badoglio nahlas. „Tímto odkazuji veškerý svůj movitý i nemovitý majetek panu Marcu Morellovi. Činím tak při plném vědomí a bez jakéhokoliv nátlaku. Podepsán Giuseppe Vittozzi.
Víte, že nerad stvrzuji závěti bez přítomnosti zůstavitele, done Morello,“ řekl poté, co si sundal brýle.
„Škodný na tom nebudete,“ zabručel Morello.
„Ovšem,“ přikývl notář a obtiskl na papír razítko. „Ale pro příště bych vás rád požádal, aby závěti byly psány čitelněji a nebo aspoň aby na nich nebyly krvavé skvrny.“

"Pane ministře, je tu bystrozor Potter." ozvalo se z bzučáku.
"Ať jde dál!"

"Nazdar, přišel jsem ti oznámit, že jsme uzavřeli kauzu Sirotků, protože jeden z vůdců skončil na uzavřeném oddělení Svatého Munga, což jistě víš, když tvůj otec sponzoruje jeho léčbu."
Draco přikývl: "Podle léčitelů se u něj projevila atypická demence a nemá nikoho, kdo by o něj pečoval."

"Pokud jde o Notta, ten opustil Anglii a přemístil se do Ameriky, ale to také víš, že."

Jistě, věděl to. Poslal za ním Zabiniho a Goyla, aby si plně uvědomil rozdíl mezi emigrací a vězením.

"Takže další vyšetřování je bezpředmětné."

Pořadatelé hadího plazivého maratonu se musí vypořádat s neuvěřitelným skandálem. Plazí investigativní časopis Bez šupin zveřejnil reportáž o tom, jak se organizátoři snažili identifikovat závodníky, kteří porušili pravidla účasti.

„Dostaly se k nám informace, že se do závodu pokusilo infiltrovat několik slepýšů,“ vysvětluje pořadatel maratonu. „Potřebovali jsme je najít.“
Zvolili k tomu však velmi kontroverzní metodu. Podezřelé účastníky jednoduše chytili za ocas a drželi.
„Byla to amputace bez jakéhokoliv umrtvení, natož anestezie,“ popisuje jeden z poškozených.

Slepýši se přitom do soutěže nepřihlásili pro vítězství, nýbrž kvůli tomu, aby upozornili na potřebu změny pravidel.
V ještěřím maratonu totiž většinou šanci nemají.

Je možné porazit Gormy? Podkin by ještě nedávno zoufale odvětil, že nikoliv; před Gormy možno jen prchat, tak rychle a daleko, jak jen jednoho tlapky unesou; a stejně to nebude dost, nakonec. O něco později by váhavě řekl, ano, je možné Gormy přemoci; nakrátko, než vás zase dostanou. Teď byl přesvědčen, že Gormy dokážou porazit.
Jenomže...
Nedokázal přestat myslet na kněžku Komfrey, přivázanou k zrůdné železné soše, jak jim z posledních sil, z posledních kousků své vlastní nezměněné mysli vysvětluje, jak získat Jistobij.
Co když někde hluboko malinká část Komfrey zůstala?
A poprvé ho napadlo, jestli není možné Gormy...
Zachránit.

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Díval se do bílého stropu a poslouchal tiché pípání z okolních přístrojů. Vnímal. Jen se nechtěl pohnout. Nepotřeboval to teď. Měl odpočívat... Dodržoval to.

Do místnosti najednou vešel muž s rouškou přes ústa.

"Pane Sanders... Jak se Vám dnes daří? Nevšímejte si mě, jen tu něco poupravím..."

Odpojil nynější kapačku a připojil muže na jinou. Vše prováděl s precizností pomocí rukavic

Muž se naklonil blíže.

"Za chvilku... Bude ten strop pro vás poslední, co jste kdy viděl."

Mile se pousměje a vydá z pokoje pryč. Pacient to prvně bral jako vtip. Jenže po chvíli už strnule pozoroval strop. Bez mrknutí.

To přece nemůžu. Nebo ano? Ale co když ho to raní? Jenže, měl by to vědět. Ale to přece musí vědět i sám. Nebo snad, že by nevěděl? To přece není možný. Copak nemá oči?
Mám to být já, kdo mu to řekne? Co kdybych to hodil na někoho jiného? Ale mám přece svoji zodpovědnost. A stejně si myslím, že to ví. I výtahem jsme spolu jeli a tam je zrcadlo! Že by se do něj nepodíval?
Tak já se odhodlám a řeknu mu to na rovinu!
„Hej, Božidare, ta zelená barva na vlasech ti ale vůbec nejde k pleti.“

Pištění nahoře na schodišti.
Jak by ne, hýbe se. Je to lepší než Matějská.
Pištění dole ve sklepě.
Jak by ne. Je tam tma a netopýři. Je to lepší než Matějská.
Pištění prakticky kdekoliv.
Jak by ne. Bradavice jsou stoprocentně lepší než Matějská.
Profesoři si půjčili od profesorky Prýtové klapky na uši (na profesora Snapea zbyly ty růžové a chlupaté). Studenty bolí hlava. Portréty, které mohly, emigrovaly do zámoří.
Když náhle...
Dus.
Dus.
Dus.
Plesk!
Vystrašené pištění následované občasným zaplesknutím.
Sochy Bradavických obránců ožily.
„Tohle jsem chtěla vždycky udělat,“ libuje si profesorka McGonagallová.
Nekoukejte tak na mě. Já ji nenavedla.