Věda ve sto slovech

"Strýčku Alberte," pravila Gedanken, "Russell Stannard nás sice uvedl do světa, ale mám dojem, že bych měla převzít iniciativu a více tě zviditelnit."
"Dej pokoj, Gedanken," zamručel vědec. "Raději bychom měli udělat další společný výzkum. Po sladkém to líp myslí. Nechceš kremroli?"
"Neblázni, strýčku! Víš, kolik je to energie? Vždyť děsně přibereš!"
"Kdepak, energie tří tisíc joulů odpovídá hmotnostnímu přírustku o pouhých třicet pikogramů, to sebelepší váha nezaznamená."
"To je tvůj vztah pro ekvivalenci energie a hmotnosti? Můžeš mi ho odvodit?"
"Uvažujme o tělese, které absorbuje dva komplexy záření, každý o energii E půl. ... Gedanken, kdo absorboval OBĚ ty kremrole???"

Moji drazí rodičové,
místo na medicínu jsem se v Curychu zapsala na polytechniku. Jsem pátá žena, která zde studuje, v ročníku jsem sama. Kolegové si mne váží, ani nekomentují, že jsem kulhavá a nehezká. On si to nemyslí.
Maminko a tatínku, já se zamilovala. O zimních prázdninách přijedeme spolu, abyste ho poznali. Povím vám pak něco, co nechci psát. Ale co, stejně se vezmeme, dostuduji a stanu se doktorkou, přestanu být knihomol a budu mu pořádnou ženou, naučím se vařit a budu se o něj starat a pomáhat mu se vším, aby on mohl pokračovat ve výzkumech.
Líbá vás
Mileva.

“Třepačka vypla. Příchází napínavá část. Molekuly jsou důkladně promíchané. Teď musíme čekat. Všichni známe pana Gibbse ve formě G = H - TS. Převládne v roztoku entropie S či enthalpie H? Ano, chceme minimalizovat Gibbsovu energii. Mají se tedy ony dvě látky v této baňce dostatečně nerady, aby enthalpie byla příliš velká? Či převládne entropie - bude nepořádkovost dostatečná, aby se za pokojové teploty T=25°C kapaliny promísily? Je to velmi napínavé. Ale zdá se, že... enthalpie vítězí… Skutečně to vypadá, že kapaliny se nemají rády… Ano, vznikají dvě oddělené fáze...”
Profesor znechuceně pohlédne na laboranta: “Co jste čekal, když mícháte vodu a olej?”

"Pojďte dál, prosím, a prohlédněte si tento luxusní apartmán blízko jádra. Skvělá adresa, K slupka. Předchozí majitel si to tu nemohl vynachválit - tedy - než došlo k té nehodě s náhodně letícím primárním elektronem, která předchozího majitele deportovala kamsi do vodivostního pásu. A toto krásné apartmá nyní zeje prázdnotou."
"Vím, a právě proto bych se sem chtěl přestěhovat. Dosud jsem bydlel v L slupce, zohledněte to prosím při výpočtu kupní ceny."
"Ano, prosím. Jsou to dva kiloelektronvolty. Transakci proveďte ve formě K alfa rentgenového fotonu, a to okamžitě. Ať ten operátor u detektoru konečně pozná, že se nacházíme v atomu fosforu!"

„Jestli se o nás dozvědí, už nebudeme moci být spolu.“
„Bez tebe ale nikdy nebudu stejný! Mé já se rozpadne. Snad když se pevně chytíme… třeba se jim nepodaří rozdělit nás.“
„To jsou jen marné naděje. Takto funguje náš svět, to nedokážeme změnit.“
„Nezkusíme se aspoň pomodlit?“
„I Stvořitelův pohled by nám ublížil, vždyť víš. Nesmíme přitahovat jeho pozornost.“
„Budeme tedy jenom doufat. Cítím, že rozhodnutí se blíží…“
„Ne! Jsme ztraceni. Sbohem, lásko!“
„Sbohem!“
To bylo všechno, co si dva nešťastné elektrony stihly povědět, než se za nimi zavřely dveře paralelních světů.
Pokus se dvěma štěrbinami jim navěky zničil život.

"Vážení kolegové, zajímá mne využití transmisní elektronové mikroskopie v biologii. Krátce - pro velké rozlišení potřebujete velké urychlovací napětí, ovšem při něm proletí elektrony vzorkem a nerozptýlí se, takže se o vzorku nedozvíte nic. Víte, oni by biologové chtěli vidět strukturu DNA. V Anglii jim vyhověli, jenomže... oni šroubovici pokovili! No nezlobte se na mne, to je jako zabalit rohlík do alobalu a ptát se, co je uvnitř. Já to chci udělat jinak. Když máme tu firmu, tak jsem se ptal, na čem můžu pracovat, tak že prý na čem chci. A já chci mikroskop, který zobrazí šroubovici přes šesticentimetrové stínítko."

Jsme tu od té doby, co si taky pořídil trubici. Prý chce zopakovat pokusy svých předchůdců.
Zajímá ho tok elektronů, ale říká mu postaru katodové záření. Nejspíš se mu líbí zelené světélkování stěn trubice naproti katodě.
Jenže protože nemá dobré vakuum, hoří mu v trubici i výboj. A ten ho ruší, jinak by trubici neomotával černým papírem.
Takže konečně má v laboratoři tmu.
A naštěstí tu má i binec. Povaluje se mu na stole platnatokyanad barnatý. Dopadáme na něj a rozsvěcujeme krystalky.
Už o nás ví.
A brzo bude i vědět, k čemu budeme dobré.
Dal nám jméno.
Paprsky X.

"Netlačte se tolik!"
"Takové horko! Rychle hledejte nukleační centra."
"Nikde nic. Zatraceně, přehnaná čistota škodí, i v demineralizované destilované vodě."
"Jaktože není kádinka nikde mastná? To je podraz!"
"To horko se nedá vydržet! Už sto dva stupně Celsia. A není se čeho chytit, doslova. Netlačte se tolik!"
"Sto tři!"
"Sto čtyři!"
"Sto pět!"
"Sto šest!"
"Jestli se přehřejeme přes sto osm stupňů Celsia, tak už to centrum nebudeme potřebovat."
"Jo, pěkně bouchneme a vymalujeme mu mikrovlnku. Fyzikovi. Kdyby sem alespoň hodil varný kamínek."
"Hodil! Jdeme na to! Do varu!"
"Sakra! Ten srandista sem hodil led!"
"Led neled, vaříme! Do varu!!!"

Pudr na obličeji.
Kolem očí a úst bílé kruhy.
Rudé rty.
Obtažená obočí.
A veliký červený nasazovací nos.
Pohled do zrcadla, cvičný úsměv.
Tolikrát opakovaná rutina.
Ale dnes je něco jinak.
Prostě to nejde.
Koutky úst se nezvednou ani o milimetr.
Cítí, že už nemůže.
Zavírá oči.
Zpod víček mu utíká první slza. Představuje si, jak se líčidla smývají, velké bílé kapky padají a o zem se rozprsknou do všech stran, až má obličej úplně čistý. A zase je to on sám, bez nánosů pokrytectví.
Nedokáže dělat lidi šťastnými, když šťastný není.
Otevírá oči.
Nezměnilo se nic.
Tak tedy…
Úsměv!

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy ostružiníky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“