Skřivánek

Odrbaní muži stáli na palubě. Ze zarostlých obličejů hledělo sedmnáct párů hladových očí. První důstojník, pan Layton, s bocmanem zapisovali jejich jména na seznam posádky.
Frances na ně shlížela zdánlivě nezaujatě. Nebyli první, které na Skřivánka odvedli proti jejich vůli. Ani poslední.
Fergus byl mezi nimi. Tváře měl propadlé. Hlavu šedivou. Za hladem číhala nenávist. Vyrvali je z kořenů. Pevninu pod nohama neucítí měsíce. Možná roky. Teď dostanou čisté šaty a k večeři sýr, suchary a pivo. Jejich oddanost tím nezíská. Ale naplní prázdné žaludky. Než opustí šelfové vody a vyplují vstříc oceánu, tak si zvyknou.
Musí.
Jinak přijde trest.

Bark se blížil k boku Chiméry. Pořád byla vyvázaná u mola. Frances si loď měřila hodnotícím pohledem. Kdysi to býval vznešený dvojpalubník. Čas, rozmary moře a počasí a nedostatek zájmu vykonaly své.
„Člun, ahoj!“ zavolal námořník z úpon hlavního stěžně.
„Chiméro, ahoj!“ zahalekal kormidelník odpověď. Bark přirazil k oblému boku.

Kajuta kapitána Grenvilla kontrastovala s poněkud zanedbaným vzezřením zbytku lodi. Ten chlap s opileckým nosem si potrpěl na luxus. Porcelánové vázy s motivy elegantních ptáků působily téměř nepatřičně.
Věnoval Frances odměřenou úklonu. Brandy prolomila hradbu nevraživosti. Přátelé z nich nebudou. Ale vězně nikdo postrádat nebude.
Ať si kapitán ráčí vybrat.

Frances si zapnula poslední knoflík u vesty a začala zamyšleně přecházet po kajutě. Kolem nohou se jí všetečně motala koťata. Rozeběhla se za špačkem tužky zakutáleným pod stolem. Čaj v konvici dávno vystydl, aniž by se napila.
„Madam, budete si ještě něco přát?“
Jones se musel zeptat třikrát, než jeho přítomnost vzala na vědomí.
Zastavila se. Snad ho chtěla odbýt, že nic nepotřebuje. Pak se zarazila.
Nenechá Ferguse napospas.
„Na zítra připravte jednu z těch lahví brandy od pana Miltona, Jonesi.“
Možná to nebude potřeba. Ale účel světí prostředky.
Kapitán Grenville z Chiméry měl pověst mimořádného pijana i na námořníka.

U stolu zavěšeném mezi děly seděla skupina námořníků ze směny pana Barkleyho. Měli po službě, upíjeli slabé pivo a tlachali.
„Kam myslíte, že nás pošlou?“ zeptal se lodník Torney.
„Západní kolonie nebyly marný,“ potřásl hlavou střelmistrův pomocník Dover.
„Bill Slowey u Zlatýho mravence vykládal, že slyšel, že prej budeme doprovázet konvoj do Crystal Bay,“ vložil se do hovoru Torneyho kamarád Bowes.
„Nesmysl. Proč by nás posílali do takový díry?“
„Je to spiknutí. Jdou kapitánovi po krku,“ pronesl zlověstným šeptem Bowes.
„Plácáš!“
„Tak se zeptej Jonese. Chtěli kapitána zabít. Že urazil nějakýho lorda...“ mudroval dál Bowes.
„Ticho! Jde bocman!“ sykl Torney.

Poprvé po dlouhých týdnech spatřil Fergus oblohu. Šedivou. Nevlídnou. Vojáci je poháněli z lávky na molo. Klopýtl.
„Vstávej!“ zařval jeden z vojáků.
S námahou se pokusil vstát. Tělo úpělo bolestí.
„Mám ti pomoct, bastarde!“
Šlehnutí důtek přes záda.
Vzdáleně známou postavu v modrém kabátě stojící na nábřeží neviděl.

***

Frances seděla u okna. Stále jí scházelo množství mužů.
Potom tu byl Fergus. Poznala ho mezi vězni, které vedli na Chiméru. Když se setkali naposledy, zlomil jí žebra. A pak ji nechal žít.
Promnula čerstvou jizvu.
Do kajuty vešel Jones.
„Donesu vám trochu sádla, madam?“
Nepřítomně přikývla.
Na vězeňské lodi dlouho nepřežije.

V Růži a slavíkovi bylo rušno. Hlas houslí a píšťal se linul až na ulici.
Frances se protáhla mezi křepčícími páry. Pohledem pátrala po Isabel.
Tentokrát se zdálo, že náborové schopnosti jejích děvčat nebyly úspěšné. Ani jeden z dobrovolníků nebyl pořádný námořník.
„Kapitáne, pojďte si taky skočit!“
Buclatá holka se do Frances rozverně zavěsila.
„Jeanie, víte, že netancuju.“
„To je ale škoda. Koukněte támhle na toho chlapíka. A to má jednu nohu dřevěnou!“
Kývla na pána, který se vinul k jinému děvčeti víc než důvěrně.
Frances shovívavě zavrtěla hlavou.
„No tak se se mnou aspoň napijte.“
Proti tomu nic nenamítala.

Briga se hrozivě zmítala. V páchnoucím podpalubí se tísnilo na třicet mužů. Ve stínech pištěly krysy.
„Chcípneme tady,“ zaúpěl jeden z vězňů.
„Tu radost těm hajzlům neuděláš, Micheáli,“ zavrčel Fergus.
Tušil, že na téhle plavbě nebude moře jejich nejhorším nepřítelem.
A že mnozí se jejího konce nedočkají.

***

Katherine Miltonová zamířila k molu.
„Přivezli jsme vám nějaké zásoby, Frances,“ oznámila samozřejmě.
„Neměla jste si dělat škodu.“
„Nesmysl,“ namítla Katherine.
„Benjamin je na lodi?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Chtěla jsem se rozloučit. A vy se také opatrujte.“
„Vyplujeme nejdřív za týden.“
Až se ty zatracené vězeňské necky zhoufují.
Ještě bude příležitost rozloučit se.

Kostelní zvon dávno odbil půlnoc. Byla tmavá, bezhvězdná zimní noc. Od západu vál břitký vítr, ale večerní déšť ustal. Lepší počasí si Fergus přát nemohl. Ostražitě se rozhlížel. Zdálo se však, že je všude klid. Sešel po pěšině k pobřeží. Naposledy se ohlédl. Potom zvedl lucernu na znamení, že vzduch je čistý.
Smluvená odpověď však nepřišla.
Pozdě si uvědomil, že sklapla past. Na útěk nezbýval čas a s bolavými klouby by vojákům stejně neutekl. Na odpor měl v hlavě dost rozumu.
Za pašování si vysloužil čtrnáct let. Když ho v poutech odváděli, věděl, že do rodného kraje už se nevrátí.